Dá se některá studia nazvat nesmyslná?

Jsou doopravdy potřeba a skutečně se najde trh pro vědomosti, jež někteří označují jako nepotřebné a holé nesmysly?

Sociální udržitelnost. Gender. Sexualita. Mezilidské vztahy. Mezikulturní vztahy. Diverzita. Doopravdy tu běží o konkurenční výhodu až takovou, že podnikatelské prostředí a průmyslníci křičí z plných plic o více lidech s profesní váhou, dejme tomu, v oblasti diverzity? Anebo skončí takto vystudované osoby bez uplatnění?

Peter Frølich, poslanec za stranu Høyre, se na LinkedInu dotázal, jestli „nemáme v Norsku trochu moc nesmyslných studií“ a draze vzděláváme uchazeči o zaměstnání bez patřičných kýžených a očekávaných hodnot pro společnost? Omezené lidské a finanční zdroje by se prý měly vyčleňovat pro ta studia, jež vyústí v obsazení míst v kritických sektorech, v nichž schází pracovní síla. To vyvolalo přehršel reakcí.

Podle Frølicha vláda i nadále snižuje požadavky na to, aby se univerzita mohla nazývat univerzitou. Současně dochází ke snižování požadavků na kvalifikaci osob, které mohou například vykonávat povolání učitele nebo ošetřovatele. Toto prý vede k poklesu kvality a společenského postavení oněch studií, což zároveň navýší počet těch, jež ze studií odpadnou. Je proto prý zapotřebí, aby Norsko utrácelo jen za ta studia, jež skutečně potřebuje. Což si holt vyžádá politické zasahování do univerzitních plánů a osnov, nicméně podle Frølicha se s tím nedá nic dělat, za což sklidil mnoho výtek kvůli údajnému trumpovskému autoritářství a z USA dovezené „kulturní válce.“

Je-li zřizování nepotřebných a nesmyslných studií nehledě na tzv. akademické svobody řízené politickou korektností a představami o dosažení rovnosti a vším, co je t.č. „nezbytné“, smí se do tohoto stavu i vstupovat, aby se to změnilo. Investovat se prý má do vzdělávání, jež Norsko buduje, nikoli do prázdných frází a identitní politiky. Frølich přitom poukazuje na skutečnost, že Kdo nám bude platit za bezstarostnost, na niž je spousta lidí tak zvyklá, když čím dále více osob pracuje v oborech, jež nevytvářejí žádné skutečné hodnoty?

Podle některých kritiků v komentářích pod Frølichovým článkem na www.vg.no navazujícím na jeho zprávu na LinkedInu jde o další příklad progresivistické ideologie rovnosti. Bojí se rozdílů ve společnosti i elitářského myšlení o univerzitách. Aby byly pro elitu to nehodlají strpět, a tak se dožadují snižování laťky, aby se mohli zapojit všichni. Ti, jež v tomto prostředí opravdu nemají co dělat, si vybírají jednoduchá studia, aby získali titul. Máme spoustu přeplacených lidí, jež toho pro společnost moc užitku negenerují, zároveň ovšem ne a ne sehnat lidi pro klíčové sektory a profese. Je to začarovaný kruh pro Norsko dost zhoubný.

Proč kvůli takovým studiím dále vyhazovat veřejné peníze a mrhat časem studentů? A mají-li být vůbec vyučovány, tak proč jako samostatná studia a nikoli začleněná do nadstaveb /studií profesního rozvoje/. Pokud tržní prostředí volá po takových studiích, ať je financuje samo. Dají se obhájit více náklady, zaměstnávají-li firmy za takovými účely odhodlané spolupracovníky a zakládají specializovaná oddělení? Navýší to výrobu a tržbu? Naláká to nějak zvláště majitele, zákazníky a partnery firem v Norsku tím, že to zabrnká zrovna na jejich „struny“? Co kdybychom jakožto společnost přestali lpět na pojetí diverzity, jak se měří a posuzuje v kritériích zpráv o diverzitě a prostě se dívali na lidi jako na lidi ve vší rozmanitosti?

Podle komentujících na www.vg.no je prý nejvyšší čas, abychom se stali realisty. Každý by se měl snažit uživit sám sebe a cesta k tomu by měla jít přes adekvátní vzdělání, z níž plyne příjem, jenž zajistí živobytí a současně poskytne dobrý život. Vzdělání nemůže být pouze darem pro ty, jež studují, aby se realizovali. Tím ať se každý zabývá ve svém volném čase a za vlastní peníze.

