Marnost

Je žhavý letní den, brzké odpoledne, prodíráme se zácpou. Ve 14:07 jsme přijali výzvu „kolaps na náměstí před samoobsluhou, bezvědomí, dýchá“ . Sluníčko řeže do očí. I když jedeme jen pár kilometrů, je vedro, obzvlášť v autě, v dlouhých kalhotách a dlouhých rukávech, k nevydržení. Mít otevřená okénka znamená být ohlušen sirénou, kterou máme na střeše. Lidé, otupělí vedrem a vystresovaní popojížděním v kolonách reagují zpomaleně, nebo naopak naprosto nepředvídatelně.

Míříme spolu s kolegy lékařem a řidičem, jako posádka rychlé lékařské pomoci, před prodejnu potravin na náměstí v menším městě. Od sedmi od rána, kdy začala denní směna, jsme se nezastavili, tohle je šestá výzva, ke které jedeme. Většina měla příčinu právě v dnešním vedru.

Jak se blížíme k místu zásahu, pokouším se natáhnout si ochranné vinylové rukavice. Na zpocené ruce to jde dost špatně. Asi po šesti minutách jízdy vjíždíme na náměstí.

Před samoobsluhou na náměstí je hlouček lidí, obvyklá kulisa naší práce. Jsem zvědav, jestli pánovi někdo poskytuje první pomoc. Většina lidí se obvykle zmůže jen na koukání, občas se najde někdo, kdo prohodí kde jsme tak dlouho (nevím čím to je, ale připadá mi, že jsou to stejné typy lidí jako ti, kteří nám neuhýbají z cesty, blokují odstavné pruhy, nebo s námi na silnici závodí), v posledních letech si nás rádi natáčejí na mobil.

Ohlašujeme operačnímu středisku příjezd na místo události, vystupujeme z auta, lidé se rozestupují. Na chodníku leží starší muž, velice bledý, nehýbe se. Nikdo z okolostojících se k němu nesklání, nikdo nebyl s to překročit pomyslný stín, vykročit z davu a aspoň se pokusit mu pomoci. První pohled stačí, nemusíme si nic říkat, situace je velmi vážná.

Lékař přiskakuje k muži, kleká si za jeho hlavu a zaklání ji, pokouší se ho oslovit. Nic. Muž nereaguje, nedýchá. Někdo z davu prohazuje: „Když jsme vás volali, ještě dýchal…“ Lékař se ptá, jestli někdo viděl co se stalo, jak muž spadl. Nekonkrétní a vyhýbavé odpovědi moc nevnímám. Beru z auta resuscitační kufr, EKG monitor s defibrilátorem, řidič elektrickou odsávačku, kardiopumpu - pomůcku, která pomáhá zefektivnit nepřímou srdeční masáž. Otevírám kufr, řidič začíná rytmicky stlačovat hrudník, lékař vyndává muži z úst zubní protézu a v pauzách v masáži ho prodýchává dýchacím vakem s maskou.

Já mu na hrudník nalepuji elektrody EKG monitoru, který zapínám a připravuji pomůcky na intubaci – zavedení rourky do dýchacích cest, kterou je umělé dýchání pomocí dýchacího vaku, nebo dýchacího přístroje nejefektivnější. Moc nemluvíme, resuscitace je mnohokrát secvičovaný sled výkonů, všichni tři víme, co máme dělat.

Na EKG monitoru jede jen mírně zvlněná linka, srdce nevyvíjí žádnou aktivitu. Defibrilace – elektrický výboj aplikovaný přes hrudní stěnu do srdečního svalu, který přeruší patologickou aktivitu srdce – proto nemá v tomto případě smysl. Lékař briskně intubuje, poslechem na hrudníku kontroluje správnou polohu rourky, já ji fixuji obinadlem. Urychleně připravuji infuzi a proplachuji infuzní set, lékař napichuje žílu na straně krku, stačilo jen pootočit hlavu na stranu. Připojuji infuzi. V pořádku teče, jsme v žíle.

