Klučina byl student, který se rozhodl si zpříjemnit čas před svými studiemi v Hong Kongu v Severní Korei, zemřel poté, co jeho mozek odmítal přijímat kyslík.
Dnešek pro mě začal zcela ideálně. Vzbudil jsem se a už jsem se připravoval na to, že si ze schránky při cestě do školy jako obvykle vezmu noviny. Než jsem se převlékl, rozhodl jsem se ještě podívat na Facebook, co je nového. A první, co mě udeřilo do obličeje byl článek The New York Times o smrti jakéhosi Otty Warmbiera. O jeho případu jsem až do teď nevěděl a tak jsem si začal zjišťovat další informace.
Klučina byl student, který se rozhodl si zpříjemnit čas před svými studiemi v Hong Kongu, ačkoliv pro mě nepochopitelně, v Severní Korei. V hotelu, kde byl ubytován se rozhodl, ať již z jakýchkoliv důvodů strhnout a ukrást propagandistický plakát. Za tento čin byl odsouzen k 15 letům nucené práce v jednom z mnoha severokorejských koncentračním táboře. Poté, co se jeho stav zhoršoval byl asi před týdnem vydán zpět do USA již v kritickém stavu. Dnes zemřel poté, co jeho mozek odmítal přijímat kyslík. Není vyloučeno, že byl student mučen, protože byl Korejci považován za agenta CIA. (není vyloučeno použití penthatolu sodného)
Napadla mě otázka, kdy tohle naprosté šílenství skončí. Jihokorejský prezident sice dnes pro CBS News řekl, že spolu s USA chtějí rozvíjet dialog se Severní Koreou a pokusit se opět sjednotit Korejský poloostrov. Nenechme se ale mýlit pěknými slovíčky. Kolik zmařených lidských životů bude ještě zapotřebí, aby si lidé konečně uvědomili, že dialogem se s komunisty nic nevyřeší? Představme si, že namísto silné politiky vůči SSSR by Ronald Reagan preferoval ‘dialog’. Asi těžko bychom nyní žili ve svobodné zemi bez diktátu komunistických zločinců ...
Od prezidenta Trumpa a současné administrativy očekávám, že se co nejsilněji postaví za lidská práva a bude usilovat o konec odporného komunistického režimu v KLDR, pokud nebude jiné cesty tak i vojensky. Jediné, na co komunisté slyší je pouze a jedině síla. Fungovalo to za éry Ronalda Reagana a pokud se současná administrativa odhodlá k tomuto boji, jsem si jist, že to bude fungovat i nyní.
V kostce jsem tedy měl celý den pokažený touto nepříjemnou a velice smutnou a šokující zprávou a ještě jsem kvůli dohledávání detailů přišel pozdě na začátek vyučování. Ale i přes to vše je ve mně část, která pevně doufá v to, že se podaří dobrá věc a že se počet zavražděných politických vězňů, jako byl i Otto, na Korejském poloostrově dostane na počet 0.
