Norská byrokracie vs. příroda

Je-li byrokracie a příroda v konfliktu, tak to obvykle skončí tak, že musí ustoupit příroda. Ukazuje to případ s norskými zdivočelými kozami původního plemene vestlandsgeit /koza západonorská/.

V Kvistu v oblasti Sogn na západě Norska přežilo snad 50 let, někdo uvádí 80 let, v přírodě stádo koz, jež dokázalo, že na to, aby přežilo, nepotřebuje člověka. Přesto, že zjevně po několika generacích přestálo všelijaká úskalí, nabyla Mattilsynet, norská obdoba české státní veterinární správy, přesvědčení, že kozy strádají a prosto musí zemřít. Kozy tedy dostaly ultimátum: Buď se necháte zkrotit a začlenit do farmy, anebo zaplatíte životem. Jenže kozy poselství úřadu podle všeho nepochopily.

Byly vůbec platné argumenty o tom, že kozám schází dostatečný dozor, že hrozí příbuzenské křížení, že je kozám v zimě příliš chladno, že mají nedostatečnou ochranu před nepříznivým počasím i zraněním a že je pro ně obtížné se uživit potravou, jež je od přírody k mání a že se tudíž nemají dobře beze zbytku všechna zvířata? Jenže je vůbec na byrokraty nějakého úřadu či na přírodu samotnou, aby o tomhle rozhodovala? Není to sama podstata přírody, že je vůči zvířatům obecně nemilosrdná a krutá? Neplatí to pro všechny bytosti, ať jde o racky, soby, kuny, losy či třeba lumíky? Vždyť pobývat venku v zimě se rovná strpět zimu.

Toto vše sdělil a probral v 72. díle svého podcastu Sløseprat /Povídání si o plýtvání/ Are Søberg, samozvaný norský ombudsman na plýtvání, a sarkasticky navrhl jako řešení zřídit největší možnou zoologickou zahradu, kde budou opečovávána všechna divoká zvířata. Případ o mnoha dějstvích řešily i noviny jako Sogn Avis, Firda, Dag og Tid či Nationen.

Řadový občan Mads Hus to prostřednictvím často sdíleného příspěvku na Facebooku pojal takto: stěny chlívku kolem sebe neměly, střechu nad hlavami jim dělala obloha. Jejich dny mohly být zalité sluncem. To, za co platí řada lidí velké peníze, aby zažili, to byl jejich každodenní život. Neměly hřejivé tepelné lampy ani blýskavá stání chlívku ani neznaly lidské ruce, jež je drbaly za ušima. Nikdo se za kozami večer nestavil, aby si je spočítal.

To, co měly, bylo pohoří a strmé stráně zarostlé břízami a jalovci a pod sebou fjord. Někdy překrásné, jindy nelítostné. Kam je bezpečno umístit kopyta, to věděly jen ony samy. Srst jim myl déšť a ofoukával vítr. Jejich životy se nedalo hezky zařadit do evidenčních složek. Avšak mělo být možné jim pomoci, aniž se jim vše vzalo.

Nikdo, kdo zná počasí tohoto zákoutí Norska by nevěřil, že měly snadný život. Ovšem tvrdý život se zákonitě nerovná špatnému životu. A život, jenž nepasuje do správného schématu, se nerovná bezcennému životu. Kozy tam byly již dávno před tím, než byl založena veterinární správa, jakou ji známe dnes. Naladily se do rytmu přírody, zatímco byrokracie ještě nesla jiné názvy, sídlila na jiných místech a řídila se jinými schématy. Stádo má svůj původ v kůzlátkách, jež byla vysazena do této lokality v 70. letech 20. stol. a od té doby se jim rodili potomci, přicházela o potomky, nalézala pastviny, hledala skrýš, držela po hromadě a přečkávala jednu zimu za druhou.

To se těm, jež toto nazývali odchylkou snadno sedí někde za psacím stolem. Ještě těžší muselo být stát v terénu, pozorovat oné kozy, a přesto ne a ne pochopit, že toto je jejich život. Život v pohybu, zatímco si přisvojovaly vědomosti o tom, kde fouká nejsilněji vítr, kde se dá při soumraku ulehnout si ke spánku a kde si seženou suché seno, jímž kozám přilepšoval přístup k potravě majitel pozemku. Jinak si vystačovaly samy.

Samotná veterinární správa ve své zprávě uvedla, že se navzdory strádání někteří jednotlivci mezi kozami přizpůsobili lokalitě i počasí. Co ale znamená přizpůsobení si, nemá-li žádný význam? Kolik let musí zvíře žít venku, než ho přestaneme považovat za ztracené/nezvěstné a začneme ho vnímat jako součást krajiny? Kolik zim musí stádo přežít, než se musí uznat, že našlo způsob, jak žít/svůj životní styl? Proč udělat ze celého stáda potíž, jenž se musí zlikvidovat? Proč nikdo nestál o to, aby zjistil, které zvíře je, popř. která zvířata jsou nemocná a podle toho převzít za něj zodpovědnost a důstojně jim pomoci, popř. úctyhodně je utratit. Vždyť většina zvířat na světě dožije bez zvěrolékaře, léků, střechy nad hlavou. Přesto se nedomáháme toho, aby zemřela jen kvůli tomu, že nežijí dostatečně bezpečným životem.

