Nálada

Je jako vítr, který se znenadání stočí o devadesát stupňů. Je jen na vás, jestli ho necháte, aby vám znesnadnil a zkomplikovat cestu a nebo se otočíte s ním a využijete ho ve svůj prospěch. Bohužel často raději proti tomu větru stojíme a necháme se jím šlehat do obličeje, než, abychom si uvědomili, že si tím věci jen komplikujeme – sami sobě. Jenže člověk asi má rád překážky a nerad se podřizuje čemukoliv, myslí si, zcela sobecky, že on je ten, kdo musí jít vždy a za každou cenu proti. Dokazujeme si tím vlastní sílu, uvědomujeme si sami sebe a jdeme skrz překážky se vztyčenou hlavou.

Ale co když je tohle mýlka, co když je to naopak to, co nás ve výsledku sráží na kolena. Vlastní neústupnost, sobeckost, nálada... Když je nálada dobrá, panuje bezvětří nebo v ideální případě máte vítr v zádech. Popohání vás, umíte toho využít, nemáte potřebu mu klást odpor, tak proč je to v případě té špatné nálady tak obtížné?

Možná je to ve spontánnosti, neuváženosti, kterou někteří z nás mají, když emoce zvítězí nad racionalitou, nesmyslnému pochopení nás samotných jako středu vesmíru a to je chyba. Někdy je těžké si ji uvědomit hned, někdy je jednoduše lehké se unášet vlastním egem s pocitem vnitřní výhry. Ale co je to za vítězství, když z něj nemáte radost?

Musíme snad vždy jen vyhrávat? K životu patří nespočet proher, myslím, že spousta z nich je dobrovolných, za spoustu z nich si můžeme sami a spoustu z nich nevědomky opakujeme jednu za druhou a to přitom s jasným pocitem, že jdeme za výhrou. Přitom nejde o to, že bychom se ve větru měli lámat, ohýbat, nechat se odfouknout. Proč by se to ve výsledku mělo stát? Jde o to ho umět využít, chápat jeho sílu a moc a nepodlehnout dojmu, že vždy a za každých okolností změna směru znamená, že je to změna proti nám, že je to cesta prohry. Většinou je ta změna jako náznak, že i mi bychom se občas měli umět natočit tím správným směrem a nechat se překvapit, kam nás odvane příště s vědomím, že to k životu prostě patří... a to je ta pravá výhra.