Život podle cizího scénáře. Recenze na Anděly v mých vlasech

Když jsem poprvé poslouchala Gabrielu Filippi, jak čte knihu Andělé v mých vlasech od Lorny Byrne, cítila jsem se okouzlená a povznesená. Je krásné být v tmavé, deštivé noci zalezlá v teplé, měkoučké posteli a nechat se oblažovat cinkáním a září andělů, vyletujících z hrajícího iPodu.

Lorna měla opravdu těžký život. Narodila se v 50. letech do chudé, početné irské rodiny, která bydlela ve dvou místnostech maličkého domku bez koupelny. Spala v jedné posteli se starší sestrou. Neměla jako dítě zeleninu, dělaly se jí boláky. Oblékala se z balíků starého šatstva, které rodině posílali příbuzní z Ameriky. Když jí bylo asi devět, domečku se zřítila střecha a rodina přišla o bydlení a skoro o všechno vybavení. Její otec tím ztratil živnost a stejně jako mnoho dalších chudých Irů, musel za prací na dlouhé měsíce odjet do Anglie. Matka Lorny v průběhu jejího dětství rodila další děti, z nichž některé umíraly, opakovaně z toho churavěla a pobývala v nemocnicích. Nakonec bylo v rodině 7 dětí. Se sourozenci Lorna moc nemluvila, ani si s nimi nehrála – kromě malého Christofera (či spíše jeho ducha), který se narodil a zemřel ještě předtím, než přišla na svět ona. Oporou jí byli andělé, s nimiž komunikovala od 1,5 roku. Vytvořila si svůj vnitřní svět, v němž byla uzavřená a vypadá to, že i emocionálně soběstačná. Z doby autorčina dětství není v knize jediná situace, která by dokládala citový vztah mezi Lornou a rodiči. Holčička se mamince nesvěřovala, pro útěchu a pohlazení si chodila k andělům, nejsilnější emoce prožila nebo sdílela s nimi. Zdá se, že v klubku dětí byla téměř neviditelná, dlouhé hodiny se potulovala po krajině, aniž by ji někdo postrádal. A úplně jí to vyhovovalo, ostatně sami andělé jí doporučili příliš na sebe neupozorňovat, pokud nechce, aby ji strčili do ústavu. Z náznaků vyplývá, že ta hrozba byla celkem reálná: dětský doktor i babička z matčiny strany pokládali Lornu za retardovanou, lidé v okolí se při rozhovoru s matkou podivovali, proč dívku stále drží u sebe a neodloží ji. Matka k tomu mlčela.

To muselo opravdu bolet. Materiální a emocionální podvýživa se bez andělů nebo něčeho podobného těžko snáší v dospělosti, natož v dětství. Snad proto je Lornin příběh vydatně prosvětlen zlatým, bílým, růžovým i jiným světlem, divukrásnými koulemi či jinými útvary a prozvučen cinkáním a drnkáním – vedlejšími to produkty neustálé andělské přítomnosti. Nepředstavitelně nádherní a mocní andělé mnoha druhů i podob zde samozřejmě vystupují a jednají taky. Až moc. Člověk by málem řekl, že až na všechny ty ukrutánské strázně vyjmenované v prvním odstavci byl život holčičky jedna velká selanka. Když jí bylo blbě, andělé ji utěšili, že to přejde. Když si jí nikdo nevšímal, andělé ji ujistili, že jednou pro lidstvo vykoná něco velkého a důležitého. Docela dobrá strategie, jak přežít nepříznivé dětství, když nemůžeme změnit svoje okolí. Nejsem si ale jistá, jestli je zdravé takhle pokračovat i v dospělosti.

Od puberty se už vnější a materiální život Lorny odvíjel splavněji, alespoň ze začátku. Taky to andělé měli pevně v rukách. Zařídili jí první i druhé zaměstnání, kde se snadno uchytila, řekli jí, koho si vezme, ukázali manželům, kde mají bydlet, načrtli, jak bude manželství vypadat, kolik dětí se narodí, kolik se jich nenarodí. Jak řekli, tak to i bylo, včetně špatných časů, když Lornin muž Joe onemocněl, nemohl pracovat a rodina strádala. Autorka vykreslila v knize mnoho krásných výjevů. Je radost poslouchat a představovat si smějící se anděly, kteří dovádějí s batolaty u vody, líbající se milence a paralelně se tulící anděly strážné, první rande Lorny a Joea. Kdo by se netěšil z toho, že se lidé i andělé mají rádi a pomáhají si, že Lornin otec dvojici podpořil při koupi jejich domku, že se svatba a začátek manželství vydařily?

Otazníků se však vynořuje mnohem víc. Proč se desetiletá Lorna musela setkat s andělem Eliášem – prorokem, vidět svého budoucího muže a vědět, že poměrně mladý onemocní a zemře? Proč musela ve stejném věku vědět dopředu o smrti kamarádčina otce a sledovat cestu jeho duše do nebe? Proč o pár let později musela vidět nehodu, odehrávající se na jiném místě, při níž zemřeli malí kluci? Proč jako dospělá musela předem vědět o smrti mladíka Marka? Žádnou z těchto událostí nemohla ovlivnit, přitom každá z nich ji silně zasáhla. Způsob, jakým se Lorna s podobnými prožitky vyrovnávala, mi připadá patologický. Posuďte sami: Takto se baví dvě 9-10leté holčičky cestou do školy:

Marianna: Lorno, vyprávěj mi o pánubohu.

Lorna: Vždyť učitelé i kněz nám vyprávějí o Bohu. Tak proč se mě na to ptáš?

Marianna: Ale já to chci slyšet od tebe.

