Jak požadavky jménem klimatu trestají nejen norský venkov, vč. arktických oblastí

Obsáhle a neúnavně vám přináším další „pecky“ z norského zpravodajství a přibližuji vám především pohledy do zákulisí, jež se nedočtete nikde jinde, aktuálně o dalších dopadech zvláštní norské posedlosti „klimatem.“

Plošná elektrifikace oslabuje podle kritiků připravenost/pohotovost Norska pro případy mimořádných situací a v tom spočívá zranitelnost, o níž se kromě diskusí na sociálních sítích jakoby nikdo neodvažoval vyslovovat nahlas! Předpokládá se, že to první, co se stane, vypukne-li konflikt vyvolaný agresorem, je to, že bude zasažená elektrická síť. Kdysi jsem psal o tom, že za ozbrojeného konfliktu má norská armáda plnou moc požadovat po občanech i firmách, institucích a organizacích, aby jí dávali k dispozici své vozy, autobusy a další vozidla na fosilní palivo. Armáda se motoristům pravidelně připomíná rozesíláním dopisu s podobným zněním. Jenže co když doslova dojede na tom, že vozový park v dané době sestává výhradně z elektrických vozidel? Jen si představte, že je elektrická síť vyřazená či se nepřítel do ní naboural a vojska potřebují naše vozidla, aby ve velkém přesouvala personál i techniku/výzbroj. Bez fungující sítě se to zcela zasekne.

A představte si, že by musela policie přerušit mise a zásahy proto, aby nabíjela své služební elektromobily. Jon Helgheim, předseda výboru pro spravedlnost norského parlamentu a poslanec opoziční Pokrokové strany, varuje prostřednictvím www.broom.no před tím, aby si norská policie pořizovala elektromobily tak, jak o tom uvažuje, jak informoval mj. www.politiforum.no. Elektromobily po dvouletém zkoušení neobstály mj. u rakouské policie, jež narazila na nepředvídatelnost a opak akceschopnosti: omezený dojezd, různé výzvy spojené s nabíjením a omezenou nosnost, a tudíž nemožnost vozit množství těžkého technického vybavení ve vozech jako ve vozech na fosilní palivo. V Norsku jakožto chladné zemi s velkými vzdálenostmi by policie mohla dopadnout ještě hůře.

Jak jste se mohli přesvědčil v mém minulém článku usiluje norský Úřad pro životní prostředí /Miljødirektoratet/ o drastické snížení automobilové dopravy a navržená opatření budí značný rozruch. „Kvůli klimatu“ mají města a obce mj. zpoplatnit parkování i na soukromých pozemcích, zaznělo v pořadu Politisk kvarter veřejnoprávní televize NRK v podání ředitelky Úřadu pro životní prostředí Hilde Singsaasové. Dále pracuje podle www.elbil24.no a www.nettavisen.no na zavedení daně na bezplatné parkování: Úřad hodlá pověřit norskou daňovou správu a Ministerstvo financí, aby prošetřily změny v daňových předpisech, jež „umožňují zaměstnavatelům nabízet zaměstnancům bezdaňové výhody mobility a zároveň zvážit preferenční zdanění bezplatného parkování“.

Předseda parlamentního výboru pro dopravu, poslanec Bård Hoksrud z již zmíněné Pokrokové strany, o návrzích tvrdí, že hraničí s komunismem proto, že to, o co navrhovatelům opravdu jde (v hloubi duše) je, že se má jít specificky po řidičích a že ti by se měli stydět za řízení aut, pykat a trpět. Navrhovatelé chtějí za ně bez nich rozhodovat, že „my víme nejlépe“, „mělo by vám to být odepřeno“ a „my vám poroučíme, jak máte žít svůj život“. Hoksrud považuje za šílené něco takového navrhovat v Norsku, kde je kvůli řídké a roztroušené lidnatosti a sporé dopravní obslužnosti více lidí než jinde odkázáno na osobní automobily, aby jim vycházel každodenní život a kde se podle www.ssb.no předvídá silný nárůst obyvatel.

V diskusích k uvedenému článku se dozvíme, že si řadoví občané o návrzích myslí, že příliš velká omezení na automobilovou dopravu obnáší i to, že si někdo vyhrazuje právo omezovat svobodu vybírat si, s kým se bude stýkat a že v podstatě jde o poručnictví-autokratství s klimatem jakožto záminkou, a to nehledě na to, kdo je zrovna u moci. Poukazují i na to, že obdobně se další úřady snaží pomocí daní řídit naše stravovací návyky, což jsem zmínil i ve svém předchozím článku.

