Norské paradoxy

Ranec peněz. A všude rafinovaně nastrčené léčky na to, jak je nevhodně použít. Jak je možné, že země s 5,5 miliony obyvateli s tzv. ropným fondem o hodnotě bezmála dvaceti bilionů norských korun prožívá finanční útlum a krizi?

Která veřejná investice v Norsku za poslední dobu něco opravdu vyřešila a učinila tak Norsko pro jeho obyvatele nějak lepší? Novinář Morten Strøksnes rozkrývá souvislosti prostřednictvím deníku Dag og Tid: Nejprve vzali dětem bazény, aby se ptali, proč děti již neumějí plavat. Pak povolili kázeň a reakce na nežádoucí a zhoubné chování dětí, aby se divili, proč lůza, jež dříve „jen“ sabotovala výuku a obtěžovala spolužáky, začala bít učitele. Nakonec dětem odebrali učebnice, tužky a papíry, aby si dělali těžkou hlavu z toho, proč se dovednost v čtení a psaní posunula tolik dolů. Několik učitelů komentujících třeba pod podcasty Wolfgang Wee Uncut poznamenalo, že soukromé firmy i jednotlivci vysávají z veřejné školy nehorázné částky za mizerná a nedomyšlená IT řešení, nepedagogická nářadí polykající čas a zdroje či nevyhovující/zbytečná digitální učiva a kurzy. Učitelům jsou vnucována řešení, o která nestojí, a která byla protlačena skrze nějakého neznalého okresního úředníka.

O ubohosti a malosti politiků prý napovídají rozhodnutí nejednoho města, dejme tomu takového Drammenu, kde omezili otevírací dobu školních družin, zato ve vlastním bezplatném stravování během schůzí a porad nikoli, uvádí zpravodajský web www.nettavisen.no. Nicméně alespoň neomezená konzumace dosud bezplatně podávaných nealkoholických nápojů u stolů radních již nebude.

Ač je Norsko samý kopec, hora, skála a kámen, dávají norské okresy přednost zejména indické a čínské žule, ale třeba i italskému mramoru. Aktuálně hodlá okres Bærum za indickou žulu utratit 615 milionu korun, zároveň chce rušit školy. V Oslu stálo projektování 200metrového úseku chodníku v městské části Hasle 24 milionů norských korun, tzn. více než 100 000 NOK za metr. Současně nemá na zákonem ukládané povinnosti, dozvídáme se skrze list Asker og Bærums Budstikke, web Nettavisen a další. Nemluvě o nejrůznějších dalších probíhajících norských stavbách od silničních úseků až po novou vládní čtvrť. A nezapomeňme na přeškolení somálských pirátů na odborníky na péči o pleť, vše z norských peněz prostřednictvím organizace Kirkens Nødhjelp, jak zprostředkoval jako jeden z mnoha absurdních příkladů mrhání na sociálních sítích Are Søberg, samozvaný ombudsman pro plýtvání. Někdo se musí smát celou cestu do banky. Ovšem korupce? Kdepak, něco takového v Norsku přece neexistuje!

Od politiků slýcháváme, jak jsme my Norové šťastní a bohatí a jak moc jsme morálně zavázáni pomáhat všem ostatním. Ještě ale máme k dobru slyšet tatáž slova, co se týče péče o seniory, nemocné a další potřebné. Dennodenně pozoruji nejen já to, jak norský systém s zachází s vlastními obyvateli. Podle listu Asker og Bærums Budstikke měl NAV, norský sociální úřad a úřad práce v jednom, nabídnout nemocnému etnickému Norovi Tormodovi ubytování v ubikaci o rozloze 17 m² za absurdní částku 13 000 norských korun měsíčně. Dříve se Norové mohli prostřednictvím novin dočíst, jak NAV nabízel lidem bez domova stan, aby spali venku. Po sociálních sítích se rozléhá shoda, že takovou nabídku by nepřijal žádný migrant a ani by mu to nikdo nenabídl. Zato se na serveru veřejnoprávní televize www.nrk.no líčí o jisté Amal Adanové, samoživitelce čtyř dětí bez práce žijící pod norskou hranicí chudoby, jíž zmíněný NAV přesto pomohl, aby si koupila vlastní dům. To rozdílné zacházení podle toho, je-li někdo Nor a nebo migrant a kdo má přednost, to je podle mnohých do očí bijící.

