Nízká porodnost aneb Pozpátku do budoucnosti

Opět pohlédněme do života Norů. Bezdětný po pětačtyřicítce je jeden ze čtyř norských mužů a jedna ze sedmi žen. V čem to vázne? Bude člověk méně šťastný, má-li doma děti?

Norská vláda poprvé v dějinách sestavila výbor, jež zkoumá, proč se norskému národu rodí tak málo dětí. Jestli jsou ve spárech časové tísně dnešní rodiče, tak je to s podivem, že se dříve rodilo tolik dětí. Ačkoli podle např. listu Klassekampen přibývá těch, jež potřebují dvě zaměstnání, aby finančně vycházeli prý nikdy neměli rodiče lepší podmínky, avšak snadno se zapomene na to, nakolik jsou až bláznivě hektické první roky životů dětí, kdy je nutné respektovat jejich psychologické potřeby.

Děti jsou malé jen jednou za život a žádný rodič se nemůže vrátit v čase, aby to změnil. Prý by neměly pobývat v mateřské škole déle, než trvá pracovní den rodičů, alespoň ne do svých tří let. Práce musí ustupovat, jinak není možné ty dva skloubit! Ovšem odkud vzít tu nově potřebnou pracovní sílu, jež bude nahrazovat ty ztracené pracovní hodiny? Šestihodinovou pracovní dobu se totiž rozebírá v době s dramatickým nedostatkem pracovní síly, a to prý hlavně proto, že se nedaří zaměstnávat dost mladých ani přimět částečně práceschopné i důchodce k tomu, aby pracovali alespoň na částečný úvazek. Někteří si od změny ovšem slibují, že začlení právě uvedené skupiny osob. Anebo se její zastánci usmíří s tím, že prosazení bude na úkor vyšších daní i cen za služby a zboží a k tomu ještě delší čekání na poskytování oněch služeb?

Abychom měli na děti čas tak nám dejte šestihodinový pracovní den i novou naději, uvádí socioložka a novinářka Linn Stalsbergová prostřednictvím deníku Dagsavisen. Představme si, že si mladí rodiče v zásadě přejí více dětí, nicméně zažívají to, že nemohou. Něco by se ve společnosti snad mělo změnit, něco, co je nezdravé a není v pořádku, a to nehledě kolik dětí lidé mají. Jde o složité skloubení volného času, schopnosti pečovat o druhé a požadavků pracovního života dneška. To, že okresy více než dříve dotují školní družiny nic nevyřeší, je-li problém to, že vám schází čas spolu s vaším dítětem/vašimi dětmi, jež bývá/bývají v mateřské škole od věku jednoho roku osm až devět hodin denně.

Jenže všude slýcháváme a čteme, že budeme muset pracovat více, nikoli méně. Krátit běžný pracovní den je cesta, jež se nechce vydávat téměř žádný politik. Nárůst pracovní činnosti matek nikdy nebyl následován kratším běžným pracovním dnem či poklesem pracovní činnosti otců tak, jak mnozí doufali a věřili. Místo aby změnily pracovní život tak, aby bylo možné pro všechna pohlaví skloubit péči o druhé, o domácnost a vlastní zájmy, dopadla tak, že soutěží jedno s druhým na pracovním trhu. Někdo jim namluvil to, že se partneři budou dělit o rodičovskou péči půl napůl. Některé ženy se tak stydí za to, že nezvládly své životy a cítí se jako nevděčné ztroskotance, jež mají úplně vše, vč. zrovnoprávnění, a přesto si stěžují a přejí si odejít kamsi pryč.

Je klidně možné, že si mladí lidé dneška vycházeje ze svobodné volby nepřejí více dětí než 1,4 dítěte. Ovšem může to být i následek toho, že naše svoboda je omezenější, než si myslíme. Hledíme k útlumu sociálního státu, hrozícímu rozmachu seniorů a ničení přírody s tím, že pospíchá s vyřešením všech tří zapeklitostí. Vystresovaní lidé si nenavýší svoji zodpovědnost za péči o více dětí tehdy, musí-li se současně starat o to, aby se svět někde v dáli nezhroutil. To přece nemohou pokračovat jako dříve, vést svůj navyklý společenský život, rozvíjet se po odborné stránce. Aby měli mladí lidé děti i v této postpandemické době drahoty, superdrahého bydlení, navyšování úroků, válek a klimatické krize (a mít děti je jedním z nejnepřátelštějších rozhodnutí, jež můžete s tímto pozadím učinit) je zapotřebí nová neochvějná víra ve svět před námi, něco, na co se můžeme těšit. A nechť, aby se staly prioritami šestihodinový pracovní den a péče o druhé.

