O houbách a lidech

Slýchávám, že se houby v Norsku nesbírají. Opak je pravdou a kdo chce, ten může na „zlato lesů“ i s vidlemi. Z norských lesů, hor a dalších míst bez plných košíků neodejdete, a to obzvláště nyní po neuvěřitelném přívalu hub.

Závisle od lokality trvá sezóna od konce května či června do září až října. Před čtyřmi lety veřejnoprávní televize NRK dokonce uvedla, že si někdo přišel na deset kilo lišek nálevkovitých tak pozdě, jako v listopadu. To vše jde, dokud nezmrzne a nenapadne sníh. Nejen sociální sítě ještě překypují snímky chutných hub. Nabídka se sice sem tam pomalu tenčí, stále jsou však místa, kde vykukují a kde se bude tato čím dále oblíbenější kratochvíle ještě konat.

Prostřednictvím rozhlasu i přímo v okruhu známých jsem naslechl „Nemohu přestat sbírat ryzců černohlávků“ anebo „Těch stročků trubkovitých nikdy nebudu mít dost.“ Druhá houba byla v Norsku letos poprvé hojněji k mání, než si mohou znalci a pamětníci pamatovat, že někdy byla. Chuť připomíná uvocné umami a mnozí lidí si pochutníním na ní přijdou na své. Oblíbenou houbou dalších je smrž vysoký, v Norsku poměrně vzácná jarní houba. Neopomeňme ale ryzec syrovinka, jež pro svůj pach zkaženého krabího masa nemá v lásce až tolik lidí. Z ostatních mohu zmínit v horských oblastech vyhledávané divoké žampiony, ryzce ryšavé, křemenáče březové, sluky svraskalé a krásnoporky mlynářky, resp. v nížině sbírané hřiby smrkové, lišky obecné, lišky nálevkovité, límcovky očesané, lišáky ryšavé a lišáky zprohýbané.

Ovšem i Norsko je též domovem pavučince výjimečného i plyšového, muchomůrky zelené i bílé, což jsou zde čtyři nejjedovatější houby a pouhá fáma o tom, že se někomu připletla některá z těchto hub může vést k tomu, že se kvůli takovému nedopatření další zdráhají sbírat jakékoli houby. Avšak dvě z vyjmenovaných jedovatých se vyskytují pouze v lesích teplomilných listnatých stromů v nejjižnější části Norska a tak stačí ostatním naučit se a pamatovat si čím jsou příznačné ty zbývající dvě. Avšak často opomíjené, ovšem i tak dost jedovaté jsou také čepičatka jehličnanová a ucháče obecné i obrovské.

Letos se roztrhl pytel, nebo spíše houbařský koš zejména s pavučincem výjimečným, norskými masmédii označovaným za jednu z nejjedovatějších hub na světě. O „houbě hrůzy“ napsal např. list Telemarksavisa, že to, čemu by se měl nejvíce vyvarovat návštěvník přírody nejsou ani vlci, ani medvědi, nýbrž tato drobná, červenohnědá houba, jež se ráda „schovává“ mezi naše nejoblíbenější jedlé houby. A kvůli ní i dalším sběratelským „kusům“ muselo být i letos hospitalizováno několik osob (čím lepší houbařská sezóna, tím více zhospitalizovaných). Záměna bývá nejčastější s liškou nálevkovitou, a aby se nepřipletly další houby, tak tuto raději sbíráme pomoci nůžek.

Avšak podle znalců v pořadech norského rozhlasu i dalších obecně platí, že čím více hub, vč. těch, než byly dříve považovaných za nejedlé, je v současnosti prohlášených za jedlé. Je více hub než v minulosti? S větší vlhkostí jich opět dočasně hodně přibylo. Navíc se severní hranice výskytu některých druhů posouvají.

Co je na tom sběru hub tak přitažlivé i pro Nory? Nebudeme si přece nalhávat, že úspěch toho honu na houby není zaručen, stane se z něj druhem lovení pokladů a tehdy, když narazíte na tu, jež hledáte, zažijete ve svých mozcích onen nával dopaminu a adrenalinu. Vytvoří to ve vás závislost podobná té jako když hrajete hry. Navíc jste v přírodě, což navnadí, vzpruží a zbystří všechny vaše smysly. K tomu na vás dolehne takový duševní klid.

