Hra na rušení škol

Neustálé návrhy na úpravy plánů (škrtů) potřeb škol a mateřských škol dokážou jako máloco rozdmýchat emoce.

Kvůli finančním schodkům, zadlužení a vůbec váznoucím hospodařským výkonům okresů se Norové musejí připravovat na horší komunální služby, tvrdí Svaz okresů či norsky Kommunenes Sentralforbund, dozvěděli se Norové prostřednictvím svých masmédií, např. veřejnoprávní televizi NRK. Třeba v takovém městě jako je Bergen již utratili celý rozpočet mateřských škol. Stoupající úroky z úvěrů, jež musí splácet okresy a migrace do nich, t.č. zejména z Ukrajiny způsobují, že docházejí peníze, aniž bylo vyslyšeno žadonění okresů o nějaké doplnění.

Jejich schodky nepomáhají nikomu, ani těm, jež potřebují drahé léky či zimní oblečení, ani pečovatelským domům, jež se musejí zavřít, jelikož na jejich opravy nezbývají peníze, ani dořešení problematiky krytů, jichž máme v případě potřeby příliš málo a jsou zastaralé. Desítky let norští politici dokazují, že nelze dělat a nemáme na oboje zároveň: Nelze rozdávat první poslední na účely mimo Norsko a současně mít na všechno, co doma žádá o pomoc. Nezvládáme pomoci ani vlastním lidem, přitom jsou fixováni na vše možné a nemožné, co bychom měli dále za každou cenu zachránit.

Svěže mají Norové v paměti tzv. „seniorskou miliardu“, norsky „eldremilliarden“ před časem, kdy organizace seniorů chtěli na péči o naše nejstarší spoluobčany miliardu navíc. Diskutovalo se měsíce, politici a další se převelice zdráhali a vykrucovali a než prostředky uvolnili málem nastala vzpoura. Třeba výdaje za Ukrainu a Ukrajince v Norsku dokázaly a aktualizovaly to (a to nemusíte být „putinistou“, abyste s tím nesouhlasili), že problém nejsou ani mimořádná miliardová vynakládání na účely, s nimiž se prvoplánově nepočítalo a které nebyly zahrnuty do rozpočtů. Pakliže je tak jednoduché z veřejných pokladen uvolňovat peníze ostatním (přičemž nemůžeme vědět nic o tom, zda se peníze opravdu dostanou k potřebným), mělo být jednodušší z něj uvolňovat i domácím.

Někteří si navykli norské poměry srovnávat s Ukrajinou, Gazou atd., avšak to, že je leccos špatné jinde neznamená, že se nemůžeme mít lepší my. Není nutné si pro příklady jít daleko, neboť ten úpadek je podle mnohých Norů v Norsku všudypřítomný. Norům především trhá srdce to, že se škrtá ve výdajích určených dětem a mládeži, budoucnosti Norska, těm, jež se mají postarat o ty, jež dnes vládnou a rozhodují. Proč se má šetřit na jejich úkor? Školy se rozpadávají, což se užije jako záminku pro jejich rušení. Argumenty pro to nějak vůbec pokulhávají.

Kolikrát ani nepomohou čerstvé peníze navíc, budou-li je okresy a města jako doposud utrácet na leccos jiného, než na školy a jesle, veřejné bazény, pečovatelské domovy atd. Jako např. na splácení dluhů. Nekonečnou trajektorií nedomyšlených a bezohledných usnesení okresy uvízly v bezvýchodné situaci odbourávající ty služby, jež jsou pro jejich obyvatele nejklíčovější.

Sice obecně klesá počet dětí, ovšem v obvodech jednotlivých škol ohrožených jejím zrušením je situace mnohdy jiná a buď je situace stabilizována anebo vykazuje mírný až slušný růst. A hlavně: Nikdo nemyslí na újmy dětí, jež si musí vyměnit školu a zvykat si na nové prostředí ani na újmy prostředí, které bývá po takových násilných změnách ochuzené až rozvrácené.

Jako příklad absurdit si mohu vzít „své“ město Bodø, kde nesčetněkrát prostřednictvím místního deníku Avisa Nordland padly návrhy nechat přesunout děti ze škol, do nichž je dlouhodobě investováno, nemálo prostředků na vylepšení budov i jejich okolního prostředí, do zanedbávaných až pomalu rozpadajících se škol s křiklavou a neodkladnou potřebou toho samého. Kvůli zoufalému stavu okresních pokladen si v řadě případu vzali osud škol do svých rukou rodiče, jež třídy ve volném čase třeba natírali zevnitř a jinak doladili pro lepší zítřky dětem i jejich učitelům.

Norsko není jen zemí možností, nýbrž i zemí propásnutých příležitostí, jak někteří líčí její nesmyslnou, zrádnou a paradoxní politiku neúnavně obětující pilíře společnosti jako je, dejme tomu, školství a ty, jež k němu patří. Někteří protestující místní se po zrušení škol z dotčených městských částí přestěhují jinam, třeba do jiných měst. A to si tu někteří přistěhovalci, vč. některých Čechů a Slováků vyměnili Českou, resp. Slovenskou republiku za Norsko i z přesvědčení, že Norsko je jaksi jiné a lepší i v tom celkovém přístupu k dětem, že zde tvoří děti středobod snažení politiků a společnosti, ony a jejich pohledy znamenají něco více a ohledy na děti tvoří jazýček na váze a k dětem se tedy od základů přistupuje jinak a lépe i z pozic politiky a veřejných služeb?

Síla jednotlivých komunit spočívá i v jejich bezpečnosti, jež místní lidé pociťují díky službám poskytovaným přímo v jejich vlastním prostředí. Rušení škol zvrátí mnohdy kladný rozvoj budovaný po letech. Každá škola kromě toho, že je místem učení i pracovním místem s nedocenitelnými kompetencemi nejen vůči dětem zvláštních potřeb, místem, kam se vrací učitelé v důchodu suplovat proto, že mají ke škole jakožto instituci až tak vřelý vztah, že cítí „podíl na jejím vlastnictví“, navíc funguje pro spoustu mimoškolních aktivit a nahrazuje dům kultury/společenský dům tam, kde žádný není.

Není divu, že ošklivá a nedůstojná hra o bezpočtu dějství o rušení škol a dalších institucí, jež tvoří srdce obcí a městských částí, paralyzuje společnost jednou vlnou šoku za druhou a rozvíří vášně nejen těch přímo dotčených. Jsou nucení zas a znovu vysvětlovat dobro dětí a nabádat politiky k tomu, aby konečně brali děti a jejich potřeby vážně.

O to podivuhodnější je ale skutečnost, že se politici jako v případě „mého“ města Bodø obrátili na děti samotné s žádostí o návrhy k vyřešení potíží s podfinancováním svých škol. Pro dokreslení závažné situace obdržely děti i podklady vč. grafů ukazujících předpověď vývoje, pokud jde o počet dětí v okrese v budoucnu. Toto bizarní odhodlání okresu různě plísnili a znesměšňovali nejen účastníci satirického pořadu Nytt på nytt veřejnoprávní televize NRK. Podle komentáře ve zmíněném místním deníku Avisa Nordland i jinde jde o ukázkový doslova školní případ přimět děti, aby se cítily být součástí problému, jenž samy nezavinily.