Rychle zafixovat speciální náplastí, aby se kanyla ze žíly nevtáhla, natáhnout ardenalin, podat do žíly a spláchnout infuzním roztokem. Vše probíhá rychle a bez komplikací, na rozdíl od televize nikdo nevykřikuje povely, všichni víme co máme dělat a jaký krok bude následovat. Kontroluji čas: od našeho příjezdu na místo uplynuly dvě minuty, stopky na EKG monitoru se rozběhly hned, jak jsem ho zapnul.

Střídám řidiče ve stlačování hrudníku. Až monotónní fyzická práce mi umožňuje se trochu porozhlédnout okolo. Zjišťuji, že z těch, kteří stáli kolem nezbyl nikdo, jen na zábradlí opodál sedí pár puberťáků, lízají zmrzlinu a pozorují nás. Už jsem také schopen identifikovat to, co mě od příjezdu rušilo – smrad výkalů. Myslel jsem si, že se pacient pokálel, což se může stát, skutečnost je však daleko horší – muž zkolaboval asi půl metru od obrovského psího hovna.

Řidič se z auta vrací s dýchacím přístrojem a kyslíkovou lahví, lékař nastavuje parametry na dýchacím přístroji – frekvence 12 dechů za minutu, dechový objem necelých 600ml, čistý kyslík. Spolu s lékařem muže přepojují na přístrojové dýchání a střídají mne ve stlačování hrudníku. Z rukavic mi teče po předloktích pot kdykoli jen trochu zvednu ruce, brýle sjíždějí po zpoceném nose. Z ampule natahuji do stříkačky další adrenalin a nitrožilně ho podávám, zhruba tři minuty po první dávce. Co dvě minuty kontrolujeme EKG křivku, v pravidelných intervalech podáváme do žíly adrenalin, všichni se střídáme po dvou minutách ve stlačování hrudníku.

Vedro a fyzická námaha vyčerpávají a ať dopadne tenhle výjezd jakkoli, čekají nás ještě úmorné čtyři hodiny služby. Smrad psího exkrementu je příšerný. Hlavně ať do něj nikdo nešlápneme.

Po čtyřiceti minutách ukončuje lékař resuscitaci. Pomalu balíme přístroje, kufr, nástroje, spousty odpadu do pytlíku, kontaminované vybavení do jiného, jehly do infekčního kontejneru. Pacientovi vytahujeme dýchací rourku z úst, kanylu ze žíly, z hrudníku odlepujeme elektrody.

Jsme vyčerpaní – fyzicky vyčerpaní, promočení potem, otupělí. Mám žízeň. Necítím smutek, nebo zoufalství že jsme nebyli úspěšní. Že muž zemřel. Lidé umírají, my se to snažíme oddálit. Vždy se o to pokouším naplno. Někdy se to povede, někdy ne. Možná mám podobné pocity jako sportovec, který naskočil chvíli před koncem prohraného zápasu a i když se sebevíc snaží, s výsledkem už nedokáže nic neudělat. Našemu pacientovi zápas prohráli ti, kteří ho nezačali oživovat před naším příjezdem.

S každou minutou, kdy člověka se zástavou oběhu nikdo neresuscituje, klesají jeho šance na plnohodnotné přežití o deset procent. Pokud je boj už od začátku špatně rozehraný, nepomůže ani sanitka s vybavením dohromady za miliony, ani vzdělání a praxe posádky.

Voláme na místo policii, lékař vypisuje výjezdovou dokumentaci, list o prohlídce mrtvého, dokumenty pro pohřební službu. S řidičem mužovo tělo zakrýváme k tomu určenou plachtou. Ještě ji chci zahrnout a celou botou šlapám do kypré hromady psího výkalu. Vzteky se mi ženou slzy do očí. Poslední kapka. Rezignuji, nemůžu. Přes botu si natahuji latexovou ochrannou rukavici, abych neušpinil sanitku, stahuji okénka, abych vydržel smrad. Do vysílačky žádáme dispečink, pokud to samozřejmě půjde, o chvíli na doplnění sanitky o spořebovaný materiál a léky a umytí vybavení. Na stanovišti budu kromě odsávačky, laryngoskopu a dalších věcí mýt půl hodiny i svou botu.