Norská Pandořina skříňka

Jako kdyby každý den ze skříňky vypadli další kostlivci. Rozsvítilo se mnoha Norům i cizincům, jimž byla dosud v hlavě sepnuta konstrukce Norsko = můžete se na všech a všem spoléhat, vč. politiků.

Pro spoustu lidí bývávalo Norsko dokonce měřítko toho, že jiné standardy či dokonce jiný svět jsou možné a v dosahu. Tuto mylnou představu nahradila v posledních dnech odhalená systematizovaná nečestnost a nepoctivost, jež vzaly lidem list z úst a z nichž se může svět o Norsku poučit. Vypadá, že největší hrozba norskému národu a jeho zemi je politická a pracuje zevnitř a proti nim.

Proč se s Epsteinem setkalo tolik velkých zvířat zrovna z Norska? Jak to, že někteří z nejvíce důvěřovaných norských politiků a úředníků všech dob měli na něj osobní i finanční vazby?

Norsko je tou zemí, jež je na počet obyvatel v Epsteinových spisech zmiňována nejčastěji. Uvedl to prostřednictvím www.aftenposten.no Halvard Leira, badatel v oblasti diplomacie Norského ústavu pro zahraniční politiku. Podle dalších jde o hanebný rekord navzdory tomu, že se Norsko, jak vyplývá mj. z webu www.transparency.org tolik let důsledně umísťuje mezi nejméně úplatné země. Aktuální prásknutí podle četných komentujících zejména na sociálních sítích kompromitují tři hlavní norské instituce, pokud jde o pověst Norska v zahraničí, a to zahraniční služby, královskou rodinu i Nobelův výbor. Je s podivem, že kauza, jež natolik přerostla hranice Norska nezajímá česká, slovenská i další zahraniční masmédia více. Zanevřeli snad na negativní, bizarní a paradoxní zprávy z Norska, či je z pro mě nějakého nepochopitelného důvodu snad užitečné takové zprávy zapírat? Vždyť to, co vyšlo najevo je přímý opakem toho lesklého a téměř nenapadnutelného obrázku, co se snaží mnoho cizinců o Norsku a Norech vymalovat. Poukazovat na tuto nevyhnutelnou odvrácenou tvář Norska se snažím celou dobu, co se na mě obrací česká masmédia pro vstupy do vysílání a komentáře, tzn. nejméně bezmála patnáct let. Dobře si pamatuji, jak česká i další zahraniční masmédia pořád neměla dost masového vraha Anderse Breivika, ovšem aby se stejnou důkladností řešilo to, jakou smradlavou žumpu /abych použil slova novináře listu Finansavisen/ udělala z kdysi i politicky „panenské“ země část jejích elit, to ne. To ovšem nic neubírá na doložitelných kladech Norů a Norska: Přece jen je to zároveň zemí přírodních krás, čistých duší a zajímavých až nevšedních osobností nejen ve sportu a literatuře, bohatého občanského života a mnoho dalšího, v čem si nezadá, či dokonce předčí leckterou další zemi.

Zpravodaj Peter Suppli Benson dánského deníku Berlingske Tidende se jeho prostřednictvím ptal, zda Norsko o něco přišlo cestou k postavení jako jedné z nejbohatších zemí světa a zda toto něco nebyl morální kompas, tedy kritické myšlení. Nils August Andresen, šéfredaktor think tanku www.minerva.no, vyzdvihl tři činitelé, jež by mohly pomoci vysvětlit proč v Epsteinových spisech převažují jinak naprosto menšinoví Norové: Norskou naivitu a důvěru v systém(y) a spoluobčany, dále norskou „politiku angažování se“ od 90. let minulého století a snahu o místa norských činitelů kolem vyjednávacích stolů a tak hrát roli na mezinárodní scéně a v neposlední řadě zprostředkovatele Terjeho Røda-Larsena, jenž „otevíral dveře“ k Epsteinovi dalším krajanům. Více Norů, než příslušníků dalších národů tíhne k tomu, aby hráli roli ve službách toho, co je oficiálně považováno za „dobro“ a chvályhodné počínání si. Zároveň usiluje politické Norsko o to, být geopolitický činitel. Podle toho, jak vidí Norové sebe samé, jsou vždy a mají vždy být nejhodnější. Tím si ale zaděláváme na zranitelnost.

