Cestovní ruch jako mejdan nezletilých samých doma, který se vymkl z ruky

To, co bylo dlouho považováno za úspěch, již nelze označit jinak než jako ztrátu kontroly. Podle četných ohlasů rozvoj cestovního ruchu v takovém Tromsø i jinde v Norsku dávno do tohoto bodu dospěl.

Overturismus dráždí místní, jež nabyli přesvědčení, že jim někdo vzal jejich soukromí. List Lofot-Tidende napsal o turistech se stany, jež si je prý báli postavit ze strachu, že je někdo odežene. Web www.tv2.no představil čtenářům Maju Eldevikovou, norskou turistku ve vlastní zemi, jíž bylo místními obyvateli řečeno, že není na Lofotech žádoucí. A proslýchá se, že se zejména o německých a nizozemských turistech v Norsku obecně dlouho traduje, že místním obchodníkům žádné peníze nepřihrají, naopak zanechávají skoro nic kromě svých výkalů, a to mnohdy okatě na soukromých pozemcích místních obyvatel.

Sranda již šla stranou: To, co mělo přinést pracovní místa, růst, optimismus a mezinárodní zájem, stále více připomíná rozdivočelý večírek, jenž žije vlastním životem: Dovnitř proudí stále více lidí. Atmosféra graduje. Peníze se utrácejí plnými hrstmi. Hostitelé všechny ujišťují, že je všechno úžasné. Dům je však ničen, sousedé mají všeho dost a účet nakonec platí ti, kteří tu jsou koneckonců doma.

Takové Tromsø bývávalo léta oslavováno jako pohádka severu: polární záře, pozorování velryb, sobi, zasněžená krajina, specifické arktické světlo i příznačné období tmy, exotika a kontrasty. Město se stalo mezinárodní značkou. Problémem podle místních a mj. diskusních serverů jako www.nordnorskdebatt.no však není to, že se sem lidé hrnou. Problémem je, že je povolen příliš rychlý nával davů s nemonitorováním situace a s pramalým ohledem na skutečnost, že jde především o bydliště místních.

Právě to charakterizuje současné trendy: nikoli cestovní ruch, nýbrž jeho nadměrný rozmach. Nikoli udržitelnost, nýbrž nadměrná spotřeba. Nikoli pohostinnost, nýbrž vyčerpání zdrojů. Co se děje, když se místní obyvatelé cítí jako komparzisté ve vlastním každodenním životě? Když se sáňky, zahrada, fjord, kopec na sáňkování či běžkařská stopa mění v kulisy pro tvorbu obsahu cizích lidí. Když jsou kavárny, autobusy, chodníky i přírodní lokality přeplněné k prasknutí. Když se trh s bydlením dostává pod tlak, ceny rostou a běžní lidé si kladou otázku, zda si bydlení ve městě budou brzy moci dovolit už jen ti bohatší.

Protože prý se již nebavíme o zdravém odvětví, jež je v rovnováze s místním obyvatelstvem. Řeč je tu o skutečnosti, kdy se zvětšuje propast mezi nenasytností a realitou. A snad nejvýraznějším rysem je to, jak dlouho byl tento růst vykreslován jako téměř jednoznačně kladný a po všech stranách přínosný jev s přidanou hodnotou. Jako by jakýkoli nárůst počtu návštěvníků byl důkazem úspěchu. Jako by více leteckých spojení, více hotelových pokojů a více selfie tyčí automaticky znamenalo pokrok. Objem však není totéž, co hodnota. Tržby nejsou totéž, co udržitelnost. Plně obsazené místo není totéž, co místo, kde se dobře žije.

Udržitelný cestovní ruch si vyžaduje tři věci: aby zátěž zvládla příroda, aby ji zvládli místní obyvatelé a aby vytvořená hodnota přinášela prospěch více než jen menšině investorů, vlastníků a komerčních provozovatelů. Pokud jsou všechny tři tyto podmínky vystaveny tlaku, musíme přestat předstírat, že jde pouze o místní „reptání“ a stížnosti. Nejde totiž o to, že by obyvatelé Tromsø či mnoho dalších turisticky exponovanějších míst nedokázali snést cizí jazyky na ulici. Jde o hranice. O kapacitu. O důstojnost. O to, pro koho to město, popř. místo, vlastně má být.

Jde také o to, jaký druh cestovního ruchu jsme tu vlastně vypěstovali a pěstujeme. Jeden na www.nordnorskdebatt.no vyjmenovaný příběh za všechny, jenž by měl být varovným signálem nejen pro celý dálný sever: Nejmenovaný provozovatel cestovního ruchu si vzal skupinu asijských turistů na rybolov na ledu. Když měl vyvrtanou desátou díru do ledu, přišel k němu jeden z turistů a řekl: „Už nemusíte vrtat další díry. Máme fotky na Instagram a TikTok; teď je čas jet pryč.“ Na místě strávili celkem deset minut.

