Becker, Klaus, Rath, Hus

Přestože se nacházíme v době, kdy cokoli obsahující pojem ekonomie zavání sprostým slovem, dovolme si kacířsky podívat se pohledem známého ekonoma na o něco méně známého politika. Alespoň v celosvětovém měřítku.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Gary Becker tvrdí, že ekonomie jako věda by neměla být definována tím, čím se zabývá, ale svou metodou, stylem přemýšlení. Základem celého jeho zkoumání je teze, že člověk při každém svém rozhodování porovnává přínosy a náklady různých variant. Tedy že přemýšlí, jaký z čeho bude mít prospěch a co bude muset naopak obětovat. Becker tento přístup aplikoval například na rodinné vztahy, závislosti, diskriminaci a rozhodování zločince.

Jako zločinec je v současné době mnohými vnímán například český prezident Václav Klaus. Jednak pro své názory na Evropskou unii, jednak kvůli pohledu na hysterii kolem globálního oteplování. Ať už je názor autora článku na Václava Klause jakýkoli, zkusme vytvořit jeho hypotetický portrét z pera Garyho Beckera. Jak přemýšlí „vrtošivý stařík“ z Hradu, jak jej označil David Rath?

Do strany nákladů nepochybně vstupuje to, že jej zahraniční, a konec konců i domácí média nazvala „obskurní postavou evropské politiky“ poté, co se sešel s euroskeptikem Ganleyem. Klausovo vystupování proti EU v dnešní podobě u leckoho sráží také jeho kredit jako ekonoma. Jak můžeme brát vážně někoho, kdo tvrdošíjně nesdílí nadšení všech?

Když si nedávno psal projev, který měl přednést před europoslanci, jistě čekal podobnou negativní reakci, jaké se mu pak skutečně dostalo. Pískot a odcházení z již tak poloprázdného sálu. Pravda, při pohledu na Klause u řečnického pultu se člověk nemohl ubránit dojmu, že tohle chování zástupců eurolidu bylo pro něj spíš plus.

Co ale téměř jistě vnímá Klaus jako náklad, je fakt, že svým postojem snižuje mezi evropskými politiky (a možná i řadovými občany) kazí obraz českého předsednictví. Jistě ani jeho nepotěšily výroky, že jeho jednání je jasným důkazem překonanosti systému, kdy se v předsedání státy po půl roce střídají.  Věty typu „Jak může někdo takový být v čele země, jež vede Evropu?“ se určitě neposlouchaly dobře dokonce ani Klausovi.

Na druhé straně ale Klausovo rozhodování, zda má vystupovat proti davu, nebo přijmout euronadšenou rétoriku Sarkozyho a Merkelové (či přinejmenším držet ústa a krok), posouvá směrem k první variantě pocit zadostiučinění, když někdo s jeho postojem souhlasí. Když se europarlamentem neslo, byť tiše a skromně a bezmála za zavřenými dveřmi, že tak dobrý projev ona místa ještě neslyšela, muselo se páně prezidentovo ego tetelit radostí.

Stejně tak jeho ješitnost, již tak se vznášející kdesi v oblacích, pozvedá pocit, že je oním donem Quijotem, který bojuje proti větrným mlýnům davové europsychózy a uvádí nekritické vzhlížení směrem k Bruselu, Štrasburku nebo kde všude parlament zasedá, zpět do reality. Proti větrným mlýnům, které se sice ani nehnou, ale je třeba stále je vyzývat na souboj.

Poslední a asi největší položkou na straně přínosů Klausova postoje vůči EU je pocit vyslance dobra. Že byť by stál sám proti celému světu, on má na své straně pravdu. Konec konců, podobně na tom byl i Jan Hus.

Napišme tedy přínosy s plusovým a náklady s minusovým znaménkem, podtrhněme a sečtěme. Vyjde nám z toho, že prezident Klaus celkem tohle všechno vnímá výrazně v plusu. Tedy, že se mu to vyplatí. A může si jenom mnout ruce, že mezi jeho náklady už nevstupuje ani možnost inkvizice, jíž by se jistě milerád zhostil třeba David Rath, ani riziko upálení jako Jana Husa.