Těžko říct, zda tankují pohonné hmoty někteří z těch, jež nabádají ostatní k tomu, aby jezdili na jízdních kolech místo toho, aby řídili auto. Pokud ano, tak určitě jim uniklo poučné dilema: Mám, dejme tomu, po nějakých 15 litrech přestat doplňovat nádrž, abych měl i na potraviny? Anebo mám pokračovat a mít dost benzínu /či naftu/, abych navštívil svou nemocnou matku? Skjalg Fjellheim, redaktor listu Finnmark, okomentoval prostřednictvím www.nordnorskdabatt.no, že tehdy, když někdo z Osla, jako ekonomka Cecilie Langumová Beckerová přes veřejnoprávní televizi NRK nabádá lidi v nejsevernějším a největším kraji Finnmarce, kde je nejdále mezi lidmi, k tomu, aby nechávali auto stát a místo něj používali jízdní kolo, tak se z nenaslouchání řadových občanů stalo parodií.

Podle zas dalších kritiků je hodně ironie v tom, že my místní máme zachraňovat svět tím, že pokud možno nebudeme jezdit autem, a to ani tím elektrickým. Přitom nás dobývají obřice lodí a letadla plná turisty i zboží, jež všechny znečišťují poněkud více.

Oslo Handelsstands Forening, sdružení obchodníků v Oslu, oznámilo prostřednictvím námitky zprávě Statens Vegvesen, norské obdobě Ředitelství silnic a dálnic, že by se cíl /nulový růst automobilové dopravy/ měl hodit do koše a úsilí být přesměrováno jinam. Auto není nepřítel, píše sdružení, a s elektrifikací je výzva spíše v nedostatku parkovacích míst, zácpách a nedostatku průjezdnosti. Sdružení souhlasí s tím, aby se diferencovala daň na užívání silnic tak, aby bylo levnější jezdit tehdy, kdy je na silnicích méně aut. Informoval o tom www.bil24.no.

Podle některých „rýpalů“ se nejen v Oslu, nýbrž v celém Norsku všudypřítomné mýtné dokonce dá považovat za porušení Ústavy, dokud jste nucen jet po určité silnici, abyste se dostali tam, kam potřebujete, přitom vás v tom brání takovou překážkou, jež vás v podstatě vydírá.

Trond Randeberg, šéf firmy Rogaland Elektro, napsal do deníku Stavanger Aftenblad příspěvek, kde uvedl, že parkovací normy parkují řemeslníky. Nějací byrokraté si snad při plánování „zelenější budoucnosti“ a škrtání parkovacích míst myslí, že je „kvůli klimatu“ dobrý nápad a plně uskutečnitelné, budou-li elektrikáři jezdit autobusem s pojistkovou skříňkou v nákupní tašce, instalatéři budou jezdit na kole s toaletou na nosiči a tesaři budou jezdit na koloběžce s dveřmi a okny připevněnými na zádech.

Nory v těchto dnech hodně, ale opravdu hodně baví zpráva, podle níž bylo pobočce IKEA ve výstavbě u města Stavanger zamítnuta žádost o dostatek parkovacích míst. Podle územního plánu musí mít rozšířená pobočka maximálně 183 parkovacích míst pro automobily a 1099 pro jízdní kola (!). Jako kdyby si měli zákazníci na kolech odvážet velké a těžké kusy nábytku. Původně to uvedl deník Stavanger Aftenblad, pak řada dalších masmédií. Dnes disponuje pobočka 685 parkovacími místy, zato ta nová si musí mermomocí vystačit s 502 místy méně.

Podle www.bilnytt.no a www.nettavisen.no vyjádřilo sdružení dovozců automobilů /Bilimportørenes Landsforening/ za cíl vyřadit do r. 2035 z provozu všech dva miliony aut na fosilní palivo. Královské sdružení norských automobilistů /Kongelig Norsk Automobilklub a Norges Automobil-Forbund /Svaz norských automobilistů/ namítly, že plně funkční auta v hodnotě 450 miliard by se tedy během devíti let stala bezcennými. Tor Valdvik, kontaktní osoba prvního sdružení uvedl prostřednictvím www.nordnorskdebatt.no, že to, že ti, jež nám prodávají auta pracují pro to, aby se tatáž auta pak „vypařila“ z norských silnic, je závažné selhání důvěry a zrada vůči norským motoristům a zároveň pokrytectví. Jistě, že chtějí dovozci a prodejci maximálně těžit ze „zeleného převratu“, jenže kdo má pokrýt ty nebetyčné a zbytečné náklady?