Proč potřebujeme znovu nakopnout hospodářský růst? Frølich odkazuje na knihu Martina Becha Holteho Landet som ble for rikt /Země, jež příliš zbohatla/, podle níž tvoří norská pracovní síla téměř tři čtvrtiny národního bohatství. Přesto věříme, že nás bohatými dělají peníze z těžby ropy a plynu. Ovšem za posledních 15 let se růst produktivity v Norsku pohyboval pod 0,5 procenta ročně, což je jedno z nejslabších čísel západního světa. Pro srovnání byl růst Spojených státech ve stejném období téměř třikrát vyšší. Správné stanovení priorit v rámci vysokoškolského vzdělávání je klíčové pro zvýšení růstu produktivity v Norsku.

V Norsku studuje vědecké, technické, inženýrské nebo matematické předměty jen něco málo přes 14 % studentů bakalářského studia, což je nejméně v rámci celé OECD. V zemích EU a v Spojených státech je tento podíl mnohem vyšší. Podle Frølicha se to částečně dá vysvětlit snahou norských vzdělávacích institucí získat status univerzity, přičemž jeden z požadavků dlouhodobě zůstává šíře doktorských programů. Některé univerzity čelily kritice kvůli nízkým požadavkům na udělení akademických titulů. Někteří mají za to, že univerzit je v Norsku v poměru k počtu obyvatel příliš. A podle některých přispěvatelů do diskuse se všechno stalo domečkem z karet: Nesmyslná studia vedou k nesmyslným titulům, což zase vede k potřebě vytvářet nesmyslná pracovní místa vesměs ve veřejném, avšak i v soukromém sektoru, aby „absorbovala“ všechny ty pomatené/v omyl vedené studenty, jež se hrnou ze všech těch pomatených univerzit. Výsledkem je prý pomatená země/země v záklonu, kde pracuje přímo či nepřímo ve veřejném sektoru neúměrně velká část práceschopného obyvatelstva, což je prý čím dále více neudržitelné.

Přes 138 000 Norů nemá obvodního lékaře, máme-li věřit zdroji www.nrk.no. Pořád slýcháváme a čteme, že nejsou lékaři. Stát se lékařem, zvěrolékařem, právníkem atd. se může zdát nemožné. Jenny Askevoldová, jež se prostřednictvím www.firda.no sama označila za „šprtka“, se proti tomu vzbouřila v dopise deníku Verdens Gang. Nevidí smysl podle mnohých přemrštěného požadavku na výsledky ze střední školy: „Co dobrého má vláda, školy a budoucí pacienti z toho, že se budu v mládí tak dlouho stresovat biflováním?“ K tomu, aby se člověk stal dobrým lékařem, může podle Askevoldové přispět několik vlastností a schopností uchazeče, nikoli jen známky pomalu vyšší, než je dosažitelné samými šestkami, tedy nejvyšší známkou na norských středních školách. Sen jí může „vytrhnout z ruky“ i nějaká chybička či to, že jí během zkoušky bolí hlava. Proto poptává alternativní podmínky přijetí, jako např. pohovory, motivační dopisy a přijímací zkoušky, jež v Norsku neexistují. Kromě inteligence by se podle Askevoldové mělo zaměřit i na povahové vlastnosti uchazečů, aby dostal druhou šanci i ten/ta, je(n)ž, dejme tomu, neexceluje v rozborech básní, a proto z norštiny nemá a nedosáhne na víc než zcela průměrnou známku.

Někteří maturanti si proto zvolí, že budou studovat v zahraničí, což si mnohdy nevyžadujenějaké extra dobré známky z norské střední školy. Další si vypůjčí peníze a zaplatí si u některé z norských soukromých škol opakování předmětů ze střední školy a jsou tací, jež to zvládnou za pouhý rok i s vynikajícími výsledky. Některé soukromé školy dokonce poskytují garanci známek a ejhle studují zájemci tolik kýžená a obdivovaná práva nebo medicínu i přesto, že jsou intelektuálně dostatečně průměrní na to, aby nebyli tak úspěšní.

Prý panuje rozšířené přesvědčení o tom, že jediná cesta k úspěchu je univerzitní vzdělání. Přitom je dávno, co mělo Norsko univerzitu, jež se na mezinárodních žebříčkách umístila vysoko. Údajně schází celistvou vzdělávací politiku, jež si váží jak akademické, tak odborné kompetence. V neposlední řadě záleží na postoji akademických kruhů: Jak se snažil pomoci přednášek mj. na Facebooku i ve svých knihách ukazovat sociolog a odborník na nerovnosti Jørn Ljunggren vyrostl v akademickém prostředí aktivismus, jenž karikaturně a plný předsudků prezentuje zejména tělesně pracující muže jako přítěž. Ve výzkumných pracích bývá o nich pojednáváno jako sexistické, primitivní, homofobní nositele zhoubné mužskosti. Akademici paradoxně tvrdí, že se zabývají společenským vylučováním skupin v stále komplexnější společnosti zvané Norsko, zároveň ale stále zvětšuje propast mezi sebou a společností.