1000 mil, které mě připravily na budoucnost

Před čtrnácti dny jsem se vrátil ze závodu 1000 Miles (1680 km), který pro mě byl velkou výzvou. Šel jsem do závodu plný očekávání a nadšení. Jak se s odstupem času ukázalo a stále ukazuje, byla to veliká životní zkušenost.

Předzávodní horečka vrcholila v Hranicích u Aše (nejzápadnější místo ČR), v tělocvičně místní školy. Již předstartovní noc s většinou závodníků chrápajících na starých parketách předurčovala, že to, co v neděli odpoledne vypukne, nebude procházka růžovým sadem. 

Na start se postavilo 160 závodníků. Většina cyklistů, ale byli mezi námi i běžci (chodci) a cyklistický tandem (jeden z dvojice byl dokonce nevidomý!). Jsem tady správně – tady jsme jen magoři. 

Během několika hodin před startem jsem se snažil ještě vymyslet tu správnou taktiku. Nepřepálit, jíst, spát, jet co to jde. Bohužel veškeré plány vzaly záhy po startu za své.  

Zběsilé tempo všech a deštivé počasí provedly to, že jsem hned první den začal pochybovat, zda je to závod pro mě. V plánu bylo jet dlouho do noci, ale když se přede mnou ve tmě při sjezdu z kopce jeden závodník nepříjemně v lese rozplácnul, tak jsem šel rychle, ještě s dalším, hledat provizorní přístřeší. V noci jsem únavou, vlhkem a nerovným podkladem svého lesního lože příliš oko nezamhouřil. 

Ráno ve 4.30 jsem už poctivě dupal do pedálů. V 6.30 jsem se ohlídl a zjistil jsem, že mám uraženou přehazovačku, začal jsem hledat pomoc. Nakonec jsem po několika kolo-bězích a jednom vlaku skončil mimo trasu ve 40 kilometrů vzdálených Karlových Varech v servisu. Pro přehazovačku poslali kurýra a já se vrátil na trať v 16.30. Začal jsem stíhací jízdu – poslední jsem být nechtěl…

A tak jsem už druhý den věděl, že tahle akce není pro mě. Každý den se mi událo něco speciálního. Po několika dnech jsem měl kolo téměř celé vyměněné, ale hlavně jsem si v hlavě vyměnil, že skončit v půlce není ostuda. Došel jsem sám k vlastnímu poznání, že další týden tomuto prestižnímu závodu nedám a že polovina (880 km) mi stačí. Závod jsem ve zdraví a spokojený dokončil v polovině (stylově v kempu Františkov) za sedm dní. 

Dnes už vím, že ne vše, co se nám na začátku zdá jako bezva nápad, tak musí být i na konci. Tahle zkušenost mi říká, že existují v životě situace, kdy svůj názor můžu přehodnotit či dokonce změnit. Myslím, že se s podobnou situací ještě někdy potkám. Nevadí, teď už budu připraven… ;) 

• 1000 mil Františka Boudného – rozhovor, který se mnou kolegové markeťáci sepsali ještě předtím, než jsem se postavil na start