O norské fotbalové euforii, „veslování“ a dalších reakcích

Jde Norům jen o chléb a hry anebo vykazují „stádovou mentalitou“ něco, co daleko přesahuje fotbal, branky, body a tabulky?

Pro norskou reprezentaci jde podle www.nettavisen.no o vůbec první vyřazovací zápasy na velkém mezinárodním turnaji od porážky s Itálií na Mistrovství světa v roce 1998. Ovšem současné norské mužstvo se dostalo dále než jeho předchůdci. Norská národní reprezentace je podle www.globo.com jediná na světě, jež několikrát hrála s Brazílií a ještě neprohrála. A poté, co porazila Brazílii, došel Erling Braut Haaland k protihráči jménem Vinícius Júnior, jenž ostentativně dal najevo, že byl zcela zlomen, poklekl vedle něj a slovně ho ukonejšil. Přesně co zaznělo se sice neví, nicméně se proslýchá, že Braut Haaland navzdory opojení vítězství prokázal mimořádnou velkorysost a péči protivníkovi, jenž zjevně trpěl. Mezi komentáři lze dočíst, že je to, čemu se v Norsku říká „hel ved“, což znamená, že je důsledně tím, za nějž se vydává a nikdo jiný, tedy žádný křivák, což mu přinesla a přináší ještě další sympatie.

Ernst A. Lersveen, komentátor televize TV2, není jediný, kdo vyzdvihl v několika článcích týmové úsilí, a to zejména hráče Kristoffera Ajera, Ørjana Nylanda, Antonia Nusu a Patricka Berga. Lersveen dokonce podotkl, že vítězství nad Pobřežím Slonoviny je nejdůležitějším v dějinách norského fotbalu a vítězství nad Brazílií jednám z největších výkonů norského sportu. Podle výroku samotného Brauta Haalanda ony góly v zápase s Pobřežím Slonoviny změnily Norsko navždy, zato před kláním s Brazílií považoval šance Norska za „velice malé.“ Po něm se ale prostřednictvím www.nettavisen.no nechal slyšet, že hráčům doslova „narostly koule“ co se týče stylu, jakým vyrazí do boje a prokázali větší charakter.

Ovšem v každém zápase může dost pravděpodobně nastat situace, na niž se jen velmi špatně připraví jakékoli mužstvo: penaltový rozstřel. Ten záludně pro špatné výkony obrátil štěstí takovým fotbalovým obrům, jaké jsou Německo a Nizozemí, a to v prospěch Paraguayi a Maroka. Norský národní tým se jako jeden z mála ještě nikdy neúčastnil penaltového rozstřelu a stane-li se tak by šlo o historický okamžik. Podle Yawa Amankwaha, odborníka na fotbal televize TV2, s odkazem na statistické údaje společnosti na sportovní analýzy Opta by se měla norská reprezentace vyhnout zejména jedné chyby, jíž se dopustila řada dalších týmů a sice výměn hráčů určených na střílení penalt v závěru případného prodloužení zápasu. Paradoxně právě výměny na poslední chvíli, a tudíž odchylky z klíče bylo něco, co prostřednictvím TV2 slíbil Ståle Solbakken, trenér norského národního týmu.

Solbakken se za deset změn v týmu před skupinovém finále s Francií stal terčem kritiky. Mj. světoznámý švédský spisovatel Jan Guillou přestal fandit Norsku a Solbakkena mj. prostřednictvím www.nettavisen.no nařkl z podvodu, což odůvodnil tím, že se tým dostavil jako „béčko“, tedy ochuzeně /odpočinuli si nejlepší hráči jako Erling Braut Haaland a Martin Ødegaard/. Na druhou stranu si fotbalové eso Zlatan Ibrahimović užívá výkonů Norů a dodává, že mu norský tým připomíná švédský na Mistrovství světa v roce 1994, kdy vybojoval bronzovou medaili. Uvidíme, zda to Norové dotáhnou stejně daleko jako tehdy Švédové. Švédsko sice skončilo třetí, ale příběh je v lecčems podobný a je prý slastí to sledovat.

Především norští fanoušci se ale širým světem proslavili pro své výjimečné nasazení. Mnoho masmédií se důkladně věnovalo virální „veslování“, třeba tomu před královským palácem v Oslu, k němuž se přidal korunní princ Haakon Magnus. Přítomný odhadem stotisícový dav skandoval mj. slovo „ro“, tedy „veslujte“. Počtem údajně přesáhl hromadné oslavy v prvních dnech po skončení druhé světové války. Avšak oslavujícím předčasně kvůli neprůjezdnosti veřejné dopravy utnula celou seanci kolem 23. hodiny policie, jak uvedl list Aftenposten. Navíc vyvázlo podle www.ao.no okolo třiceti osob se zraněními kvůli pyrotechnice.

