Chávez na věčné časy (o venezuelských zážitcích a o Chávezovi)

Tak nám zemřel Chávez. Podle mého osobního názoru už je mrtvý od ledna a dva, nebo dokonce tři měsíce, co ho nikdo neslyšel ani ho neviděl, sloužily vládě k získání času, ale v každém případě ho teď odpojili od přístrojů a prohlásili za mrtvého. Ten samý den, co se s ním dopoledne rozloučilo 33 hlav států a přes sto delegací z celého světa se odpoledne rozpoutal boj o tom, co s Venezuelou po něm. Já sice nežiju přímo ve Venezuele, ale máme to tady v Ekvádoru z první ruky, jednak jazykově a hlavně Ekvádor je největší spojenec Venezuely v budování socialismu. Dá se říct, že vytvořili osu Havana – Caracas – Quito, která pak pokračuje podstatně slaběji do Buenos Aires, Limy, Managui (Nikaragua) a Brasilie. Paraguay jim dočasně vypadla. Ale docela se jim podařilo vytvořit jednotný protiamerický blok(myšleno proti USA). Venezuelu nám tu denně ve všech zprávách dávají za vzor.

Taky Kubu, jen nějak nezabírají rozpadlé domy v Havaně, kde jsem měl bez přehánění strach jít po ulici. Taky tu přebírají vysílání venezuelské státní televize jménem Telesur, která je tu volně k chycení. Revoluce se tady v Ekvádoru jmenuje občanská, venezuelský originál je bolívarská revoluce. No, v Ekvádoru jsou na začátku a socialismus tu v praxi zatím není skoro znát. Kolikrát si říkáme se ženou, že Chávez byl očarovaný Fidelem, nebo každopádně nevím proč, byl pod jeho totálním vlivem. Taky poslední léta byl na Kubě stejně často, jako doma, až ho opozice žalovala u ústavního soudu, že řídí stát ze sousední země,což je protiústavní. Samozřejmě neúspěšně, poněvadž Chávez jmenoval všechny ústavní soudce. Na Kubě se taky zásadně léčil z rakoviny a poslední tři měsíce života strávil na Kubě v nemocnici. Chávez byl vyjímečně zábavný politik a podle všeho to myslel se svojí zemí a s lidma dobře a svojí zemi chtěl změnit k lepšímu a zlepšit podmínky chudých. A jeho hlavní úkol, který se mu podařil, byl vymanit svoji zemi z vlivu Spojených států a globalizace. Alespoň doteď. Taky to nebyl žádný krvavý diktátor, nikdy jsem neslyšel o politických vraždách, zmizelých oponentech apod. Možná mně někdo opraví, ale žádný řezník to bezpochyby nebyl. Taky poslední volby byly demokratické a poctivě v nich kandidoval, což moc nesedí na tvrdého diktátora po 14 letech u moci. No, cesta, kterou zvolil, tuhý centralistický socialismus podle kubánského, potažmu sovětského vzoru, asi nebylo to pravé ořechové, jak víme my, co jsme si tím prošli. Snad věřil, že nemá jinou možnost, nebo ho opravdu Fidel nějak očaroval. Každopádně Venezuela, tropická země s úrodnou půdou, kde všechno roste samo s dvěma, třemi sklizněmi za rok a největšími zásobami ropy v Americe je v situaci, kdy vázne zásobování základními potravinami a řada běžných zemědělských plodin není vůbec k dostání. Když Chávez nastoupil, barel ropy stál asi deset dolarů. Dnes stojí přes sto, takže Venezuela dostává desetkrát víc peněz za stejné množství vytěžené ropy. Místo ekonomického rozmachu a utrácení za pompézní stavby, jako v Dubaji nebo Kazachstánu vidíme spíš nedostatek peněz a bída nijak moc nemizí. Sice si pořídil a vypustil vlastní satelit, samozřejmě náhodou tři dny před loňskými volbami a taky opravoval silnice. Taky si hrál na velmoc a formou prodeje ropy hodně pod cenou podporoval ostatní latinoamerické země, Kuba přežívá hlavně díky jemu, ale Venezuela se z veselé a levné země stala zemí drahou a smutnou s nefungující měnou a zvyšující se emigrací. A taky s nejnebezpečnějším hlavním městem na světě podle mezinárodních kriminálních statistik. Tady už mluvím z vlastní zkušenosti. Projel jsem celou Venezuelu před dvěma lety. Vyloženou bídu jsem nikde neviděl, ale