Jste-li somálská samoživitelka pěti dětí, máte podle deníku Dagbladet nárok na 950 000 norských korun ročně na dávkách. Kolik by takový Nor bral v Somálsku? Somálské ženy prý trůní na žebříčku podvodů s dávkami. Jde o podfuky s totožností, neopodstatněné žádosti o azyl se smyšlenými údaji, zneužívání dětí k získání povolení k pobytu, podvádění s počtem dětí a jejich totožností, aby se získávalo větší dávky, podfuky se stavem a s adresami, vše, aby se jim zpřístupnily dávky, dotace a výhody. Etnicky norská matka s pěti dětmi by podle Dagbladetu měla nárok na necelou polovinu čili 30 až 35 000 norských korun měsíčně.

Norsko přijalo zhruba více než jednou tolik Ukrajinců než Švédsko, Dánsko a Finsko dohromady. Aniž pracují, odčerpává ukrajinský běženec ze zmiňovaného NAVu prostředky rovnající se platu norského dělníka, jak vyzradila veřejnoprávní televize NRK. K tomu má nárok na řadu dalších výhod, o němž se může etnickým Norům jen zdát.

Podle webu www.nettavisen.no obdrží příjemci narození mimo Norsko celkově přes 70 % veškerých dávek a podpor a tento podíl dále narůstá. Ovšem kdo jiný má v Norsku na to, aby žil z 33 norských korun na den? To je prý každodenní nutností Gro Skjævelandové, jež se podle webu www.tv2.no se stala kvůli svalové chorobě invalidou na vozíku. Po uhrazení stálých výdajů a léků jí zbývá mezi 1000 a 1600 norských korun měsíčně. To znamená ušetří-li tři dny možná má na to, aby si koupila bloček sýra.

Poněvadž Norsko na to údajně nemá, jsou senioři kolikrát proti své vůli nucení dožít své životy s cizími lidmi na pokoji, ovšem na pokoje pro nezletilé žadatele o azyl v kolektivech i s dozorem/pečovateli za 5500 norských korun za den, na to Norsko má, jak uvádí mj. weby www.document.no a www.rights.no.

Drzost s potenciálem způsobení existenčních potíží snoubící se s pocitem nedotknutelnosti a nedohledatelnosti. Otřepaně se ohánějí svými obyvateli zhrzenými jejich jednáním, jenže ten je ve skutečnosti zajímá nejméně. Je jim úplně jedno, jaké škody zanechají a jak moc finančně i existenčně ublíží. Dost lidem se ale jejich legendy nepozdávají a jak svými komentáři, tak dopisy do novin vyrazili proti nim s cílem jim do budoucna zamezit.

Za chyby se platí. André Mundal, bývalý důstojník a diplomat, autor právě vydané knihy De flinkeste slutter /Nejšikovnější končí/ (podle recenzí neobvykle poctivé analýzy a s jasnými varováními před hrozivými důsledky, nezmění-li se kurz v norské politice a veřejném sektoru) prohlásil v podcastu Wolfgang Wee Uncut, že je norská daňová zátěž příliš vysoká. Podle podcastu Økonomiamatørene Norové odvádějí celkem 67 % ze svých příjmů na daních a poplatcích, vč. DPH, sečteno podtrženo, jenže kolik Norů je ohledně toho v obraze? Mundal přesto nevidí mezi politiky vůli přikročit k optimalizaci utrácení a stanovit nezbytné priority.

I tak Norové zírají na nepřehlédnutelné plýtvání a vnímají, jak je na jejich peněženky odevšad vyvíjen nepřiměřený tlak. Připomenul, že Norsko bylo jednou z 18 srovnávaných zemí OSBE, kde důvěra k systému jako takovému od r. 2021 do r. 2023 nejvíce poklesla, jak též uvedla mj. televize TV2. Podle Mundala v Norsku neustále klesá důvěra k systému, zatímco si lidé udržují svou důvěru ke „své“ straně, „svému“ zástupci, poslanci atd., pro nějž se rozhodli, že budou podržovat. Prý se to podobá situaci v USA, kde je důvěra ke Kongresu extrémně nízká, zatímco ke svému zástupci chovají lidé vysokou důvěru. Je to nebezpečný vývoj, jenž rozjitřuje již tak rozdělené obyvatelstvo stále více.

Jenže až se dost Norů jednou vzbouří proti těm, jež jsou tak či onak namočení do podle mnohých komentujících zločinného „rozfofrovávání“ peněz daňových poplatníků, rozdílného zacházení podle etnického původu a klesající kvality stále méně dostupných služeb, tak je celkem pravděpodobné, že budou hlavní hybatelé dosavadního směřování zoufalí z toho, co je čeká a nemine, neboť nebude kam se schovat.