Christian Jensen, redaktor dánského deníku Politiken, se prostřednictvím www.aftenposten.no ptá, co se to vlastně s Norskem děje, zda pořádá nad sebou soud/ný den). Skandály prý roztříští na kousky obrázek, jenž si Norové pěstovali o sobě samých. Musí se zeptat, zda jsou tím národem založeným na umírněnosti, humanismu, mezinárodním nadhledu a morální vůdcovství, jako který se tak rádi považujeme? Norsko se podle Jensena nyní pokouší najít sebe v morální temnotě, jež si vytvořilo samo. Povýšenci se nechali strhnout z Olympu a sebou strhli i to zrcadlo, do nějž se norský národ běžně dívá. Nechali se morálně podrýt těmi temnými silami, jichž se velikáni norského národa stali součástí. Je snad vrchol norské společnosti zvláště disponován skandalizaci? Třeba se to dá vysvětlit tím, že ropné miliardy poskytly norským špičkám vstupenky k mezinárodní kontaktní síti, „jetset život“, blouznění bohatstvím a touze po něm?

Trygve Vedum, předseda Strany středu /Senterpartiet/ položil podle videa strany, šířeného po sociálních sítích, dotaz, zda mohou být mezinárodní organizace a nadace motivování náborem norských politiků z dvou „hlavních“ stran ne proto, že jsou nějak zvláště šikovní, nýbrž proto, že takhle mohou získat přístup k prostředkům z norského státního rozpočtu.

Michael Tetschner, dlouholetý radní v Oslu za stranu Høyre, sdělil prostřednictvím www.minerva.no, že můžeme být na stopě norské obdoby aféry Watergate, jenž prý navždy změnila důvěru vůči politikům nejen Američanů, nýbrž celého demokratického světa. Nalomena byla víra v to, že vykonavatelé moci ctili vlastních zákonů a masmédia přešla od domnívání se, že zástupci lidu byli pravdomluvní k opačnému východisku. Boří to celé chápání nejen norské zahraniční politiky a obrázek Norů o sobě samotných.

Profesor Terje Tvedt byl v pořadu Debatten norské veřejnoprávní televize NRK nucen poučit jak přítomné příslušníky politické elity, tak moderátora o tom, že jádro norské politické korupce odhalené postupným odhalováním obsahu Epsteinových spisů je systemické v tom, co nazývá humanitární-politickém komplexu. Tato korupce podle něj zahrnuje tisíce osob v Norsku a k tomu, díky finanční podpoře např. neziskovým organizacím v USA, mezi nimi 10-15 think tanků, kromě toho britské televizi BBC atd. Norská rozvojová pomoc a zahraniční politika je něco zcela jiného než to, co si myslí běžný Nor, že je: Tvedt ve svých knihách i v ústních projevech léta píše a a mluví o norském „režimu dobra“, jenž se od 90. let minulého století stal velmi důležitý pro pěstování zvláštní a nové národní identity vstříc imigraci a globalizaci. Politika ministerstva zahraničí byla vůbec o tom, že nová norská identita ve věku globalizace měla být vázána na Norsko jakožto národ míru a rozvojové pomoci. Sama o sobě i podle Tvedta krásná myšlenka, jenže ve své podstatě jde o přehnanou domýšlivost, zpupnost a přezíravost, jež vede k překračování hranic stanovených společností, syndromu mocenské pýchy, jež kolikrát skončí pádem. Již od poloviny 90. let se říkává, že měl celý svět, vč. Washingtonu, Moskvy a Bruselu hledět k Norsku, mají-li se vyřešit konflikty. A v Norsku se tomu (bezmezně naivně) jen tak věřilo.