taky jsem ji nehledal. Zatímco v Ekvádoru, který je taky každým rokem míň bezpečný, chodím po ulicích normálně i v noci a podobně se chovám v celé jižní Americe, Caracas je spolu s Kolumbií výjimkou. Tam jsem si opravdu netroufnul z centra. V Caracasu zloději a kriminálníci mají pistole a občas i samopaly a hodně oblíbený způsob okrádání, hlavně cizinců, je s pomocí drogy jménem eskupulamin, kterou Vám přiblíží k nosu pod nějakou záminkou, třeba že Vám chtějí něco ukázat apod. Během pár vteřin ztratíte vůli a odvedou Vás někam, kde Vás okradou a ještě jim řeknete PIN od karet apod. Můj kamarád měl kulaté narozeniny zrovna, když jsme se potkali v Caracasu a marně jsme hledali, kde je oslavit. V osm večer v centru města na nejživější pěší zóně nebyla otevřená jediná restaurace nebo bar. Nakonec jsme skončili v kuřecí jídelně pro šoféry u grilovaného kuřete a dvou piv. Nic jiného neměli a víc než dvě piva na osobu nám nesměli prodat. No možná jsme neznali správné místo a na Isla Margaritě jsem mohl sníst a vypít co jsem chtěl. Ale za evropské ceny. Moje žena mi nechtěla věřit, protože v Caracasu žila asi půl roku v roce 1999 a tu samou pěší zónu, Sábana grande, znala jako místo plné restaurací a barů žijících až do rána. Taky jsem marně hledal v celém Caracasu jediný supermarket. Všechny se postupně zavřely a mezinárodní řetězce odešly ze země. Moje žena vzpomíná na venezuelce jako na příjemné usměvavé lidi. Já jsem často potkával zamračené a smutné lidi. Taky jsem si oživil vzpomínky na socialismus s veksláky a podloudné směňování marek a dolarů v Praze v osmdesátých letech. Venezuela má nesmyslně nadhodnocenou měnu, což vedlo logicky ke vzniku dvou rozdílných kursů, jeden oficiální ( který teď letos v únoru o něco devalvovali) a druhý černý. Oficiální byl myslím asi 4,5 k dolaru a černý asi 8-9, na hranicích jsem Bolívary sehnal za deset, tak jsem jich nakoupil na celou cestu. A i za ten černý kurs nebylo nijak moc levně a platit oficiálním kursem, třeba kartou by vyšlo jako jet do Paříže nebo do Moskvy. Proto tam žádný cizinec kartou neplatí, včetně manažerů a milionářů. Když jsem vystoupil na letišti v Caracasu, potřeboval jsem pokračovat dál do jednoho venezuelského města Vigía. Taky mi byla vysvětlena místní situace kamarádem, který tam často pobýval. A já, dobře vyškolen z Prahy osmdesátých let a z desítek cest do Turecka přes Bulharsko začátkem let devadesátých, přicházím do vnitrostátního terminálu. Letenka 350 Bolívarů, ani oficiálním kursem nic drastického, ale radši vyměním dolary a ušetřím. Kdepak vyměním dolary, ptám se? Než se otočím, vynořuje se pět veksláků. „Za kolik? Za pět. Ne, díky.“ Tak nakonec za sedm, přímo na letišti s evropským kvichtem a přízvukem asi víc neuhádám. Ale co to? Ruličky? Několik ruliček stočených bankovek vypadajících stejně, ale s jinými bankovkami uvnitř na prohození v ruce v nestřeženém okamžiku? Cha,cha, to mám dávno za sebou. Napřed přepočítáme tu správnou ruličku a nepustíme z ruky a pak dolary, jak jsme se domluvili. Je mi líto, můžeš být nasraný jak chceš, dneska toho gringa neokradeš, ten dnešní má veksláckou maturitu z Prahy a vejšku z Istanbulu. Takže letenka asi 700 km, hodinu a půl letu za 900 kaček, to by šlo. Po Venezuele se vyplatí lítat. Letenky vyjdou tak levně, že jsem si o týden později zaletěl na Islu Margaritu jen tak, že se mi nechtělo čekat v Caracasu dva dny na kamaráda. To díky tomu, že benzín (resp. kerosin) je tam prakticky zadarmo. Je to tradice už desítky let. Místní bez legrace, když jedou natankovat, tak víc zaplatí za kafe, které si mezitím dají, než za plnou nádrž benzínu. Proto jsou ve Venezuele běžně k vidění staré rozštelované ameriky, jezdící za 30-40 litrů, které