Deset minut. Ne kvůli tichu. Ne kvůli přírodě. Ne aby se naučili umění rybolovu na dírkách. Ne kvůli tomu pomalému, zdlouhavému a úžasnému zážitku, jenž tento rybolov přináší nejen místním. Ne proto, aby poznali místní zvyklosti. Kdepak, přijeli jen pro pár snímků na sociální sítě. Dotyčný provozovatel cestovního ruchu se svou kariérou skončil.

Tento příběh podle kritiků toho, kam se ubírá norský cestovní ruch, vypovídá o něčem mnohem závažnějším než jen o jedné konkrétní události. Ukazuje, jak se cestovní ruch proměnil v jeviště pro rychlou vizuální konzumaci. Zážitkům chybí hloubka. Příroda se stala pouhou kulisou a místní kultura rekvizitou. Průvodce již není hostitelem, nýbrž produkčním asistentem. A dané místo není živoucím společenstvím, nýbrž zdrojem materiálu pro digitální sebeprezentaci druhých. Pakliže získala tato logika navrch, ztrácí smysl jakákoli debata o udržitelnosti.

Jaká je totiž udržitelnost odvětví, do něhož jsou hosté hromadně sváženi, aby vytvářeli obsah, v němž sami téměř nefigurují? Jaká je udržitelnost systému, jenž vystavuje přírodu a místním obyvatelům neustále rostoucímu tlaku, zatímco se pobyty zkracují, konzumace stává povrchnější a vztah k danému místu čistě účelný? Jaká je udržitelnost systému, v němž nese náklady na opotřebování a další záporné dopady cestovního ruchu celá společnost?

Tromsø totiž prý hrozí, že se stane místem, jež prodává pouhou představu o Arktidě, zatímco skutečný život v této části Norska je vytlačován na okraj. Čím více je město propagováno jako autentické, jedinečné a exotické, tím více se stává uniformním a komerčním. Suvenýry, krátké organizované výlety do přírody, fronty na „autentické“ zážitky, plastová iglú na střešních terasách a vyhlídky degradované na pouhá místa na pořizování snímků: Výsledkem je brand, tedy značka, jež prosperuje tím, že požírá samotné základy, na nichž stojí.

Právě proto je podle mnohých tak trefné přirovnání k „domácí párty nezletilých za situace, kdy rodiče nejsou doma“. Doma totiž zjevně nejsou žádní dospělí. To proto, že očividně nikdo nestanovil jasné limity pro počet návštěvníků. Nikdo nezajistil, aby infrastruktura takový nápor zvládala. Nikdo přesně neurčil, před čím je třeba přírodu chránit. Nikdo se pořádně nezabýval otázkou, do jaké míry by se město a jeho okolí měly podřídit cestovnímu ruchu. A jen málokdo je ochoten vyslovit do očí bijící pravdu: ne každý růst je dobrý.

Hlavní vinu nenesou turisté. Ti pouze dělají to, k čemu byli vyzváni: kupují produkt, který byl pro ně vytvořen. Odpovědnost spočívá na úřadech, marketérech, investorech a samotném odvětví, tedy na těch, kdo měli léta letoucí finanční zájem na nekonečném navyšování objemu návštěvnosti, aniž zároveň zavedou nezbytné záruky, regulace a mechanismy zodpovědnosti. Tromsø již nepotřebuje další líbivé kampaně o kouzelném severu, nýbrž zodpovědné vedení.

To podle kritiků znamená komunální správu, jež na rozdíl od těch dosavadních skutečně začne řešit to, co má. Návštěvnický příspěvek, jenž bude mít reálný dopad. Omezení dosavadního práva všech pobývat a nocovat kdekoli a vůbec omezení vstupu do jakýchkoli citlivých přírodních oblastí. A to nehledě na to, kdo je vlastník půdy. Zpřísnění pravidel pro komerční využívání toho, co je nás všech. Nesmlouvavější přístup ke krátkodobým pronájmům. Požadavky na provozovatele cestovního ruchu, jež využívají přírody či třeba neobsloužených chat dobrovolníků Norského turistického svazu jako zdroj příjmů bez protislužby a protihodnoty. Upřímnou diskusi o mezích letecké dopravy, náporu v hlavní sezóně a počtech návštěvníků. A především: uplatňování zásady, že cestovní ruch se musí přizpůsobit danému místu, nikoli aby se místo přetvářelo tak, aby vyhovovalo potřebám cestovního ruchu. Tromsø ani žádné další norské město či místo by nemělo být arktickým zábavním parkem pro globální trh s image, nýbrž zdaleko nejvíce ze všeho bydliště místních obyvatel, kde neztratí pocit, že město stále patří jim. Jinak je právě v tu chvíli třeba vypnout hudbu a prohlásit bujarý večírek za ukončený.