Jak se EU zapsala do každodenního života Norů

Kdo koho potřebuje více? Opět se to v Norsku láme v otázce vztahů k Evropské unii. Kdo je kvůli ní ještě ochotný riskovat politický kapitál? Dnes zabruslíme do historie vztahů.

V těchto dnech je budoucnost Norska prý nejistá, jelikož, jak se proslýchá, norští politici údajně prolomili nepsané pravidlo provázející Norsko od předválečné doby a Norsko tak, jak je jim údajně vlastní i v řadě předchozích rozhodnutí v dalších oblastech, podle ohlasů širokých vrstev obyvatel „jidášsky“ a bez analýzy následků připojili na nefunkční evropský trh s nenasytnou potřebou elektřiny, což znemožní provozovat ten druh energeticky náročného průmyslu, na němž si Norsko zakládá a vděčí mu za pracovní místa a „tahouna“, na němž stojí a padá mnoho jeho městeček, mají-li přežít i poté, co jednou skončí ropná éra. Tuto tématiku jsem probral dopodrobna mj. v dalším blogovém článku pojmenovaném Taková fajnová zlodějina.

Co mnozí nejen Norové nevědí, je to, že to s kdysi chudou zemí, byť bohatou na vodní elektřinu, mohlo dopadnout úplně jinak. Již před sto lety usilovaly německé koncerny o provozování své výroby norskou energií. Bylo to v ambicích Německa dotáhnout na evropský kontinent kabel na vývoz elektřiny, což Norsko odmítlo, neboť si nepřálo stát se skladem na suroviny pro ostatní podobně tomu, jak se z některých zemí prý stalo pouhými montovnami. Norové byli odhodláni, aby se sami stali průmyslovým národem. A to se jim povedlo. V r. 1939, rok před vypuknutím 2. světové války, bylo Norsko s DPH ve výši 1298 amerických dolarů nejbohatší zemí Evropy. To podle podcastu komentátora Sindreho Wiiga Nordbyho a také zpravodajského serveru www.nrk.no. Údajně není se čemu divit, že po těchto a dalších zkušenostech někteří Norové vnímají EU jako splnění vlhkého snu „zlých“ Němců o Evropě.

Kdyby bylo jen o nich.

Stejně jako v dalších zemích Norové, ač žijí v malé zemi, o níž se neustále tvrdívá, že tu každý každého zná, své politiky osobně obvykle neznají. Mnohým ani nezáleží na stanoviska toho kterého politika/političky, jen jeho/její strany jako takové. Ovšem jejich činy za ně zpravidla hovoří dost výmluvně a nahlas, a mnozí, ne-li většina Norů, soudí politiky podle toho, co dělají nebo spíše udělali a nikoli podle toho, co tvrdí. Mnozí Norové měli odjakživa k politikům, úřadům a dalším složkám toho našeho systému naivní důvěru, ovšem se zdánlivě přibývajícím zneužíváním moci ta důvěra začínala brát za své. Otevřelo to více lidem oči a od té doby ve větší míře pozorují leccos, co je děsí. Proto si kladou otázky typu, zda nejsou politici jen panáčky a usnadňovatelé vůle z dílny EU, jež sami nemají skutečnou moc a za ta opravdu zásadní a zhoubná/nepochopitelná rozhodnutí kolikrát rozporující zdravému rozumu a logice nezodpovídají, nýbrž úkladně jen požehnávají cíle a plány EU a dalších nadnárodních organizací jako OSN, Světového ekonomického fóra, Světové zdravotnické organizace a dalších.

Ódy na EU pěje nejenom v těchto dnech podle četných výroků mj. její předsedkyně Guri Melbyové pravidelně především strana Venstre. Chce nové referendum, jenže co kdyby si národ vyžádal nové referendum o členství v EU tak, jak si přejí globalisté, ovšem jen pod podmínkou, že vyhraje-li napotřetí odpůrci EU, tak to bude znamenat vystoupení z EHS?

Volit mezi stoprocentním a devadesátiprocentním členstvím totiž není volbou, nýbrž ustoupením. Prostřednictvím deníku Aftenposten se norský ministr zahraničí Espen Bart Eide nechal slyšet, že zhruba 90 % toho, co schvaluje Evropský parlament, má v Norsku efekt. V realitě je to tedy cizí moc, jež v Norsku vládne, nikoli občany volení zástupci. Dohoda o EHS je pro mnoho Norů vazalské postoupení suverenity bez vlastní suverenity, práva na sebeurčení, tedy jen totální podvolení vnitřnímu trhu EU. Zastánci členství Norska v EU např. pomoci četných komentářů do místních novin a zpravodajských serverů ale Dohodu o EHS přirovnávají k přechozenému vztahu, jenž trvá jen ze setrvačnosti, EU se mezitím změnilo k lepšímu a norské zájmy a suverenitu pomůže prosadit jen plnohodnotné členství v EU.