by u nás zruinovaly i kdejakého manažera. Ve městě Vigia, kam jsem dorazil první den, mně čekala večer ještě další dolarová dobrodružství. Napřed jsem chtěl pokračovat do dalšího města asi dvě hodiny dál. Tak beru taxíka, příznivá cena asi dvacet dolarů, jedem do centra malého města, ale co to? Zastavujem v nekonečné asi kilometrové frontě před benzínkou. „Co se děje? Musím natankovat benzín. A na jak dlouho to bude? Tak na hodinku“ Asi za deset minut se posouváme o jedno auto, takže kalkuluju spíš tak na pět hodin minimálně. Tak kolik Ti dlužím? Deset dolarů? Za asi padesátinu cesty? No tak tady máš pět.“ A proč takové fronty na benzín? Holt, co je zadarmo, Ti ještě nebudou vnucovat.“ Chceš jezdit zadarmo, tak si musíš počkat. Taky tady je horší situace, protože jsme poblíž Kolumbie a benzín se tam pochopitelně pašuje ve velkém, po vlacích nebo aspoň po cisternách a jedou v tom místní politici a funkcionáři a všichni. Jako vždycky, když je na jedné straně hranice něco mnohem levnější, tak je potřeba to propašovat a prodat na druhé straně za normální ceny. Musí něco zbýt i na normální lidi, jinak by se to provalilo, ale opravdu jen to nezbytné minimum, aby nám konto v Panamě nebo Švýcarsku nerostlo moc pomalu. Beru dalšího taxíka hledat hotel. Jenže se vloudila chybička. Vyměnil jsem si málo dolarů na letišti. Což normálně je správný postup, neměnit u zlodějského veksláka moc, jen minimum, jenže jsem nějak nepočítal s tím, že v noci v malém venezuelském městě nevyměním dolary ani eura za žádnou cenu. Samozřejmě, nějak pozapomínám na socialismus. Stejný zákon jak na Kubě a u nás za komunistů, občan který vymění svévolně cizí měnu cizinci, spáchal trestný čin. A na malém městě nejsou veksláci ani neberou karty. Po obejití všech deseti hotelů, když jsem se už viděl spát v příkopě, jsem narazil na asi čtyřicetiletou majitelku pensiónku, která poslala personál pryč a po čtvrt hodině jsem ji ukecal. Poslala mně za roh, kde mi vyměnil nějaký kluk třicet dolarů, samozřejmě v hrozném kursu, nejspíš to byl synovec nebo tak, protože ho tam poslala minutu přede mnou a pak mi přijala platbu v Bolívarech. Tak díky modrým očím jsem nespal na ulici. O týden později mi vyprávěl jeden prodavač na Isla Margaritě, že policie občas posílá falešné cizince jako volavky na odhalování takových závažných zločinů, jako výměna pár dolarů cizinci, který má problémy. Proto ten strach. Navíc jsem asi působil dost podezřele, moje španělština je příliš dobrá, ale zobák mi v latinské Americe nenarostl, abych se mohl vydávat za latinoameričana. Nějaký přízvuk budu ladit ještě asi léta. Pak jsem měl při odletu ještě velké problémy pro příliš dobrou španělštinu. No každopádně jsem pak pokračoval dál a na autobusových nádražích a trzích nebyl problém měnit dolary. Na Isla Margaritě jsem pak mluvil s prodavači mušlí a jiných cetek, všichni si stěžovali na Cháveze, samozřejmě na pláži jenom mně, že tam prý turismus dost upadá. Což mně nepřekvapilo vzhledem k cenám, Isla Margarita fungovala hlavně díky hotelům all inclusive, stejně jak na Kubě. Kde si zaplatíte dopředu kompletní servis a pak už neplatíte naprosto nic. Všechny peníze jdou vládě a hotelovým řetězcům, které taky patří vládě nebo aspoň platí vysoké daně a provize politikům a místním lidem nezbude nic, než tam pracovat za babku a přilepšit si nějakým tuzérem, anebo prodávat cizincům nějakou mušli nebo náramek. Já jsem si individuálně zajel do nejbližšího letoviska pro místní hned za letištěm. Taxík asi tři kilometry mně vyšel stejně jak letadlo z Caracasu. Asi dvouhvězdičkový hotýlek přímo na pláži stál ve skvělém černém kursu asi tisíc korun na noc a ryba k večeři s dvěma pivama asi tři sta korun. To vysvětluje, proč