Norští žáci vs obrazovky ve škole a doma a jejich dopady

Po prázdninách se vrátili do škol žáci. Jenže z experimentů digitalizace mrazí: ministryně školství Kari Nessa Nordtunová proto slibuje podle svých výroků na sociálních sítích návrat knih, tužek a sešitů. Bude to vůbec k něčemu?

Nikdo se rodičů ani těch dětí samotných ani nikoho dalšího neptal, zda si přejí, aby se dokonce šestiletí Norové stali součástí velkého národního projektu digitalizace výuky, stejně jako dalších zvratů pod rouškem nezbytných a neodkladných reforem. Takzvaní zodpovědní dospěli jim změnili celý rytmus dětství, aby vyzkoušeli, kolik hledění do obrazovky snesou. Nikdo se jich nezeptal, zda si myslí, že výhody přerostou nevýhody. Přesto byl tento experiment uveden v život a během krátké doby se tablet stal přirozenou součástí školní docházky. Bylo dost těch, jež se ozvali a varovali, těm ovšem nikdo z rozhodujících nevěnoval dost pozornosti.

Avšak zůstává stěžejní otázka: Lze školství otočit a zachránit pomoci týchž politiků, jež ho zpackali? Podle listu Verdens Gang je soud předsedy vlády Jonase Gahra Støreho brutální: U mnoho více žáků, než dříve jsou schopnosti číst, počítat a psát horší. Přiznává to tedy i ten, kdo za tento rezort odpovídá více než kdo jiný. Prý každý pátý žák dokončí vzdělávání v rámci základních škol, aniž by uměl pořádně číst. A to přesto, že žáci tráví ve školách o dva roky více, než v 90. letech. A nejen to: pád dovedností a znalostí norských žáků je strmější než u žáků dalších zemí. To podle premiéra Gahra Støreho opírajíc se o údaje zemí OSBE.

A to zcela přeskočil zmínku o nekritickém užívání generativní umělé inteligence, což podle postu ministryně školství Nordtunové na sociálních sítích může vést k tomu, že si žáci udělají zkratky a neabsolvují stěžejní body na cestě osvojování si znalostí. Neboť nedozralé dětské mozky ve vývoji jsou podle ní zcela odkázány na to, aby se samy dopátraly k samostatným odpovědím a ne, aby si je našly předžvýkané. Na to, aby prospěšně užívaly umělé inteligence prý ještě nemají odborný základ, sebereflexi a sebekázeň.

Sestupných čtenářských dovedností norských dětí si podle deníku Aftenposten všiml i britský list The Sunday Times a označily je za katastrofální. Vývoj předvádí jako strašidelný příběh a varování pro britské rodiče před opakováním stejných chyb. A prý ať si svůj postoj rozmyslí ti, jež kdy považovali Norsko za průkopnickou zemi.

Ovšem jak může dojít ke zlepšení výsledků žáků, dokud bude narůstat míra násilí na školách a dokud jsou učitelé nucení až k vyhoření v třídách nastolovat klid na výuku? V r. 2025 bylo jen v hlavním městě Oslu nahlášených přes 11200 případů násilí a vyhrůžek, což je v porovnání s loňským rokem bezmála o 50 % více, jak uvedly s odkazem na školské úřady www.nrk.no, www.nettavisen.no a další zdroje. O těch žácích, jež chodí do zvláštních tříd a škol víme, že mnohým z nich schází způsoby, jak se vyjádřit, tvrdí Julie Remen Midtgarden, hlavní radní za školství. Jako kdyby bylo násilí upřednostňovaný způsob komunikace problémových žáků na základě kulturních a jazykových rozdílů mezi nimi a rozhojňováno a zesilováno pomoci sociálních sítí. Podle všeho ti, jež přijdou po nás již nezažijí tu bezpečnost, jíž se těšila rodičovská generace.

Ovšem co takhle zavést to, že se za své děti budou zodpovídat jejich rodiče tak, jak někteří dlouho navrhují a žádají? A jedná-li se o děti migrantů pomůže snad hrozit v případě delikventů vyhoštěním celé rodiny? Anebo by snad k něčemu mohl být povinný kurz pro rodiče, k němuž se pravidelně vrací různí diskutéři, vč. politiků jako Anji Abuslandové ze Strany středu /Senterpartiet/ pomoci deníku Fædrelandsvennen? Údajně aby rodiče lépe ovládali svou úlohu a aby více pochopili, co od nich očekává společnost by se jim prý mělo jakýmsi klíčem k rodičovství pomoci připravit ještě před tím, než začnou chodit do škol jejich děti. Však někteří rodiče se dozví pravdu o svých dětech až o schůzích mezi třídním učitelem a rodiči.

