Na hanbě. Špinavé zákulisí důležité výkladní skříně Norska

To je tedy „pokoukaníčko.“ Rozplétá se nedozírná pavučina. V Norsku se „nevezme tučná obálka“. Ti úplatní jdou na to jinak. Andrew Mountbatten-Windsor již byl zadržen. Že by mu šlápl na paty i některý výtečník z Norska?

„Vizionářská“ zahraniční finanční pomoc a diplomacie jako jedny z mála pák na místo u stolu vlivných pro periferní zemi mimo EU. Avšak průběžně odhalované skutečnosti, jedna horší než druhá, maří jistoty protagonistů systému a rozhojňuje přemítání Norů o pomíjivosti jedné epochy, zatímco sčítají škody, jež jejich politici a další mocní napáchali.

Snad nikdy neznělo slovo konspirační teoretik tak prázdně jako nyní. Globální elity se v těch milionech Epsteinových spisech vydávají. Můžete se jimi „nažrat,“ nechat se od ostatních děsit či o nich sami dumat, uvedla prostřednictvím www.klassekampen.no Åsa Linderborgová. Myslí si snad někdo ještě, že se jim umožňovalo účast na těch schůzkách u Epsteina i u Světového ekonomického fóra a v dalších exkluzivních „klubech“, aniž by se „vydával chlup“ a že tyto prostředky snad šly z vlastních kapes oněch Norů? Kolik miliard zaplatilo Norsko za mezinárodní funkce mnohdy osvobozené od daní, jež si norští politici a byrokraté kupovali sobě samotným?

Takové klopýtání: Není dne, aniž by se nenarazilo na něco dalšího. V Norsku dobře známý kritik a diskutér Kjetil Rolness napsal prostřednictvím deníku Klassekampen o vykonávání norské zahraniční politiky pro upevňování zájmů zvláštních výsad a zájmů určitých politiků a byrokratů se záluskem na mezinárodní kariéry na úkor daňových poplatníků a zájmů Norska jakožto společenství. Na www.substack.com Rolness poukazuje na „okruh elit“, systém, kde tytéž osoby žonglují veřejnou správu a komerční zájmy. Minulý týden byl medializovaný další příklad této „privatizované“/“příživnické“ zahraniční politiky: Vidar Ovesen, bývalý zástupce ředitele ministerstva financí a tajemník tehdejšího premiéra a současného ministra financí Jense Stoltenberga, si podle www.finansavisen.no vyfakturoval za desetileté poradenství norské státní organizaci Norad na zahraniční pomoc 45 milionů.

Norsko utratil za rok 2024 /za ten loňský ještě nejsou doložitelné údaje/ za rozvojovou pomoc, jednu z největších položek státního rozpočtu, dokonce 55,7 miliard NOK, a tak bylo Norsko podle www.regjeringen.no jediná země na světě, jež tomuto účelu věnovala přes procento hrubého národního důchodu. Avšak doložitelné výsledky této velkorysosti tvoří podle www.finansavisen.no pouze jedno procento z této částky. Co z toho společenství má? Daňové prostředky, jež údajně měly putovat lidem v největší tísni skončily na obohacování privilegovaných v sítích, jež do té míry nesloužily norským zájmům. Pakliže nelze dokazovat účinky, dosahování cílů a konkrétní výsledky tak jde do háje důvěra v celý systém. Přitom je každý řadový občan nucen podávat daňové přiznání, živnostníkům či podnikatelům musí sedět účetnictví, a to do poslední koruny a příjemci dávek se musí zodpovídat z každé jim vyplácené koruny.

Investor Jens Rugseth narýsoval v podcastu Oleho Asbjørna Nesse na YouTube otřesný obrázek na norskou politickou elitu, jenž se dost oddálila každodenního života, a to zejména za vedení současného premiéra Jonase Gahra Støreho. Odhalená uzavřená mocenská kultura je podle něj jen špička ledovce. Podle Rugsetha je partajní knížka nadřazena transparentnosti, upevňování moci je důležitější než jasné směřování a kritice se čelí mlžením.

