Norské zvířectvo na starost a na obtíž

Norsko zaměstnávají tu racci, tu losi, tu vlci, lišky, medvědi, rosomáci či rysi. Anebo také mroži či velryby. Vždyť co s nimi?

Měla vypadnout, ovšem nakonec v řece zůstala dlouhé měsíce. Řeč je o běluze severní, jež stejně jako během loňského léta a podzimu byla vidět tak daleko na jihu Norska jako v řece Drammenselva, pár tisíce kilometrů od svých přirozených míst výskytu v arktických oblastech, jak informovaly zdroje jako www.dt.no, www.eikernytt.no a další. Podle vědců arktické druhy, jako jsou běluhy, někdy vyhledávají sladké vody jako např. řeky, aby si pomohly se svlékáním kůže, poněvadž sladká voda usnadňuje svlékání staré vrstvy kůže. Badatel Audun Richardsen z University v Tromsø varoval prostřednictvím www.nrk.no před tím, aby se lidé nevydali na plavbu po řece na člunech nebo vodních skútrech, neboť velryba přezdívaná Hvalborg by mohla zaplout do mělkých vod a uvíznout. Odborníkům velryba zamotala hlavy a některým připadala dezorientovaná, a proto padly návrhy, zda a jak jí pomoci z řeky ven. Nicméně je možné, že byla na průzkumné cestě a neví přesně, kam má namířeno, anebo že se zatoulala při honu za potravou, ač běluhy údajně mohou vydržet bez potravy měsíce. Tato se zdržela a plavala proti proudu řeky již od letošního dubna až do poloviny června, kdy z říční oblasti beze stopy zmizela. Celou dobu zaměstnávala velký dav zvědavců a kvůli ní byly pro rybolov zavedeny zvláštní bezpečnostní zóny a omezení.

V ostrém kontrastu k letošnímu klidnému konci byla běluha, jež se vynořila v téže řece o 62 let dříve, již po pěti dnech šťastného užívání si v řece vyhozena do vzduchu pomoci výbušnin. Podle www.nrk.no rybáři lovící lososy totiž vyjádřili znepokojení, že jim je všechny vyžere ona běluha. Vedoucí kanceláře inspektora lovu velryb měl k tomu uvést, že velryba mohla být ulovena bez povolení, jelikož se jedná o obtěžující velrybu poškozující rybářské vybavení. Nicméně nebyly v její žaludku nalezeny žádné ryby. Velryba skončila jako potrava pro lišky.

Nejjednodušší totiž bývá dát povel k likvidaci tak, jak se v Norsku nezřídka stává a o čem vypráví mj. zdroj www.nrk.no. Jeden z nejznámějších případů posledních let je mrožice Freya, jež se před čtyřmi lety vynořila v Oslofjordu a přemísťovala se po jihovýchodním pobřeží Norska. Freya polezla na palubu pramic a lehla si na slunce. Je to něco, co děláme i my lidé, a možná to v mnoha lidech vyvolalo pocit sounáležitosti s mrožicí. Když jsou zvířata polidštěna, vnímáme je jako ještě roztomilejší, nechala se slyšet výzkumnice Kamilla Knutsenová Steinnesová, jež napsala diplomovou práci o našem vztahu k roztomilému zvířectvu. Lidé, kteří chovají silné city ke zvířatům, jsou podle ní empatičtější. To údajně souvisí s osobností. Ti, kteří dosáhnou vysoké míry empatie, mají tendenci reagovat silněji, když vidí roztomilá zvířata.