Řadový norský občan Geir A. Stenseth komentuje Epsteinovou aféru na www.ra24.no a nazývá ji největším skandálem současného Norska. Odmítá, že by šlo o nedostatek soudnosti tak, jak ho označil norský premiér Gahr Støre. Kdepak, jde o porušení důvěry, jež k dotyčným choval norský lid. Aféra odhalila špatnou kulturu či nekulturnost u části i norských elit, kde splývají moc, peníze a pozice/funkce, přičemž se stírají meze mezi veřejným a soukromým a to arogancí, jež by měla šokovat více lidí, než se zdá. Namočení nejsou jen kdejaké osoby. Bavíme se tu o předsedech vlád, špičkových diplomatech, velvyslancích, vedení ministerstva zahraničí a dalších ústředních postavách v průsečíku tuzemské politiky, zahraniční politiky a mezinárodních organizací. Běží tu o osoby požívající vysoké platy, prestižní postavení a vysokou důvěru. Prokáže-li se nakonec, že hlavy naších předních institucí přijímali luxusní cesty, svezli se soukromým letadlem na exotické ostrůvky, nechali se pohostit přepychovými večeřemi, přijímali finanční „pomoc“ a zároveň měli spravovat zájmy státu a miliardové částky „nás všech“, tak jsme daleko za hranicemi veškeré soudnosti.

Přesto se kolem dokolečka setkáváme s jednou a toutéž floskulí: „Projevil jsem nedostatek soudnosti.“ Je to urážka norského národa, myslí si ve svém komentáři nejen Stenseth. Nedostatek soudnosti není navázat těsné vazby na muže, jenž je později odhalen jako sexuální predátor a kuplíř a zároveň přijímat dary, protislužby a finanční benefity, a tak promíchat soukromé finance a osobní vztahy do vykonávání funkce, zatímco zastupují Norsko navenek a přitom mají pocit, že jsou nepostižitelní. Pakliže jsou tyto poměry pak skrývány, bagatelizovány či vymlouvány, tak nejde jen o morální problém, či demokratický. Jelikož jsme podváděni, zatímco se nám tolik let namlouvalo, že se naše instituce vyznačují transparentností, nestranností a vysokou etickou úrovní. Že důvěra mezi mocipány/úřady a občany je naše největší plus a aktivem. Pakliže se prokáže, že klíčové osoby žili podle zcela jiných pravidel, než kázali a očekávali od řadových občanů, nejde již o selhání jednotlivců, nýbrž systému jako takového.

Ještě závažnější je absence přebírání zodpovědnosti. Zdá se, že si někteří myslí, že se může pokračovat v zaběhnutých praktikách, dokud se v masmédiích dostatečně omluví a vysloví ta správná slůvka. Jako kdyby se dalo vše napravit trochu sémantiky. Jenže v právním státě je důvěra nerozlučně spjatá se zodpovědností. Pakliže je porušena důvěra, musí někdo být potahován před spravedlnost a přezkoumán, být souzen či z vlastního podnětu odstoupit. Vše ostatní vyšle nebezpečný signál o tom, že propletené mocenské poměry chrání před následky. Norsko si nemůže dovolit nechat toto projít jako trapný přešlap, jenž bychom chtěli raději hodit za hlavu. Jestli pokaždé přijmeme, že závažné porušení důvěry je smrskáno na „nedostatek soudnosti“, snížíme laťku za to, co je v pořádku. A ta laťka je neustále posouvána špatným směrem. Nejde o mstu. Jde o demokracii. Jedná se o respekt k pospolitosti, společnosti a o obnovu důvěry, která je aktuálně ohrožena. Někdo musí za svou nezodpovědnost pykat. Cokoli dalšího by bylo podvést lid ještě jednou.