Podle deníku Aftenposten zná málokdo mezinárodní vrcholnou politiku lépe než Ian Bremmer, vedoucí vlivného think tanku Eurasia Group, jeden z mála, kdo má jakýsi „volňásek“ k tomu, aby promluvil s „kýmkoli“, ať už presidenty, top manažery, či odborníky. Dokonce on je šokován tím, co se za pavučinu vykrystalizovalo ve věcech kolem Epsteina: Jak můžete vy Norové mít víru v systém a podporovat svého bývalého premiéra, jenž by měl být ve vězení? Nikdy neměl zastupovat norský lid, hřmí Bremmer.

Nevyjmenovaný Nor byl podle příspěvku na Facebooku prý kdysi během turistické návštěvy Mexika dotázán, kolik rodin ovládá Norsko. Je jich určitě několik, ovšem pointa je spíše v tom, že ti, jež obsadili a obsazují ty pozice, jež jsou nejcitlivější na důvěru, mívají tutéž politickou příslušnost a to /nejen podle odhalení prostřednictvím Epsteinových spisů/ ve větší míře Dělnická strana, v menší míře strana Høyre a menší strany. Jako kdyby byl náborový vzorec pro obsazování oněch pozic jaksi zužován a tytéž osoby zůstávají v recyklačním okruhu, kde bují strukturní nepotismus a pozice, peníze a vliv zůstávají v uzavřených sítích, kde se přijímá prostředky a zároveň rozhoduje o jejich toku, spravuje i přezkoumává/vyšetřuje.

Uzavřený systém. Tatáž jména, tatáž prostředí. Tytéž osoby rotují mezi politikou, kontrolními orgány a nejvyššími funkcemi. Pakliže to takhle v Norsku chodí, je oprávněný následující dotaz: Kdo vlastně je od toho, aby hlídal vykonávání a působení moci, dokud bude moc hlídat sebe sebou? Svět by mohl hledět k Norsku pro inspiraci, jak účinně rozmístit straníky do co nejvíce mocenských pozic napříč institucemi. A to jsem ještě nezabrousil co nejrůznějších dalších úřadů, jako třeba školských, zdravotních, drážních, energetických atd.

Marius Reikerås, právník, bojovník za lidská práva zejména v souvislosti s dětmi odebranými norským OSPOD a společenský kritik, je jeden z těch, jež z vlastního podnětu na Facebooku sestavili seznam norské nomenklatury, tedy osob a norských elit dosazovaných do funkcí zejména Dělnickou stranou, do jisté míry i rádoby (na oko) konkurenční stranou Høyre a zveřejnil tento systém „aparátčíků“ prostřednictvím sociálních sítí.

Nejeden Nor by si mohl myslet, že pochybnosti ohledně čistých štítů, jež se nyní vynořují okolo současných i bývalých špiček zejména Dělnické strany, ale i dalších stran je něco, čeho by se mohl ujmout Økokrim, zvláštní útvar pro vyšetřování hospodářské kriminality. Jenže ředitel Økokrimu je straník Pål Lønseth, jenž byl v druhé vládě Jense Stoltenberga tajemníkem Ministerstva spravedlnosti. Co takhle občanský ombudsman? Nemohl by pomoci? Počkejte, tuto funkci přece obsadila Hanne Harlemová, sestra bývalé premiérky Gro Harlemové Brundtlandové, jež byla v první vládě Jense Stoltenberga ministryní spravedlnosti. A co takhle Nejvyšší kontrolní úřad /Riksrevisjonen/? Ne, tím si prý nepomůžeme, neboť tam sedí Eirik Schjøtt-Pedersen, další stranický kolega a blízkého přítele Jense Stoltenberga, bývalý ministr financí právě za jeho premiérského úřadování. A kdyby se někdo navzdory všem býval dostal tak daleko, že nadejde čas proti někomu vznést obvinění, tak je pravděpodobné, že vstoupí do hry generální prokurátor. Jenže ten má za manželku Hanne Bjurstrømovou, další špičku Dělnické strany a bývalou ministryni v Stoltenbergově vládě. A tak dále.

