Eutanazie s podmínkou

Nedávno se znovu na naší politické scéně otevřela diskuse nad zavedením právní úpravy smrti na přání tzv. eutanázie. Listiny základních práv všech demokratických zemí obsahuji ustanovení o právu na život. I naše Listina základních práv a svobod (zák. č. 2/1993 Sb.,) obsahuje v Čl. 6 ustanovení „Každý má právo na život….. Nikdo nesmí být zbaven života.“ Povšimněme si, prosím, základního atributu tohoto ustanovení. Jde o právo, což samo o sobě znamená, že každý z nás může, ale také nemusí, tohoto práva využít.

Neznám demokratický právní řád, který by dával povinnost žít. V diskusích nad zavedením právního institutu eutanázie se tak mylně diskutuje otázka práva na život. Správné by bylo diskutovat, zda-li mají právní řády stanovit povinnost žít. Toto by ovšem samo o sobě popíralo podstatu lidské svobody. Každý z nás odpovídá za své konání a v mezích zákona může konat vše, co zákon nezakazuje. Bylo by tedy absurdní, kdyby zákon zakazoval zemřít, ostatně stejně absurdní by bylo stanovit v právním řádu, jak lze z tohoto světa odejít. Sebevrahy také nikdo neomezuje, ani to fakticky nelze.

Proto souhlasím s těmi, kteří zastávají názor, že když se rozhodneme zemřít, je otázka plného práva a osobní svobody každého člověka. Jsem ovšem rozhodným odpůrcem toho, aby se na smrti jakýmkoli způsobem podílel lékař. Asistence lékaře by odporovala samé podstatě lékařské přísahy. Eutanázii tak není třeba nikterak dále právně upravovat. Prakticky jsme svědky denně, když lidé páchají sebevraždy, výkonu eutanázie.

Je tedy legitimní diskuse nad eutanázií s podmínkou? Ano. Diskuse o eutanázii by měla být pouze o stanovení podmínky. Podmínky pro lidi trpící nevyléčitelnými chorobami či jinak se rozhodující, že z tohoto světa odejdou. Podmínky o zákonem zaručeném humánní způsob, jak vlastně eutanázii (sebevraždu) provést. To by mělo být podstatou diskuse o eutanázii. Máme právo žít, ne povinnost.