tu zmizela individuální turistika. Kdybych platil kartou, nebo si vyměnil ve směnárně, tak mi hotýlek vyjde na sto dolarů a ryba na čtyřicet, tj. osmset kaček, za což bych se ubytoval a najedl v Praze v Alcronu, nebo na Bahamách. Když jsem jednou předloni uvíznul na Miami poprvé v životě kvůli problémům s letem a nevěděl jsem co dělat, tak jsem se ubytoval jednu noc nouzově asi sto metrů od pláže a sto metrů od Ocean drive, přímo na Miami beach v náhodném hotýlku za dolarů 70 a pak jsem se najedl skvěle asi za sedm dolarů. Na Ocean drive, nejslavnější plážové ulici světa, plné hvězd a miliardářů z celého světa, jsem v jedné restauraci, kde seděl Bill Smith s rodinou, koukal na jídelní lístek a jídla byla tak 15- 30 dolarů. A to je náhodné srovnání. Na Bahamách jsem nikdy nebyl, ale věřím, že za venezuelské ceny bych se tam ubytoval a najedl mnohem líp. Možná má někdo jinou zkušenost, ale podotýkám, že jsem nic zdlouhavě nehledal, ani jsem neměl Lonely planet. Prostě jsem zajel do nejbližšího letoviska pro místní a na místě sehnal to nejdostupnější. A to mluvím dobře španělsky, s angličtinou všude v latinské Americe rostou ceny tak dvojnásobně. Tohle všechno byly drobné denní příhody, na které jsem zvyklý, jako každý, kdo cestuje po exotických zemích. Ale drama mně čekalo při odletu na letišti v Caracasu. Po stovkách cest po zeměkouli po různých drsných zemích během 22 let už mně opravdu jen tak něco nepřekvapí, ale tehdy už i mně docházel humor. Z Isla Margarity jsem se vrátil zpátky do Caracasu, kde jsem měl nějaké jednání, jednalo se o diskrétní schůzku českých bankéřů s místními bankéři, kde jsem překládal. Nejednalo se o nic ilegálního, ale taky nic, co by si přáli přečíst v zítřejších novinách. Prostě ve vyšších obchodních kruzích se hraje na diskrétnost. Druhý den si jdu vesele na letiště, nějak mi to vyšlo s ohromným předstihem asi pět hodin, což se mi normálně nestává. Caracaské letiště je taky jedno s nejpomalejším odbavením, tak povídám, nic se neděje, projdu v klidu spoustou kontrol a u gatusi dám kafe a mám napůl rozečtenou knížku. Jdu k přepážce a před přepážkou letecké společnosti stojí člověk v civilu a ptá se: „máte zavazadla? Ne, jen ten batůžek s sebou do kabiny“ povídám rozšafně španělsky a tím jsem si dal. Pán se na mně podívá a chytne mi za ruku a vede mi do zadních místností. Pán od protidrogové policie mně vytipoval jako pašeráka drog. Jako turista nemít zavazadlo uznávám, že je asi podezřelé, ale já nesnáším tahat s sebou zbytečné věci a doopravdy se potřebuje jen pas a peníze. Cokoli od ponožek po zubní pastu se dá koupit kdekoli na světě na každém rohu. V případě potřeby i kravatu a košili. A nejhorší bylo, že mluvím dobře španělsky. A proč mluvím španělsky, když žádný jiný český nebo německý turista španělsky neumí? „No proto, že moje žena je ekvádorka “,odpovídám naivně. No tím jsem si zavařil ještě mnohem víc. Asi po hodině prohledávání a propichování sandálů špendlíky mi odvedli na scanner, kde mi vyfotili žaludek. Asi nebyl příliš spolehlivý, protože výsledkům sami nevěřili. Pak přišli tři profesionální vyšetřovatelé. Ptali se, kdy jsem naposledy jedl, když jsem jim řekl, že před šesti hodinami, byli velmi spokojení a nabídli mi kafe, které jsem k jejich zděšení s chutí vypil a nezačal se kroutit v křečích, což by se stalo, kdybych měl v žaludku kondom s kilem kokainu. Připomněl jsem si jeden nepříjemný výslech na STB v roce asi 1987, kdy mně po pár hodinách pustili, když jsem se jim nakonec přiznal, že jsem ve skutečnosti přesvědčený komunista. Z lístků, co jsem měl po kapsách, zjistili, že jsem byl na Isla Margaritě, ale jen dva dny. Kde jsem byl další dny a poslední den v Caracasu? A tak asi tři