Přátelství je někdy víc než láska

zpívá Petr Rezek ve své písničce. Přátelství, to je plachá něžná kráska, která mává na toho, co dává víc než citů daň.

V dětství a v době dospívání jsem měla spoustu kamarádů a známých. Mimo jiné jsem sportovala, chodila jsem s kamarádkou na taneční zábavy a byla jsem i členkou fan klubu známého zpěváka, se kterým jsme jezdívali na koncerty a prodávali jeho knihy a gramodesky.  Pak jsem se vdala a odstěhovala jsem se s manželem do místa jeho pracoviště, sto kilometrů daleko od domova. Rázem jsem se ocitla bez kamarádů a přátel.

Manžel zde nějaké kamarády měl, ale nikdy mě s nimi neseznámil. Naopak. Když jsme některého jeho známého potkali a dal se s námi do řeči, manžel hned hovor ukončil a předstíral, že někam pospícháme. Vůbec jsem to nechápala.

Pak jsem začala pracovat jako sekretářka, takže jsem kolem sebe měla jen šéfa a několik jeho spolupracovníků o generaci starších, se kterými jsem navazovat přátelství nemohla a ani nechtěla, protože hned při nástupu na toto pracoviště mě manžel překvapil svými „úvahami“ typu „Už to vidím, ty se zamiluješ do nadřízeného, začneš dělat přesčasy, kdoví, jak to s námi dopadne“ a tak podobně. Věděla jsem tudíž, že žádné zdržení na pracovišti si nesmím dovolit.

Představovala jsem si, že se postupně seznámíme se sousedy a třeba se s manželem zúčastníme i nějakých společenských akcí, ze kterých vyplynou naši noví společní přátelé…

Nic takového se ale nestalo. Pokud jsme neměli děti, tak manžel tvrdil, že si vystačíme sami. Takže jsme sami chodili na výlety, sami chodili do kina a žili zkrátka jen a jen sami pro sebe.

Když byla v domě vyhlášená společná úklidová sobota, navrhl manžel, abychom šli již v pátek uklidit sklep a odpracovat tak ve prospěch domu nějaké hodiny. Zdůvodnil to tím, že nemá zájem pracovat společně se sousedy. Takže jsme skutečně šli a pracovali celé odpoledne ve sklepě sami dva.

Po narození našich  dětí se situace změnila. Neměli jsme nikoho, kdo by nám děti pohlídal, kdybychom chtěli někam společně vyrazit za zábavou,  proto to manžel vyřešil jednoduše. Mě nechával doma s dětmi a sám začal chodit pravidelně na pivo a hrát s kamarády ping pong. Jednou, při návratu domů,  mě zastihl v rozhovoru se sousedkou na chodbě a hned bylo zle. Jestli prý mám málo práce, že se můžu vybavovat se sousedkou…?

Za celou dobu deseti let, co jsme v tomto domě bydleli, jsme se nikdy s nikým blíže nepoznali. Celou dobu jsme chodili kolem všech sousedů jako cizí lidé. Pozdravili jsme a to bylo všechno. Když nás nááhodou někdo oslovil, manžel mu hned dal najevo, že o žádný rozhovor zájem nemáme.

Nerada na tu dobu vzpomínám.

Nakonec se mi podařilo manžela přemluvit, abychom se přestěhovali někam blíž k rodině. Doufala jsem, že se nám podaří vrátit se zpět do našeho městečka, kde jsme oba vyrostli, měli rodiče, sourozence , spolužáky a přátele. Osud nám však nepřál. Zaměstnání a byt se nám tam sehnat nepodařilo. Přestěhovali jsme se sice blíž k domovu, ale zase jsme se ocitli v naprosto neznámém prostředí.  Mně se však už v žádném případě nechtělo žít takhle  osamoceně. Děti rostly a i když jsem se jim věnovala na sto procent, najednou nastala doba, kdy už mě tolik nepotřebovaly a já zůstávala čím dál častěji sama doma. Začala jsem se čím dál víc ozývat, což vedlo mezi mnou a manželem k hádkám a pozvolnému odcizování. Ten si totiž zase brzy našel  kamarády, s nimž zašel na pivko a předpokládal, že já budu zase jen sedět doma..

Vydržela jsem třicet let. Pak jsem podala žádost o rozvod.