Kam se podělila úcta k penězům daňových poplatníků?

Zatímco vláda, města a obce „ždímají“ své spoluobčany stále více na daních, poplatcích a mýtném jsou prominenti režimu „těžce za vodou.“

V protikladu k široko daleko proklamovanému a medializovanému blahobytu a přepychu, ať to zní jakkoli paradoxně až nedůstojně, musí Norové bojovat kolikrát zcela marně o každou školu, pečovatelský dům a nejen na venkově o každý autobusový či trajektový spoj, jak se dočteme např. na www.namdalsavisa.no, www.avisa-st.no, www.nrk.no, www.nationen.no a dalších zpravodajských webech. Škrtá se ve službách, jimž jsou lidé vydáváni na milost a nemilost, zatímco se z důvodu úspor neobsazují volná místa, přestože je poptávka zejména kvůli stále většímu počtu přistěhovalců i seniorů pořád větší.

Daně prý tvoří do konce dvě třetiny toho, co je průměrnému občanovi Norska vypláceno jako příjem. Podle www.nettavisen.no se k tomuto poněkud sporné míře dopočítal Alf Gunnar Andersen, vynálezce appky na rady ohledně osobních financí zvané Horde. Jen během pětiletého období z r. 2019 do r. 2014 stát zvýšil zátěž daní z příjmů Norů z 60 na 67 %, čímž přebírá stále větší kontrolu nad vaší peněženkou. Nejen Andersen se obává, že jde o nepochybně děsivý vývoj.

Odírání, obtěžování a zaklekávání vlastních občanů, spolu s nepředvídatelností norských politiků poháněnou vnuknutími a vrtochy, jsou podle některých Norů výrazy toho, že naše vlády nemají důvěru v to, abychom sami dokázali své vlastní peníze utrácet či investovat rozumně. V tomto duchu o fenoménu napsal na www.nettavisen.no ekonom Are Søberg, lépe znám jako samozvaný ombudsman proti plýtvání státu a jeho organizací a nerozumnému užívání zdrojů.

Kdo chce pokračování v hraní si na „bezpečné řízení“, jak nazývá své vládnutí Dělnická strana? Podle průzkumů poslední doby stále ještě pozoruhodných bezmála 30 %. A to přesto, že podle výzkumníka Christiana Poppeho prostřednictvím www.forskning.no spadly ekonomické jistoty Norů drasticky. A týká se to de facto všech norských domácností.

Za této situace rozhodla vláda o vylosování 100 000 mladých daňových poplatníků mezi 20 a 35 lety, jež si mají v rámci tzv. „daňové loterie“ užít odečty z daní, jak informovaly www.nrk.no, www.e24.no a další zdroje. Jenže na této rádoby „štědrosti“ je háček v tom, že odhadem 60000 z těch 100000 na úlevy nedosáhne proto, že buď mají příliš nízké anebo příliš vysoké příjmy.Proč ne daňové úlevy všem a nikoli jen určité vybrané skupině? Nezaslouží si lidé ponechat ze svých příjmů více?

Kam se podělala úcta k penězům daňových poplatníků, dotázal se prostřednictvím www.dn.no Sverre Simen Hov, předseda živnostenské rady v Bergenu. Připomíná politické debaty v norské televizi 80. a 90. let, kdy bylo ještě samozřejmé, že veřejné finance nejsou majetkem politiků, ale hodnotami odvozenými od lidí, kteří pracují, tvoří a platí daně. Místo toho se pak ujaly termíny jako „přínos pro (naši) společnost“, „dlouhodobá investice“ a „k dobru (naší) pospolitosti“. Zní to sice věrohodně, ale často se používají k tomu, aby kamuflovaly ten nejdůležitější bod: Jde o moudré nakládání s penězi daňových poplatníků – a to i z dlouhodobého hlediska? Odpověď je až příliš často nezřetelná, splatnost účtů se odkládá a smysl pro odpovědnost se v politické rétorice vytrácí.

Navíc se jsme posledních desetiletí svědky trendu, kdy se stále více rozhodnutí politiků stává nevratnými. Zavádějí se nové sociální/“akční“ programy bez udržitelného financování, budoucí rozpočtáře mají svázané ruce a neřeší se, co se stane v den, kdy příjmy z ropného fondu neporostou v souladu s očekáváním. Koneckonců, kdo se odváží vzít lidem benefity, jež jim již jsou dány? Proto jsme si vytvořili politickou kulturu, kde je utrácení peněz velice snadné, zatímco stanovování priorit se stalo téměř nemožným. Rozpočty se používají jako marketingové tahy, nikoli jako nástroj řízení. Co trvalého dostáváme za utrácené prostředky, něco, co buduje ekonomiku budoucnosti?

Politici se dušují až bijí v hruď, že chtějí průkopníky, talent a inovace, ale přesto se chovají, jako by měly dnešní příjmy plynout věčně. Jak zdůrazňuje Martin Bech Holte v knize Země, která příliš zbohatla, si Norsko vyvinulo politické návyky hospodaření, kde je odstraněn tlak na prioritizaci účelů utrácení a místo toho je vyvíjen neskutečný tlak na nadměrnou spotřebu a rozprášení politické odpovědnosti, přičemž je opomíjena skutečnost, že každá koruna utrácená státem má svého odesílatele, uzavírá svůj příspěvek www.dn.no Sverre Simen Hov.