Hromadně se nezaměnitelně slaví příznačným „veslováním“ v metru v Oslu, na eskalátorech, v dalších norských městech, na newyorském náměstí Times Square a samozřejmě na stadionech, jak napsal mj. www.nettavisen.no. K vikinské analogii, tedy „veslování“ sáhla i norská fotbalová reprezentace a někteří její členové. A mnoho měst již chystá pokračování shromáždění fanoušků o dalším, rychle blížícím se klání. Přidávají se i sponzoři. Podle Frodeho Hansena, šéfredaktora www.nettavisen.no, je „veslování“ natolik „nakažlivé“, že ho opětuje čím dále více přidávajících se náhodně kolemjdoucích, pracovníků masmédií, influencerů i třeba amerických policistů.

Je naprosto nesnesitelné, že teď už i Norové umí hrát fotbal, sdělil prostřednictvím Facebooku dánský novinář Adam Holm. Podle něj dochází v hierarchii severského fotbalu ke střídání následovníka trůnu. Dánové byli odsunuti na smetiště dějin, zatímco horalé /čtěte: Norové/ stoupají na vrchol. Dánský list Berlingske Tidende dokonce vyzpovídal psychologa, aby poradil, jak se Dánové mohou vyrovnat s bolestí způsobenou úspěchem norského manšaftu.

Dovolím si parafrázovat komentátorku Ninu Cappelenovou, jež v často sdíleném postu na Facebooku napsala, že se norským fotbalistům prý povedlo to, co žádným politikům ani diskutérům, jež údajně jen rozdělovali a shazovali až znemožňovali Nory, Norsko a „norskost“. Velice dlouho se společenská diskuse v Norsku totiž točí okolo zdánlivě neslučitelných, mnohdy uměle zveličených a přiostřených protikladů: města vs. venkov, jih vs. sever, bohatí vs. méně bohatí, veřejné vs. soukromé, mladí vs. staří, muži vs. ženy, očkovaní vs. neočkovaní, řidiči elektromobilů vs. řidiči vozidel na fosilní paliva atd. atd. Jsme třídění, kategorizováni a stavěni proti sobě. A najednou se koná fotbalový zápas, jenž tohle jakoby alespoň dočasně smete ze stolu.

Proto je podle vyjádření a reakcí četných řadových občanů na sociálních sítích i jinde po internetu nyní úlevou a osvobozením plně prožívat své vlastenectví a, chcete-li, „kmenovost“. Jako kdyby byl spouštěčem dlouho jakoby příliš nepřípustných projevů hrdosti fenomén Erling Braut Haaland. Poté, co působivě připustil, že je neuvěřitelně hrdý za to, být Norem s ním okamžitě sžil celý národ, jako kdyby po takovém „ventilu“ dlouho dychtil a prahl. Koneckonců se přece jen smí zajásat „Norsko!“, aniž by se musel ten pocit/to přesvědčení vysvětlovat, hájit či problematizovat tak, jak se mermomocí snaží vštěpovat nejrůznější mudrlanti, mravokárci a další rádoby povolaní hledající za vším temné zástupné pohnutky.

Národní reprezentace Norům připomnělo, že Norsko se stále rovná týmu s náležitým bdělým duchem kontinuity a začleňování přesahující skrze naskrze politizované Norsko. A tak si nikdo na fotbalové tribuně ještě netroufne se zeptat nikoho z osob vedle vás, koho volí. Nikdo se neopovažuje oslovit ty s vlajkou kolem ramenou, jaké zastávají postoje k „politice klimatu“, daním, EU či migraci. Nikdo neřeší, zda ty, jež brečí samou radostí bojkotují Izrael, či alespoň začali jíst méně masa či méně létat. Alespoň na několik dní jsme „jen“ Norové a nikdo nás nesoudí za naše činy či naopak za naše nekonání. Minimálně na chvilku jsme se přes veškeré překážky opět našli, my Norové.

Po letitých tuhých bojích mezi globalisty a tradicionalisty o to, zda má tato země, tedy Norsko, vůbec něco svébytného, rázovitého, co lze nazývat jeho, udělalo norské národní mužstvo své zemi a jejím obyvatelům podle Evy Stenbroové, komentátorky www.nettavisen.no snad nejlepší propagaci, jaká se jí kdy dostala.

Nejen podle zmíněné komentátorky Niny Cappelenové, nýbrž i další nezávislí komentující norští politici soustavně hovoří o pospolitosti, soudržnosti a jednotě, avšak pravou svornost neusnese parlament ani ji neodklepe žádný další zastupitelský sbor/byrokratická instituce. Nelze ji vyplodit žádnou veřejnou zprávou ani komunikační strategií. Typicky vznikne spontánně a ad hoc tehdy, nabydou-li lidé pocitu náležitosti, podělí se o společný příběh, kořeny, kulturu, jazyk, radost a naději, a tak by se dalo pokračovat. Otázka je, zda euforie, jíž Norsko momentálně žije, setrvá i poté, co ztichne onen až ohlušující jásot. Také se můžeme pídit po tom, kdy i v takovém Norsku „přeskočí“ vlastenectví ze sportovních událostí tam, kde jsou ve hře palčivější až bytostnější otázky, jako třeba do politiky.