Norsko je země dálek a kvůli poměru obyvatel k rozloze si zřejmě nikdy nebude moci kompletně využívat svých zásob hub dokonale. Nicméně je mnohem více těch, co by se k sběratelům rádi přidali, jenže se si moc nevěří a úzkostlivě si potřebují dodat odvahu. Najdou se i tací, jež se tolik štítí hub, že se jich nemohou ani dotknout ani očichat je. Odborníci jim proto obvykle doporučují začít u hřibovitých, lišeka těch se klidně se držet. V čeledi hřibovitých totiž není v Norsku žádná až tak jedovatá houba a některé houbařské sezóny se vyznačují až neskutečným množstvím zrovna těchto hub.

Během letošní houbařské „horečky“ se lidé na sociálních sítích chlubili nálezem třeba deseti kily lišek za jediný den a probíhají tam četné diskuse o tom, co by se mělo dělat, aby houby chutnaly lépe a jak je ošetřit dříve, než dojde na jejich ochutnání. Jedním z těch Norů, jež o houbách ví nejvíce, je Jim André Stene, školitel houbařských kurzů a kontrolor hub a jedním z těch, jež má houby jako živnost. Dodává houby, plody, jedlé rostliny i mořské řasy jako suroviny restauracím a jen v okolí městečka Melhus nedaleko středonorského Trondheimu si podle deníku Trønderbladet našel pět set druhů hub a jeho první knížka o houbách byla během půldruhého týdne vyprodána.

Znalci-poradci musí podle norského rozhlasu prospět ve zkoušce o rozeznání cca. 150 hub. Digitální věk dorazil i do ověřování hub jednak pomoci sociálním sítím, jednak přes appku, jež má svou otevírací dobu denně od 1. července až do 31. října. Tým přítomných ověřovatelů sestává z certifikovaných kontrolérů hub. Podle kontrolorky Evy Marie Bestvoldové a houbařského časopisu Sopp og nyttevekster se vyhazuje neuvěřitelně moc nasbíraných hub proto, že si je lidé neodváží jíst, jelikož si nejsou „na 110 %“ jistí tím, o jaké druhy se jedná. Na druhou stranu ověřitelé podle webu www.forskning.no narazí na nějakou jedovatou houbu v průměru v každém desátém houbařském koši, jež jim lidé donesou. Další zavolají na toxiologické informační středisko pro podezření na akutní otrávení poté, co se najedli hub, o nichž nic moc nevědí.

O čem se ale v norských sdělovacích prostředcích nedozvíte, je zpráva typu „Po lesích bloudí houbaři, bylo po nich vyhlášeno pátrání.“ Ne, že by Norové nebloudili také, jen se o bloudících souhrnem uvádí, že se jedná o pěší turisty (a jen se se špetkou břitkého rádoby humoru opovažte je očipovat). Co vyhledávali zůstává povětšinou ostatním skryté. A co si budeme povídat, houbaři, stejně jako hledači ostružiníků morušek, borůvek, brusinek atd., rybáři i další mívají svá místa, o nichž není bezpodmínečně nutné, aby věděli ostatní, a to nemusíte být žádný krkoun. Jistý Herman Sunnå, jenž sebe považuje za nejhoršího sběratele hub v Norsku podezírá prostřednictvím rozhovoru s vyslanou pracovnicí rozhlasu všechny ty, jež píšou knihy o houbách z toho, že o nich píšou proto, že nechtějí, aby si k nim dostali ostatní.

Na druhou stranu se do masmédií zpravidla protlačí novinka o tom, že někdo byl dopaden za sběr lysohlávek. Jako např. tento víkend, kdy policii v Tromsø podle norské tiskové agentury NTB přivedla na stopu jistou dvojici nápověda někoho dalšího. Ona dvojice sběrem strávila celou noc i ráno, za což jsou nyní stíháni, vč. řízení pod vlivem lysohlávek. Podobně jako v dalších zemích jsou pro své halogenní účinky mezi svými milovníky nejvyhledávanějším druhem a znalců se na ně ptají i někteří nezletilí sběratelé. Někteří je donesou i na fyzické kontroly, leč kontroloři nechtějí být spojováni s omámením a opojením a proto se snaží tyto sběratele takhle odbýt, aby odešli s nepořízeným. Veškerý sběr, přechovávání i užívání je totiž zapovězen.

Špatná sezóna na oblékání bikin se zpravidla rovná výborné houbařské sezóně. Snadno se nasbírají špatné houby a některé se ocitnou na talíři jen jednou, ovšem i tak, ať už čerstvě v rizotu, na toustech třeba se slaninou, smažené na toustech s paštikou či sázeným vajíčkem či usušené ve sklenicích po pozdější spotřebu (z nichž budou pěkné vánoční dárky) či na jiný způsob - dobrou chuť!