Avšak velice záhy Freya nezůstala ponechána na pokoji a lidé k ní jezdili na lodích a stresovali ji hlukem a plavbou kolem ní. Přiblížili se k ní příliš a někteří „čumilové“ směrem co nejblíže k ní zvedli své děti, aby si pořídili selfie. Děti po ní házely kameny a klacky, uvedl pro deník Verdens Gang tenkrát ředitel rybářského průmyslu Frank Bakke-Jensen. Freya byla nakonec za značných protestů veřejnosti i organizací za ochranu zvířat na jeho popud utracena a toto zaslání k věčnému spánku bylo odůvodněno mj. „péčí o její dobro“ a tím, že údajně představovala hrozbu pro koupající se veřejnost. Bakke-Jensen se stal terčem stupňujícího se štvaní a vysbíraly se peníze na pamětní sochu oné mrožice. Za iniciativou stál řadový občan Erik Holm. Chování veřejnosti k mořskému savci ho přivedl k rozpakům a rozbuškou se mu stál rozhodnutí ho utratit. Pak si vytrvale sedl před klávesnici až byl překvapen, jak moc se do toho zapojil. Freya se mu stala symbolem interakce Norů se zvířaty a přírodou. Když nás v této části Norska poprvé v živé paměti navštíví tento velký savec je první věc, kterou uděláme, to, že ho zastřelíme. Bylo to prý zbabělé rozhodnutí úřadů bez opory v postoji národa: Musíme se naučit žít s divokými zvířaty, sdělil Holm.

O mnoho lépe ovšem nedopadl ani Hvaldimir, nejznámější velryba v Norsku posledních let, rovněž běluha, jež se proslula mimo jiné proto, že byla v r. 2019 nalezena s těsnými popruhami a držákem na akční kameru na sobě. Nález a krotkost Hvaldimira vyvolaly spekulace, že unikl z ruského vojenského výcvikového programu. Pitva poté, co byl v srpnu r. 2024 náhodou nalezen mrtev, vypověděla o prázdném žaludku a rozložených vnitřních orgánech, zato prý nenesl žádné známky toho, že by ho někdo zastřelili či jinak zabil, o čem kolovaly pověsti a za co podezírá neznámé pachatele mj. skupina vyšetřovatelů www.etterforsker1.no. Nicméně podle www.nrk.no s odkazem na Veterinární ústav a policii zemřel na vážnou bakteriální infekci a celkové oslabení, a to pravděpodobně poté, co se mu do ústní dutiny zasekla hůl. I tak se pravděpodobně dožil věku 15 až 20 let. Proč ale nebyl přemístěn do severního Norska tak, jak usilovali někteří jednotlivci i organizace? A proč jsou dokumenty Veterinárního ústavu vyloučeny ze zveřejnění, jak tvrdí skupina vyšetřovatelů www.etterforsker1.no?

V posledních dnech je to ovšem zcela jiní mrožice, jež škemrá a žadoní o pozornost Norů: V Taně, v oblasti na dálném severu norské pevniny, se totiž plazí na své procházce lesem. Svědkyně Helen Brandstorpová ovšem v rozhovoru pro www.nrk.no poznamenala, že si vtom myslela „Co se děje v přírodě a co se děje v oceánech? Je toto snad známka toho, že ekosystém není v rovnováze?“ Odborník na mrože Rune Aae z University v jihovýchodním Norsku tyto úvahy ovšem smetl ze stolu tím, že mrožice mohla být vyrušena, načež si v lese odpočívala, anebo si zvolila „lážo plážo“ kvůli náročnému způsobu, jak mroži požívají to, co mají na svém jídelníčku nejraději, a sice mušle. Poté, co si jich spořádal 40 až 60 kilo může vylézt na souši, kde zůstane i 24 hodin, než se znovu vrátí do moře.

Susanne Hættaová, další svědkyně, jež podle www.nrk.no na mrožici málem šlápla, je toho názoru, že by se jí nemělo dávat žádné jméno. Divoká zvířata by se totiž neměla zlidšťovat. Pak se z nich najednou stanou našimi domácími mazlíčky a máme pocit, že se k nim můžeme přiblížit,“ naléhá Hættaová.