Děti a mládež by měly překypovat radostí ze života. Místo toho sedí unavení a nejistě se skloněnou hlavou a shrbeně před obrazovkou, zatímco se jeden druhému uzavírají. Uvádí to prostřednictvím www.nrk.no psychomotorická fyzioterapeutka Christine Lundkvistová. Jejich těla prý nesou stopy stresu, a to ve fázi života, kdy by si měly ve skutečnosti budovat sebevědomí a vitalitu. V době, kdy by se měli dívat vzhůru, setkávat se pohledem a výrazy tváře, usmívat se, být stydliví, flirtovat a poznávat se, jejich pozornost upoutala obrazovka. Sebe vidí skrze selfie, filtry a lajky. Toto zrcadlení je často nemilosrdné a neautentické. Místo toho, aby se prožívali v reálných situacích, srovnávají se s nedosažitelnými ideály. Výsledkem je zranitelný obraz sebe samých, nízké sebevědomí, tělo, z nějž mají věčný pocit méněcennosti, nedostatek empatie a schopnost vykládat si emoce a nálady a celkově větší nejistota. Přitom pravé doteky, gesta, úsměv, nemůže nahradit žádná obrazovka. Ta naopak oslabuje mentální pohotovost společnosti a snahu o budování robustních lidí, jež odolají nějaké ty nesnáze a protivenství.

Podle některých debatujících nic nevyřeší ani tolikrát navrhované zavedení věkové hranice pro užívání sociálních sítí a filtry skrývající škodlivý obsah dětem a mladistvým a chránící je před komerčním nátlakem a nebezpečnými komunitami. Mezi kritiky najdeme na www.h-avis.no Kaju Heggovou, speciální poradkyni organizace Redd barna /Zachraňte děti/ pro práva dětí a internet. Technologie a chytré telefony znamenají, že si nikdy úplně nedáváme pauzu od očekávání a vstupů dojmů a vjemů. Odstranili jsme přirozená „časová okna“ prázdnoty a nudy v každodenním životě, jež tělo potřebuje k regeneraci.

Neměli bychom tolik litovat dětí a mladistvých, jimž to v životě skřípe, a kvůli zkratkovité nadšenosti ochraňovat děti a mladé lidi, jež zažili zanedbávání, dělat z nich oběti. Slova patří Farhadu Shæriætimu, právníkovi, jenž preventivně dvacet let pracuje s ohroženými dětmi a mládeží, zprostředkovaná webem www.trondheim24.no. Signalizuje to pasivitu; že člověk spíše odnese činy druhých, než aby byl činitel ve svém vlastním životě. Tehdy, když společnost šestnáctileté dívce říká, že je „zničena“ svou minulostí, zároveň jí dáváme záminku k tomu, aby vzdala pokusů, aby na sobě pracovala. Tímto způsobem vytváříme mentální skleněné stropy, kde víru ve vlastní možnosti zastíní minulá traumata. Proto musí společnost přestat podporovat zranitelnost. Navzdory bolesti se, děti a mladí, chopte odpovědnosti za svou budoucnost. Je čas zbavit se stigmatu oběti a nahradit ho vírou v neproniknutelnou vůli znovu povstat.

Výchova rodičovské a předchozích generací je prý naučila lépe zvládat nebezpečí, činit rozhodnutí, důvěřovat vlastnímu úsudku a dospěli tak mnohem dříve než dnešní generace dětí a mládež. Podle pisatele Magneho Storedala prostřednictvím www.nordlys.no jim schází především fyzická a praktická připravenost, která přijde na řadu tehdy, když selžou technologie. Musí si uvědomit, že nepohodlí a překážky nejsou totéž co krize, ale stav, který lze překonat vlastní vůlí. Musíme klást požadavky, které je něco stojí. Děti a mladí lidé milují tento typ výzev a ty by jim vrátily tu víru v to, že jsou s to, aby konaly i tehdy, selže-li svět kolem nich.

Škola nás učí mnohé, ovšem nikoli to nejpodstatnější, napsala prostřednictvím listu Verdens Gang po třinácti letech školní docházky končící středoškolačka Ane Liaová. Např. o osobních financích, pojištěních a jejich krytí, vlastním psychickém zdraví, zkrátka zvládnutí každodenního života tak, jak se odehrává právě teď a co je třeba, aby žáci vyšli budoucnosti vstříc, nikoli se jen učit o tom, co bylo.