Kdo si pořídil elektromobil se častěji, než vlastníci vozů se spalovacím motorem trápí kvůli poruchám, mimo jiné v nápravách, brzdovém systému a odpružení, a to i přesto, že se elektromobily skládají z menšího počtu dílů. Uvedl to s odkazem na statistické údaje z výsledků technických prohlídek vozů www.tv2.no. A tehdy, když skončí životnost elektromobilu se z jeho dílů i baterie stanou kvůli dosud nerentabilní recyklaci hlavolamem. Pracovní náklady totiž převyšují hodnotu kovů. Podle Jense Mågeho, autora knihy Velké blafování elektromobily /Den store el-bilbløffen/ a www.nettavisen.no nám dávají elektromobily čistější svědomí, zatímco zhoršuje tu část znečišťování, o níž se nám nechce bavit. Jde o suroviny vytěžovaných z dolů pro výrobu vozů i jejich baterií a z toho vznikajícího těžebního odpadu. Následek je větší opotřebování pneumatik, více silničního prachu, více mikroplastu a více toxických částic ve vzduchu a vodě. Částice totiž obsahují rakovinotvorné polyaromatické uhlovodíky, těžké kovy, jako je zinek a olovo, endokrinní disruptory, mikroplasty a další karcinogenní chemikálie. Končí v naší krvi, v našich buňkách a hromadí se v potravním řetězci. Paradoxem je, že zatímco emise výfukových plynů prudce klesly, emise z pneumatik, brzd a opotřebení vozovek se staly dominantním zdrojem zdraví ohrožujících částic.

Taxikáři přepravující pacienty se skrze www.nrk.no nechali slyšet, že se bojí situace, kdy se během přepravy do 500 až 1000 km vzdálených nemocnic vybijí baterie. Požadavek na elektřinu může podle nich ohrozit bezpečnost pacientů, když si zimní počasí vynutí uzavření silnic přes pohoří a kapacita baterie se ukáže být pro vyhřívání kupé auta nedostatečná. V r. 2022 byl totiž uveden v platnost zákon, podle nějž mají být taxíky bezemisní.

Zmíněná Statens Vegvesen, norská obdoba Ředitelství silnic a dálnic, usiluje o přechod na odhrnování sněhu pomoci elektrických nákladních aut. Výhrady mají zástupci sdružení těch, jež tuto práci odvádějí. Podle www.nrk.no jde jednak o náklady za investice do nového zařízení, jež prý nelze používat na jiné účely a které jim nikdo neproplatí. druhák o omezenou kapacitu tohoto zařízení co do dojezdu i síly, což oslabí pohotovost v případech, kdy je nutné nepřetržitě odhrnovat sníh.

Z klimatu se stalo náboženství, soptí prostřednictvím www.e24.no těžce zkoušení majitelé těžké techniky. Požadavky na bezemisní provoz ho prý velice zdražuje a má absurdní dopady. Kvůli bezemisnosti se firmy se stroji poháněnými spalovacími motory nemohou zúčastnit výběrových řízení o veřejné zakázky a zakázky pro další velké činitele. To i tehdy, schází-li na daném místě nabíjecí stanice a činí-li mráz práci s elektrickými stroji nemožnou. Nyní branže v recesi žádá, aby jí někdo místo poroučení ohledně technologií měřil a monitoroval celkové emise. Již v r. 2024 prohlásil Daniel Kjørberg Siraj, šéf Sdružení pro bydlení a spoření na bydlení v Oslu /Oslo Bolig- og Sparelag/, že nucená elektrifikace stavebnictví povede k dražším bytům a domům a může v krajním případě i zlomit trh s bydlením.

Tím ale ty bizáry nekončí. Představte si, že byste musel zavolat do Škodovky, aby vám zapnuli topení tehdy, když je chladno a chcete si sednout do svého vozu této značky a odjet. List Romerikes Blad popsal frustraci cestujících kvůli střídání teplot v elektrických autobusech. Pak deník odhalil, že se teplota upravuje centrálně tak, že řidič na ni nemá vliv. Podle dopravního podniku Ruter to tak je proto, že je nařízeno, že teploty mají být udržovány v určitých mezích. Přesto je tedy podle cestujících někdy příliš zima, zato jindy se přiměřeně topí. Dále jde podle dopravního podniku o bezpečnost za jízdy. Řidič proto má možnost upravovat teplotu svého sedadla, ovšem nikoli v ostatních částech autobusu.

Třeba vás při čtení tohoto článku napadlo staré a osvědčené přísloví „všeho moc škodí.“ Zda i mnohdy servilní a naivní lidé mají svůj práh bolesti ukáže čas. A chudáci politici a byrokraté, jež tomu nerozumí.