Pakliže budeme chtít šestihodinový pracovní den, abychom s námahou zvládali časovou tíseň, tak si své nároky brzy můžeme rozšířit na čtyřhodinový pracovní den, namítá nejen Tonje Brennaová, ministryně práce např. prostřednictvím zmíněného listu Dagsavisen. Lze to přirovnat ke sněhové kouli, jež věčně kutálíte. Logika spočívá v tom, že usnadníte lidem v poněkud složité/stísněné situaci život tak toho budou chtít jen více na úkor práce.

Je ale pravda, že někteří neumí dávat přednost vůbec ničemu (třeba volnému času na úkor spotřeby). A tak se mnoho z organizování životů rodin odehrává pomocí mobilního telefonu, vč. trávení několika hodin denně na sociálních sítích či díváním se na své oblíbené seriály, což jim nedovoluje dávat telefony pryč, aby se místo toho věnovali svým dětem. Není lepší, budou-li rodiče omezovat organizované volnočasové aktivity dětí a trávit tento uvolněný čas s nimi?

Levice je přesvědčená o tom, že kratší pracovní den bude znamenat to, že víc lidí vydrží v zaměstnání déle. Jenže budou si moci dovolit, aby při týchž výdajích a závazcích pracovali jen šest hodin denně? Anebo bude jejich produktivita tatáž s šestihodinovou pracovní dobou jako s osmihodinovou? Na odborářském webu www.frifagbevegelse.no se dočteme, dejme tomu, o mateřské škole, jež si vyzkoušela šestihodinový pracovní den. Opatření vyvrátilo odchod některých zaměstnanců za jinými pracovními příležitostmi i na nemocenskou a zabránilo vyhoření, poněvadž jim dodalo motivaci chodit do práce.

Abychom se všichni stali dobrými otroky systému, není možné vyhovět těm, jež by raději dva tři dny s dvanácti až čtrnáctihodinovou pracovní dobou následovanou prodlouženým víkendem. Buďjak buď, někteří mladí lidé se kvůli centralizaci porodnic bojí porodu, další odkládají rozrůstání rodiny proto, že nezískali bankovní úvěr, jak upozornil mj. Deník Bergens Tidende. V neposlední řadě je 96procentní soudní přiřknutí rodičovských práv zapšklým matkám při sporech pro otce dostatečným varováním děti nemít.

Podle některých studií mohou jak úlevy na daních, tak peníze na účty navýšit počet porodů, ovšem není pravděpodobné, aby to otočilo sestupný trend, uvádí v listu Morgenbladet Helene Onshuusová.

Jenže více obyvatel je prý stejně s Green Dealem neslučitelné. Vždyť se Norsko, potažmo jeho města, k tomu zavázala a to extrémně. Aby bylo dosaženo klimatických cílů o 95procentním snížení emisí do roku 2030 hodlá takové Oslo prostřednictvím svého odboru pro klima utratit 9,5 miliard norských korun jen na karbonfangst, čili „lapání vodouhlíků,“ dočtete se v deníku Verdens Gang. Ministr financí Trygve Slagsvold Vedum musel od Fabiana Stanga, bývalého starosty Osla, podle tohoto a několika dalších masmédií snášet přirovnávání k Hitlerovi za svou poznámku o tom, že ukrajinští utečenci do Norska přinášejí přes milion tun více emisí oxidu uhličitého. Výrok padl v souvislosti s tím, že Norsko nemá ani blízko k tomu, aby dosáhlo svých „klimatických cílů,“ bude-li dále kráčet stejnou cestou. Každý přírůstek obyvatel se musí započítat do „účtování emisních plynů“, hájil se ministr.

Přesto zůstává více obyvatel, nehledě na to odkud přišli, mantrou a posedlostí mnoha mocných. Strašákem jim je zejména pokles produktivity společnosti a hrozící celoplošní akutní nedostatek lidí na to, aby pečovali o staré, nemocné a další potřebné. Jenže právě s migrací vstupují a vhlížejí do života Norů problémy, na něž zdaleka nebyly zvyklí a stále ještě neumí vůbec řešit, problémy větší než bezdětnost.