hodiny. Samozřejmě nic nenašli, akorát nabyli přesvědčení, že vezu drogy někde v krku, nebo už jsem je poslal. Já jsem jim nemohl říct, proč jsem tam opravdu byl, protože by po tom hned začali pátrat, obtěžovali by moje klienty a asi by překazili nějakou bankovní spolupráci, která asi nebyla úplně podle místních socialistických záměrů. Pak by mi samozřejmě nezaplatili za překlad a v životě by si už nic neobjednali. Takže jsem byl smířený s tím, že radši nějakou dobu strávím ve venezuelské vazbě, nebo tak. Nakonec jako psychologickou třešničku na dortě mně zatkli a že mně vezou do města na protidrogovou centrálu. Sice mi došel humor, uznávám, ale stejně si k žádnému přiznání nepomohli. Ne, že bych nepotřeboval peníze, ale pašovat drogy mně nikdy nelákalo. A to čestně, ani když mi bylo šestadvacet a ty příležitosti se mi nabízely. Nějak jsem v tomhle byl rozumnější, než například Ti dva chudáci, co je chytli v Thajsku a tak se tím proslavili, že jsou z nich smutné celebrity. Z jednoho, protože druhý umřel na následky thajského věznění. Taky mi hned na začátku cest v roce 1991 udělali dvacet hodin peklo a rozebrali dvakrát auto na turecko-bulharské hranici, když jsem začínal dovážet oblečení z Istanbulu a tím mi zahnali případné hříšné myšlenky na dlouhá léta dopředu. A taky jsem věřil tomu, že si dokážu vydělat normálním podnikáním, což mi nějak moc nevyšlo, ale na druhou stranu jsem pořád ještě hlady neumřel. Nakonec po pěti hodinách výslechu mi odvedli před letištní budovu a otevřeli dveře od policejního auta. Naposled se zeptali, jestli jsem nezměnil názor. Já řekl, že ne, tak zabouchli dveře od auta, dali mi pas, řekli adios a zmizeli. Když letadlo odlítalo asi za deset minut a bylo jasné, že jsem let zmeškal a nestihnu ho ani kdybych se proměnil v komára a obletěl všechny kontroly. Asi mi zachránil český pas, policie měla asi instrukce udělat co se dá, ale pokud nebudou mít nějaký konkrétní výsledek,tak podobné případy pustit a nedělat zbytečné konflikty s evropskou unií. Určitě jsem nebyl sám, ale uznávám, že jsem asi působil jako tutovka. Tak jdu jako ve snách k informacím a ptám se, co mám dělat, když mi uletěl let? Neuletěl, povídá paní. Vaše letadlo má malou poruchu a let je odložen asi o čtyři hodiny. Nikdy jsem neměl takovou radost ze zpožděného letu. Prošel jsem kontrolami a při vstupu do letadla další kontrola batůžku a dokladů. Tentokrát jdu jako poslední, když letušky už volají, že musí zavírat dveře od letadla. „Máte taky zavazadlo, nebo jen ten batůžek?“ ptá se kontrolor. Napřed španělsky, pak anglicky. „je mi moc líto, já umím jenom česky“, povídám krásnou češtinou „a žádné španělské ani anglické slovo ze mě nedostanete ani pod drogama“. O.K. mává rukou kontrolor a já slastně dosedám na sedadlo, které mně odveze ze socialismu. Ve Venezuele jsem od té doby nebyl a pokud tam nebudu něco opravdu nutně potřebovat, tak tam asi ještě pěkných pár let nepojedu. Taky jsem tam určitě na nějaké černé listině. Ledažeby teď 14 dubna v nových volbách vyhrál vůdce opozice Capriles, který je prý přímý potomek Simona Bolívara, což je ve Venezuele někdo, jako u nás svatý Václav, Karel IV a Masaryk dohromady. Chávezovi nástupci jsou ale připraveni a začali znovu monumentální volební kampaň. Chávez byl ale ikona a spousta venezuelců ho volilo, protože se jim líbilo jak mluví a věřili mu bez ohledu na konkrétní výsledky. Asi jako moje máma Klause po revoluci. Jeho nástupce Maduro nemá takové charisma, proto od Chávezova pohřbu je vidět výhradně s obří Chávezovou fotkou za zády. Taky ho chtějí balzamovat jako Lenina. Uvidíme, jestli mu to pomůže. Volební kampaň vedou pod heslem „Chávez para siempre“, což odpovídá našemu „Chávez na věčné časy“