Norsko – země, kde hlavy státu přebírají zodpovědnost tím, že setrvávají ve svých funkcích

V jiných zemích jsou premiéři či prezidenti po velkých skandálech zpravidla nuceni odstoupit. V Norsku je tomu ale jinak.

V roce 2011, v onen tragický červencový den, jehož památce se každoročně oficiálně ctí, bylo Norsko zasaženo terorem, ovšem zároveň bylo odhaleno jakožto stát s daleko slabší připraveností, než se jeho obyvatelstvu slibovalo.

Během dvou útoků bylo zabito sedmasedmdesát osob, především mladých. Podle valné většiny dosud zaznamenaných písemných i ústních ohlasů se Norové shodují v tom, že plnou trestněprávní zodpovědnost nesl jen a jen terorista, ovšem zodpovědnost za obecnou bezpečnost, akceschopné policejní síly a připravenost pro případy mimořádných událostí nesla vláda. Tuto zodpovědnost nelze vymýt řečnickými projevy na památku obětí, růžovými průvody a vznešenými, ovšem pro některé naivními slovy o vroucím odhodlání, lásce, pospolitosti či větším semknutí jako odpovědi, jež trumfly teroristovy pokusy rozdělit, rozšířit strach a umlčit. Proto, jak se dožadují kritici, posuzovatelé a pozorovatelé celých patnáct let, musí být položen dotaz, a to bez oklik: Kde byl premiér, potažmo vláda a ostatní poslanci tehdy, když Norsko tolik potřebovalo připravenost a pohotovost, jež skutečně zaberou?

Tzv. Komise 22. července, jež byla zřízena pro přezkum a poučení se z útoků, podle norských masmédií a webů jako www.regjeringen.no, www.22julisenteret.no a dalších neodhalila jen nějaké drobné zaváhání či malý přehmat, nýbrž systémové selhání. Vládní čtvrť nebyla zabezpečena tak, jak politici a úřady věděli, že měla být. Opatření byla odkládána, zodpovědnost nenesl nikdo konkrétní, jen anonymní „systém“. Policii scházela nutná kapacita, selhala komunikace, pohotovost vrtulníků pro případy mimořádných událostí nebyla bezodkladně spuštěna tak, jak měla a tažení proti teroristovi bylo opožděno řetězcem chyb, nedorozumění a nedostatku vedení. Nešlo pouze o smůlu, nýbrž o dopady dlouholetých chybných politických priorit, nedostatečné následné kroky a systém, kde zprávy, plány a varování nebyly proměněny v konání.

Přesto postupovala vláda dále tak, jako kdyby byla zodpovědnost především v systému, kultuře a u „bezejmenných“ podřízených. Byl obviňován systém, zatímco ti, jež systém vedli, zůstávali sedět a obsazovat svá místa. Právě toto je podle kritiků, posuzovatelů a pozorovatelů samotný recept politického zřeknutí se odpovědnosti.

Tehdejší premiér Jens Stoltenberg býval, a ještě bývá vyzdvihován jako ten, kdo v osudný okamžik národ stmelil. Přednesl plamenné řeči, prokázal klid a stal se pro mnohé symbolem důstojnosti. Ovšem podle kritiků a hodnotitelů premiér nemá být posouzen jen podle toho, jak řeční po pohromě. Má být na něj pohlíženo podle toho, jak stát, jenž vede, je připraven, dokud pohroma nezasáhne a podle toho, jaké důsledky si od toho vyvodí, selže-li stát.

Kampak se podělila zodpovědnost tehdy, když ležela na stole zpráva Komise 22. července? Kampak se podělil odchod vlády: Kampak se podělilo ministrovo prohlášení „Toto se stalo v období, kdy jsem nesl zodpovědnost já, proto odcházím.“ Kde byla ona politická kultura, jež nás kdysi učila, že moc a zodpovědnost patří k sobě, a dokonce jdou ruku v ruce?

Místo toho jsme se, jak láteří zlé jakyky, dočkali nové a nebezpečné definice zodpovědnosti: Zůstávat sedět a tím přebírat zodpovědnost. Ovšem pakliže si může vůdce zachovat svou pozici po do té míry rozsáhlém selhání a zároveň tvrdit, že toto se rovná přebírání zodpovědnosti, tak je pojem vyprázdněn od svého obsahu. V tom případě neznamená zodpovědnost nic více než to, že se mocipán omluví, vyjmenuje komisi, přislíbí polepšení a nepřijde o své místo.