Sociální stát staví na jednom předpokladu: Že mnozí pracují a platí daně, zato relativně málo lidí potřebuje rozsáhlou pomoc státu, resp. měst a obcí. Posune-li se časem tato rovnováha, hrozí celému systému proboření. Poslední dobou přicházejí z www.ssb.no zprávy o dvacetiletém rekordu v nezaměstnanosti mladých. Kromě nich je stále více mladých, jež ani nestuduje, ani nepracuje. Dále jsme se prostřednictvím www.sa.no mohli dočíst o tom, že 80 % příjemců sociální pomoci v městě Sarpsborg tvoří uprchlíci a v www.trondheim24.no bylo uvedeno, že děti přistěhovalců tvoří stejné procento z celkového počtu dětí, jež odebrala OSPOD v Trondheimu. Jako další příklad nákladů vnímaných jako šílené a na úkor běžného daňového poplatníka odkazuji na zprávy na www.rb.no a www.nettavisen.no, podle nichž bylo na schůzce rodičů žáků s učitelem ve škole Sagdalen skole kvůli neznalosti norštiny mezi rodiči zapotřebí ne méně než 13 tlumočníků, kvůli čemuž se výdaje vyšplhaly na 70000 NOK.

Podle často sdíleného příspěvku diskutéra Hanniho Afsara na Facebooku se provoz nejrůznějších systémů a služeb stal natolik drahým, že zápor na střední třídu, jež nosí většinu břemena, stále roste. Má pracovat, platit a snášet více, zatímco se byrokracie rozrůstá jak co do rozsahu, tak i komplexnosti a nákladů. Bohulibé záměry v praxi přestávají být dobré a stávají se nefunkčním systémem, v němž je příliš mnoho lidí trvale závislých na financování státu, měst a obcí. Jednodušší, než měnit stávající struktury je žádat o více peněz, jenže nikdy nezreformovaný systém se může dříve nebo později zhroutit vlastní tíhou. Více než realismu, nesmlouvaných číslech a vůli k reformě staví Norsko na zbožných přáních země kombinující bezpečnost, svobodu a solidaritu. A tak je oslabována jak udržitelnost, tak důvěra v systém a politiky, jež mu nekriticky nadržují.

K tomu jsou potřebné další prostředky v nekonečném toku posílaných do zahraničí a nejde jen o rozvojovou pomoc zemím třetího světa, nýbrž i četným dalším. Vždyť Norsko musí za každou cenu zůstávat přední zachránce světa! Jak sdělil na svém projevu na Varšavském bezpečnostním fóru 30. září 2025, dostupném mj. prostřednictvím YouTube, ministr financí Jens Stoltenberg: Já vím, že každá miliarda pro Ukrajinu znamená o miliardu méně pro další dobré účely jako zdravotnictví, školství a infrastrukturu. Ale pamatujme na to, že nejvyšší náklad je nechat Putina vyhrát.

Navzdory tomu, že prý bohatá severská země má rekordní příjmy nejen ze zvýšené daňové zátěže, nýbrž i z většího prodeje elektrické energie, plynu i ropy, zažívají obyvatelé kromě drahoty i bezprecedenční dobyvačné snahy státu měst a obcí získávat více z jejich majetku: 77letý Arnulf Torbjørnsen napsal na Facebooku, že kvůli nedávno navýšené dani jemu a jeho ženě málem nezůstal byt nabytý v r. 1982. Tvrdou, usilovnou prací se páru dlouhá léta dařilo si ho ponechávat. Dále uvedl, že spravedlnost je zvláštní pojem, není-li prostor pro vlastní uvážení úředníků, potažmo systému, v konkrétním případě, jenž je jimi vyřizován.

Aby toho nebylo málo, nutí norští politici jako prý jediní v Evropě své spoluobčany k tomu, aby platili mýtné za užívání nejen nově postavených silnic, nýbrž i starých poblíž, aby se nejezdilo oklikou a stát tak nepřicházel o peníze. Týká se toho zejména vjíždění do menších měst i jejich projíždění. Finančně tvrdě zasažena navyšujícím se mýtným je podle průzkumu zveřejněného weby www.ksu.no, www.teksiden.no a dalšími zdroji třetina norských domácností a mezi těmi chudšími dokonce čtyři z deseti. Paradoxně norští motoristé odvádějí do systému tolik prostředků, že nestačí být utráceny, jak uvedly www.nettavisen.no, www.nab.no a další weby. Zdroje informovaly, že mýtné financují tučné odměny svých správců ve výši až pětiny vymáhaných peněz.

Dělejte co říkám, nikoli to, co dělám aneb kázat vodu a pít víno: Někteří diskutéři i novináři jako např. listu Finansavisen poukázali na politiky, byrokraty, ředitele státních a polostátních firem a institucí, odborářské předáky a další, jež nabádají běžného Nora ke finanční zdrženlivosti a ukládají či podporují ukládání stále větších břemen na řadového občana a přitom si sami požívají nadstandardních platů nebo dokonce jako v případě ministra financí Jense Stoltenberga, jenž si ve své předchozí funkci jakožto generální tajemník NATO přišel na 50 milionů NOK vč. bonusů, peněz, jež nepodléhaly zdanění, jak poukázal magazín Kapital. K tomu ještě mají „zlaté“ důchody s obrovskými daňovými výhodami. To zásadní privilegium spočívá v tom, že jejich vklady, výnosy a majetek jsou osvobozeny od daní, zatímco běžní lidé musí platit daně ze všeho. Aby dosáhli na jejich daňové výhody by museli běžní daňoví poplatníci ušetřit dvakrát tolik. Podle www.finansavisen.no si uprostřed uzurpování vytvořili pro sebe daňový ráj.