Arne Liaklev, jenž se podepsal jako „sběrač lesních plodů v ohrožení“, člen sdružení Foreningen våre rovdyr /Naše šelmy/ napsal na diskusním portále www.nordnorskdebatt.no satirický příspěvek, v němž vyzývá k tomu, aby byla mrožice utracena, a to proto, že již pobývala při veřejné komunikaci, načež začala pro své potřeby využívat les. Kam se vydá příště, za to prý nikdo nemůže ručit. Jak dlouho budou úředníci sedět s rukama v klíně, než ohled na život a zdraví převáží nad ohledy na tohoto predátora? Těžkopádně se pohybující zvíře střídá moře za silnici, les a pastviny, aniž by úřady měly zdánlivě kontrolu nad tím, kde se nachází nebo kam se hodlá vydat dál. Kolik potřebujeme varovných znamení, než úřady zasáhnou?

Sezóna sběru lesních plodů je v plném proudu. Turisté, myslivci, rybáři a další lidé, jež tráví čas v přírodě, se musí cítit bezpečně, aniž by riskovali setkání s jeden a půl tuny vážícím arktickým mořským savcem za nejbližší břízou. Lidé, jež žijí blízko přírody či přímo v ní, si zaslouží, aby byli bráni vážně. Je snadné sedět v nějaké kanceláři a ukazovat na statistiky, výzkumy a odborníky, jež tvrdí, že rizika jsou malá. A již jsme slyšeli a četli argumenty typu „Zvíře není agresivní. Chová se přirozeně. Raději se lidem vyhýbá. Útoky jsou vzácné.“ Ovšem skutečnost, že mrožice dosud na nikoho nezaútočila, může být jen stěží argumentem pro to, aby se vůči ní nekonalo. Jak je dobře známo, většina nebezpečných situací je neškodná, dokud není náhle po nich. A budou to místní obyvatelé a nikdo jiný, kdo bude muset žít s následky nepochopitelného vyčkávání. Vždyť bezpečnost v divočině nelze redukovat na otázku statistické pravděpodobnosti.

Můžeme samozřejmě doufat, že se mrož sám vrátí do moře. Můžeme také doufat, že bude respektovat dopravní předpisy, bude se držet dál od příbytků lidí a naučí se rozlišovat mezi mořským dnem a borůvkovým vřesem. Nemůžeme však norskou politiku správy populací šelem chápat na základě naděje na lidsky přívětivé chování u nepředvídatelného divokého zvířete!

Kolik nejistoty by se mělo od lidí ve venkovských oblastech očekávat, že budou akceptovat, aby se širší společnost mohla pyšnit rostoucími populacemi velkých šelem? Z kanceláře kdesi v Oslu se může zdát jeden mrož bezvýznamný. Avšak pro ty, kteří s mrožem skutečně žijí blízko sebe, je situace jiná. Je snadné romantizovat velká zvířata, když se s nimi sami nemusíte setkat v rašeliniště při sběru plodů.

Dnes tu máme co do činění s jednou mrožicí. Co se stane, když ji budou následovat další? Měli bychom zasáhnout až tehdy, když se mrož trvale usadí a bude dosaženo cílové populace? A co se poděje dál? Pokud bude této mrožici dovoleno vytvořit precedens pro volný pohyb v norském vnitrozemí, jaké signály tím vyšle ostatním mrožům? Při správě populací šelem přece jde o stanovování hranic. Nyní musí úřady jednat, než se oblast Tana stane rezervací pro mořské savce na souši, uzavřel jizlivou satirou svůj příspěvek Arne Liaklev.

A právě o správě šelem, potažmo zvířectva obecně, jež mnohdy zachází do krajností, by se toho dalo napsat ještě spousty, a to zejména ohledně sporných způsobů omezování populací vlků, rosomáků, medvědů, rysů a dalších tváří v tvář konfliktů s chovateli zejména ovcí. Ovšem o tom zase někdy jindy.