Řadoví občané si o takovém zacházení mohou akorát nechat zdát. Strojvedoucí, ředitel nemocnice, policejní šéf či vedoucí podniku mohou být po závažném selhání odstraněni. Jenže na špici státního aparátu zjevně platila jiná pravidla. Tam stačilo veřejně se kát, „obejmout“ národ a pokračovat jako kdyby se nic pranic nestalo.

Důvodně se lze ptát na to, zda znemožnila skutečnou diskusi o politické zodpovědnosti silná pozice Dělnické strany, jež byla po teroristických útocích ještě silnější. Norové si sice nejsou v této otázce zajedno, nicméně podle mnohých byla strana jako taková cílem útoků, a ne my všichni či demokracie. Mnoho z obětí byli členové mládežnické odnože Dělnické strany, což vyvolalo a vyvolává vlny empatie. Ovšem právě proto se prolíná role obětí a vládní zodpovědnost, což ztíží rozlišování mezi nimi. Kdo kladl a klade kritické otázky je vykládán a chápán jako chladný, vypočítavý, nevkusný či nelojální vůči truchlícím. A tak mohla vláda neohroženě zůstávat středobodem jak pro projevy soucitu, tak, pokud jde o její moc, zatímco byla oddalována otázka na její vlastní selhání vůči připravenosti a pohotovosti.

Korupce ani nepotismus v tomto případě v pravém slova smyslu dosud prokázána nebyla, nicméně je legitimní pokládat dotaz, zda jsme (opět) byli svědky politické kultury, kde moc střežila a hájila moc, kde loajalita měla větší váhu než zodpovědnost a kde se stal štítem proti nevybíravější a úpěnlivější kritice dodnes trvající národní smutek.

Jak se můžete těchto patnáct let dočíst v spílajících komentářích a postřezích tak premiér, jenž vedl vládu zodpovědnou za obecnou bezpečnost, akceschopné policejní síly a připravenost pro případy mimořádných událostí, nezaplatil za selhání vůbec žádnou politickou cenu ani nikdo další. Místo toho zůstával jako hrdina, zatímco se zodpovědnost rozdrobila ve zprávy, reformy a byrokratické formulace. Kam se podělila zodpovědnost tehdy, když konečně vyplula pravda na povrch? Odpověď zůstávat u moci a požádat národ o to, aby to přijal jako gesto přebírání zodpovědnosti zůstala nezodpovězena a nesouhlasné reakce Norů ještě visí ve vzduchu. Toto řešení neřešení podle neutuchajících ozvěn ještě stále provokuje a pije krev valnému počtu Norů.

Mám-li shrnout jejich výhrady, jak se lze dočíst z příspěvků čtenářů novin, komentářů na sociálních sítích a jinde, tak žádný národ nemůže budovat bezpečnost jen na šikovně a pádně vybraných slůvek svých vůdců. Naopak potřebuje vůdce, jež jsou si vědomi toho, že zodpovědnost někdy znamená odstoupit. Konkrétní osoby musejí za konkrétní selhání zodpovídat a žádní privilegovaní nesmějí být chráněni, jinak se budou takové přešlapy opakovat, naruší to vnímání spravedlnosti mezi občany a tudíž důvěru.

Ovšem nebylo to vůbec poprvé, kdy se čelní představitelé Norska snad cítili být navzdory závažnému pochybení nedotknutelní. Jeden příklad za všechny: V molochu zvaném Arbeids- og velferdsforvaltningen /Norský úřad práce a sociálního zabezpečení v jednom/, v Norsku známějším pod zkratkou NAV, vyšlo podle www.nrk.no, www.jus.uio.no a dalších zdrojů v r. 2019 najevo, že úřad chybně vykládal pravidla EU týkající se dávek sociálního zabezpečení a zastával názor, že ti, jež pobírají nemocenské dávky, příspěvek v době posouzení pracovní schopnosti a příspěvek na péči blízkých nesmí pobývat v jiných zemích Evropského hospodářského prostoru, než v Norsku, což vedlo nejen k neoprávněným požadavkům na vrácení, nýbrž dokonce k uvěznění nevinných příjemců dávek a příspěvků. Ministr práce a sociálních věcí i ředitel NAV sice rezignovali, avšak vláda Erny Solbergové se rozhodla ve funkci setrvat a krizi v parlamentu ustála.

Zato například nejhorší důlní neštěstí v norských dějinách /výbuch plynu, jenž v r. 1961 usmrtil 21 horníků v uhelném dole v Kings Bay na Špicberkách/, způsobilo odstoupení třetí vlády tehdejšího premiéra Einara Gerhardsena. Jak uvedly www.nrk.no, www.snl.no a další zdroje si to vynutily silné reakce opozice i veřejnosti na nedostatky v oblasti bezpečnosti a selhání státního dohledu nad provozem.