Ano, předmětné kozy byly původně hospodářská zvířata a zákony pohlíží jinak na kozy než, dejme tomu, jeleny. Avšak zvířata si neuvědomují paragrafů. Ony kozy si toho nebyly vědomy, že kdysi patřily do lidského systému. Naučily se krajinu, věděly, kudy kráčí soukmenovci, poznaly vůni deště, zvuk aut dole na silnici i to, jak jejich kopyta vnímají vlhké skály.

Navzdory tomu všemu nám tedy bylo oznámeno, že z 55 dospělých koz bylo utraceno 40, zato dobrovolníci se ujali 23 kůzlat, jež tvoří základ nového chovu. Vyvstávají otázky, jako, dejme tomu, k jakým opatřením se přiklonilo, aby se neutratily březí kozy, aby se zabránilo, aby kůzlata přišla o matky, či zda bylo před utrácením posouzeno každé zvíře.

Kam se podělila těla mrtvých koz? Svědci si vyfotili a umístili na sociální sítě mršiny plavoucí po fjordu. Kdyby si započal takhle myslivec, kývli bychom na to a svorně zamumlali cosi o tom, že toto určitě bylo vyhovující a dostatečné? Výstřely nikdy nejsou pouhé výstřely a pakliže berou životy úředně pověřené osoby by měly být požadavky na dodržení standardů, vědomosti a uvědomění si následků ještě vyšší než tehdy, má-li jít o řadové myslivce na lovu. V tomto případě převládlo přesvědčení, že jádro problému s kozami byla skutečnost, že se nenechaly zkrotit. Přitom lidskou společnost nevyhledávaly a sžily s krajinou, jež se jim stala důvěrně známou. Pakliže se stane zvíře méně hodným ochrany již proto, že se člověku ne tak snadno skloní hlavu, tak jsme jako lidé posunuli mantinely, pokud jde o péči o zvířata a již běží o kontrolu, nikoli o strádání a trpění. Ovšem to, co vypadá v lidských očích jako nejisté a nebezpečné může být pro zvíře ten jediný život, jenž dává smysl.

Ony kozy nebyly mazlíčci, měkoučké malé symboly roztomilosti sloužící lidskému ukonejšení. Kdepak, byly otužilé, plaché i tvrdohlavé, a právě proto přežily. Patřily geneticky silnějšímu, odolnějšímu původnímu plemenu se zachovalými starými instinkty. Mohly se ale setkávat s větší pokorou. Proč nikdo nezasáhl, aniž udělal ze celého stáda problém, jenž se má za každou cenu eliminovat? Zvířata potřebují bezpečí, ovšem zároveň i život hodící se tomu světu, na nějž jsou určena. Tolik od zmíněného pisatele Mads Hus.

Vždyť pro své potřeby krotíme jeleny, soby a další zvěř, zato svobodné, volně se pohybující kozy byly nepřijatelné. Norové znají spoustu slitování, ovšem ne pro lidi jako ty, jež ony kozy navzdory besedám, peticím a dalším občanským aktivitám, zastřelili. Kozami se zabýval dokonce norský parlament, jenž kozy ochránil a loni žádal, aby se dále pracovalo na tom, aby se našlo řešení, jež jak zajistí péči o kozy, tak zachování jejich genů pro další chov. Mnoho lidí tak bylo uvedeno v omyl a žilo v domnění, že stádo koz dostalo novou šanci.

Norské úřady a „kati“ vykonávající správních rozhodnutí mívají k zvířatům zvláštní přístup a nezřídka vyvolávají pohoršení veřejnosti. Mám na mysli zejména krutost a bezskrupulóznost, jakou se ve snaze o záchranu hospodářských, volně se pasoucích zvířat a to zejména ovcí, zabíjí mláďata, ale i jejich matky, dejme tomu, rosomáků či lišek, a to ještě v jejich brlohu, jak to uvedl např. na www.dyrevern.no Dyrevernalliansen /Spojenectví za ochranu zvířat/ či na www.dyrsrettigheter.no organizace pro práva zvířat NOAH.

Jenže se toho sbíhá více. Týká se to nejen Norům známé mrožice Freyi, velryb, labutí a dalších tvorů, jež mohli být přemístěni a být dopřáni šťastný život jinde. Ovšem kolikrát se zdá být podstatnější stvrzovat a okatě dávat najevo rozsáhlé pravomoci než moudré spravování.