V souvislosti s výroky Trumpa a dalších o budoucnosti Ukrajiny stojí za zmínku výrok poslankyně strany Høyre Ine Eriksenové Søreideové i badatelky Marianne Riddervoldové prostřednictvím norské veřejnoprávní televize NRK: Vždyť by se žádné země nesmířily s tím, že o nich rozhodují jiné země! Vždyť nechceme svět, kde velké země rozhodují o budoucnosti malých zemí bez nich! Jako kdyby neslyšely ani nečetly o stávajícím světě a jeho hegemonii některých států a organizací nad ostatními.

Doba se ale vymkla z rukou a ačkoli v záklonu je podle kritiků i samotné Norsko tak někteří jeho pravičáci EU definují jako korporativistický dotační mechanismus, jenž nemá se svobodným kapitalistickým společenstvím nic společného. Drolí se osobní svobody, jakožto i svrchovanost země. Zato levičákům se ježí vlasy z údajného hyperkapitalismu EU. Především se ale ohání tím, že se pojetí o demokracii EU v Norsku vs. EU podstatně liší. Je to vidět a znát mj. na obsahu stránek norské organizace odpůrců EU www.neitileu.no.

Nejenom tam kritici nehledě na politickou příslušnost vidí představitele EU jako hlavní loutkovodiče a zelenorudou šarádu jako poskoky, jež se na něco takového, jako je suverenita, dívá s nechutí a despektem. Norové zároveň pozorují, jak se do svých vlastních pastí chytáme sami, aniž bychom potřebovali nějakého nepřítele a sabotéra. Prý jen oligofrenní sebevrah si zavádí tolik omezujících „opatření.“ Pozorovat to zvenčí je zevnitř bolestné, nicméně se i tak najde dost škarohlídů radujících se z těch, jež si dovoluje tu absurditu kritizovat. I tak někteří tolik milují být ovládáni a ohýbat své hřbety, že si přejí nad svou (národní) vládu ještě další vládu.

Paradoxně norští politici akutními nástupy paranoie u jinak normálních osob vyhrožují svým voličům tím, že se Norsko ocitne mimo všechny struktury jako psanci či nějaká horší kasta. Nehledě na rybí kvóty či další vyhrocené spory, jež údajně vytváří nedobrou chemii a mohou v krajním důsledku přivést rybáře, zemědělce, živnostníky, průmyslníky i další k bankrotu, EU Norsko kdykoli vítá k jednacímu stolu. Členství se ale může stát pro naše politiky další záminkou, aby doma nedělali své úkoly.

Norsko se chová a vystupuje, jako kdyby bylo největším členem EU v celé Evropě, soptil prostřednictvím www.nettavisen.no levicový politik Mimir Kristjansson. Chce, aby se Norsko učilo od zemí EU, jež nedělá to, co od nich chce EU. Lépe se musí využívat prostor pro vyjednávání. Vystoupit z Dohody o EHS či pokoušet se vyjednat lepší podmínky je ale podle Erny Solbergové, předsedkyně střídavě druhé, resp. třetí největší opoziční strany Høyre a prostřednictvím téhož serveru krátkozraký populismus a důrazně varuje před dalšími tahanicemi o tuto Dohodu.

Momentálně ale hrozí, to je obchodní válka a postaví-li EU vůči třetím zemím celní bariéru se může Norsko nepřímo ocitnout v „trojnásobné spáře“. Ač by si občan mohl myslet, že Dohoda o EHS zahrnuje vše a Norsko je člen vnitřního trhu EU, není tomu tak, jak se zdá. Norsku schází krytí za vývoz ryb a mořských plodů a v horším případě bude muset oželit pracovní místa. Na oplátku za záchranu Norska EU žádá, aby Norsko ještě rychleji zavedlo směrnice EU, uvedl web www.tv2.no. Norsko se prý dlouhodobě courá a má skluz se zapracováním přes 600 směrnic, z nichž nejstarší se datují až k r. 2003. Že je Dohoda o EHS všanc, připouští ministr energií Terje Aasland, napsal časopis Teknisk Ukeblad a www.e24.no. Největším oříškem, jenž tuto vládu čeká, bude prý balíček EU o čistých energiích. Norsko má právo veta, ovšem nevyužívá ho. Není o něm ani vidu, ani slechu...

Bojí se snad norští politici tolik o podporu Dohody o EHS v norské veřejnosti, že se ji neodváží ani diskutovat? Podle sloupkaře Hanse Geelmuydena a www.nettavisen.no ano - a EU není pro Norsko žádná zkratka k jistotě a stabilitě, neboť se sama nachází v existenční krizi a vracející se argumenty pro a proti členství jsou prý hnány jedině strachem z Trumpa a Putina. Přitom norští politici mají problém s důvěrou, jelikož nám ještě dluží důkaz toho, že jim více záleží na norskéých zájmech, než na tom, být součástí evropské a světové elity.