Norové se dohadují o jménech těch, z nichž má být sestaven zvláštní přezkumní výbor. Pisatelé se ozývají s tím, že by měl být zproštěn politiků. A měly být nejvíce podezírané politické strany postaveny mimo hru, dokud nebude dovršen přezkum? Jedna z těch, jež se snaží dlouho poukazovat na to a dokazovat, že norští politici, úřednici a další nejsou méně úplatní penězi, dary, protislužbami i jinak než v dalších zemích, je norsko-francouzská bývalá právnička, soudkyně a politička, 82letá Eva Jolyová. Mimo jiné vedla vyšetřování skandálu kolem ropné společnosti Elf Aquitaine, jedné z největších korupčních kauz v Evropě. Jenže tehdy, kdy se měla postarat o úklid v norském systému tak se prý ocitla příliš blízko moci, a proto byla přemístěna jinam a vytratila se z obrazovek a rozhlasových vysílání. Pak spolu s Nina Witoszeková napsala Jolyová knihu Det blåøyde riket /Země důvěřivých/, jež pojednává o bezbřehou důvěru Norů v úřady a instituce, což kolem dokolečka kleští cestu ke korupci, zneužívání moci a hrozbám vůči národní bezpečnosti, jak to pojalo prostřednictvím sociálních sítí nakladatelství Cappelen Damm.

I blahovůle může mít ke zlovolnému režimu blízko. Norsko údajně pohltila důvěra, s níž se nakládalo jako kdyby šlo o nějaký obnovitelný zdroj, a navíc jako náhradu kontrol a přezkumů. Jenže Norsko si zaslouží něco lepšího. Po občanech se ucházejí o důvěru, přitom sami dodávají výmluvy. Moc bez zodpovědnosti není vůdcovství, nýbrž zneužívání moci. A moc korumpuje nejen hamižností a chamtivostí, nýbrž i něčím daleko nenápadnějším a sice normalizací a schopností stát se každodenní.

Nyní se podle některých, jako třeba Sondreho Mikala Alværa, komentátora listu Adresseavisen, musí přepsat příběh o Norsku. Bohužel nejen u Norů, nýbrž i u lidí daleko za hranicemi Norska se vžila představa, že norské instituce jsou vůči zneužívání moci takřka imunní. Jako kdyby zeměpis poskytoval morální ochranu. Zato nyní se mnozí obyvatelé Norska podle četných dalších komentářů cítí jako pouhé fakturační adresy vládnoucích a nic více. Podle téze, že čím větší obnosy uvolníme bohulibým účelům, tím větší vliv si kupujeme. Jako kdyby Norsku bez jeho podpory, příspěvků a (spolu)financování nikdo ve světě nenaslouchal. Není to bez opodstatnění, že se mezi Nory ujalo vtipné rčení Na dalších planetách nemůže být život, jelikož kdyby tomu tak skutečně bylo tak by tam Norsko posílalo neskutečně velké částky. Co rozumbradům v norské politice spíše nejde do hlavy, je to, že poptávka nebývá ani po norské kompetenci ani norských zahraničněpolitických úvahách, nýbrž finance a nic více. Dokud se sype tamtomu i tamté tak je Norsko vítáno všude a utne-li se penězovod tak se utne i zájem.

Hořekuje se nad tím, že kdyby norské sdělovací prostředky jen věnovaly zlomek toho prostoru, jenž dnes a denně zabírají Trump, potažmo Spojené státy či vše další, z čeho se máme strachovat a kdo/co máme odsuzovat, sondám do norské politiky, její megalomanie a bizáru, experimentování a nevydařených řešení, tak by další realizace takové politiky snad dávno dostala útlum. Již v r. 2003 přišlo vážné varování v podobě tzv. Makt- og demokratiutredningen, výstupu badatelského rozboru, jenž měl zmapovat mocenské poměry v Norsku. Vyšlo najevo, že uzavřené mocenské sítě bují netransparentně a skoro bez kontroly v průsečíku mezi státními úřady, výzkumnými tělesy a mezinárodními organizacemi. Neformální lobbyismus téměř nahradil demokratické kanály. Kauza Epstein je tedy symptomem mocenských struktur, před nimiž badatelé varovali již před 23 lety.

Avšak dokud se bude příliš mých spoluobčanů držet bludů ohledně norské morální výjimečnosti a výsledek zmiňovaného chystaného přezkumu bude takový, že se sice cosi našlo, co je hodné kritiky, nicméně se to nedá nazvat závažným a stejně bude výstup přezkumu důvěrný a veřejnosti nedostupný, tak se nikam neposuneme.