Lorna: Vidíš tu pěnkavu? Ten ptáček je jako pánbůh. Všimni si, jak je krásný a dokonalý. A ty jsi taky jako ten ptáček. Jsi taky krásná. Protože jsi jako pánbůh. Když ten ptáček spadne a uhodí se, celou bolest z toho nepocítí, protože ji skoro celou vezme na sebe pánbůh. Pánbůh cítí všechno, co se stane každému ptáčkovi. A stejné je to s námi. Když se nám přihodí něco, co nás bolí, cítíme jen zlomek té bolesti. Zbytek na sebe vezme Bůh.

Lorna si myslí, že byla příliš malá na tak moudrou promluvu, že jí ta slova vnukl Bůh nebo andělé. Souhlasím jen v jednom bodě: že jí to vnukli andělé nebo jiné nehmotné entity. Nemyslím, že by Bůh byl dobrovolným trpitelem. A ani ta slova nepokládám za moudrá. V pubertě Lorna svůj raný „koncept“ přebírání utrpení Bohem rozšířila a věřila, že má s Bohem tuto vlastnost společnou a že trpí spolu s rodiči tragicky zemřelých chlapců, aby jim ulehčila. V epizodě o zastřelení Marka je to ještě obohaceno o speciálního anděla. O Markově smrti věděla Lorna předem, neboť u něho viděla Anděla smrti a v osudný den jí bylo tak špatně, že stěží dojela z práce domů. Vysvětlila si to tím, že z ní andělé vytáhli duši, aby byla Markovi alespoň spirituálně nablízku v těžké chvíli. Aby se cítil lépe, až ho zastřelí? Vždyť už několik týdnů před Markovou smrtí o něho pečoval Anděl smrti! Co by Lorna zmohla navíc ve srovnání s ním? Vůbec je ten Anděl smrti nějaký bezzubý. Jeho úlohou prý je být blízko těm, kdo zemřou za tragických okolností, a také má působit na budoucí vrahy, aby upustili od svého úmyslu. No, nechci andělům radit, ale nebylo by v případě Marka jednodušší, aby pořádně pracoval Anděl strážný a prostě Markovi řekl, ať je v kritickou dobu na jiném místě nebo ať změní své zvyky? Anděl smrti by mohl potenciální vrahy chvíli přesvědčovat, ale v kritickou dobu by bylo účinnější, kdyby se též zdržoval u Marka. A co v tu dobu dělal vůbec nejznámější ochránce Archanděl Michael? A i kdyby všichni andělé dohromady nemohli Markově smrti zabránit, nebylo by šetrnější, kdyby alespoň nechali Lornu v tu dobu na pokoji a netahali z ní duši? Ušetřili by světu alespoň jedno zbytečné trápení...

Ještě mnohem méně pochopitelná je pro mě kapitola ze závěru knihy, kde Lorna musí Bohu dokazovat svoji lásku tím, že čelí Satanovi, který jí navštíví v ložnici, zatímco zbytek rodiny pokojně spí ve stejném domě. Satan opravdu není postava, která by se vyjímala v new ageových knihách. To zavání křesťanstvím a je to už druhá indicie tohoto typu – první je zmíněné oblíbené zachraňování druhých tím, že na ně vezmeme jejich utrpení. K nepřiznanému vlivu katolictví patří i to, že Lorna (stejně jako její matka) přivádí na svět další a další děti bez ohledu na nepříznivé materiální podmínky a nikdy netrpí ani náznakem dilematu, zdali je to dobré pro ni, pro rodinu i pro to nenarozené dítě.

Všechny tyto otazníky ústí do jednoho velikého. Vlastně do tří: 1. Opravdu andělé Lorně pomáhali, když jí ukazovali špatnou budoucnost, kterou neovlivní, a nechali ji pak „brát na sebe bolest druhých“? 2. Pomohlo to těm druhým? 3. Jsou to vůbec andělé, s kým mluvila? Je jisté, že komunikovala s entitami, které ji dodaly řádného pocitu důležitosti, když jí sdělovaly: vidíš, co jiní nevidí, víš, co jiní nevědí, máš schopnost zbavit je části utrpení, jsi vyvolená, abys pro lidstvo vykonala velký, speciální úkol, tj. abys o nás psala a šířila naše myšlenky. Můžeme si představit třeba nějaký celkem utěšený, harmonicky zformovaný okrsek astrálu, kde pobývají tvorové, kulturně a fantazijně lidmi zformovaní třeba do podoby andělů, a ty blaží, když je lidé sledují a za nimi putují. Za to lidem poskytnou relax a únik. Možná je to skutečné v tom smyslu jako pétanque nebo filmy. Není ale lepší spojovat se s těmi, kdo mě vždy emocionálně pozvedávají a navádějí na něco praktičtějšího, co má přímý příznivý dopad na můj život? S těmi, kdo se více zajímají o moje blaho a rozvoj než o to, abych šířila jejich sdělení? S těmi, kdo respektují moji svobodu, povzbuzují mě v hledání, ale nepodsouvají mi své pravdy? S těmi, kdo mě bezdůvodně nezneklidňují, nevyčítají, nenařizují?

Je zarážející, že Lorna Byrne v knize Andělé v mých vlasech nikdy nehledala, nikdy netápala, nikdy se neztratila, nikdy se nemusela rozhodovat, co chce, a co nechce. Téměř v sobě neměla nezodpovězené otázky, často se spokojila s odpovědí „To ti nemůžeme říct.“ nebo „Chceme, abys to věděla.“ či „Prostě tak to chodí.“ Vědět dopředu, co se stane, a že se všechno bezchybně vyřeší, musí být smrtelná nuda. Jednou z výjimek, kdy Lorna projevila žízeň po poznání, touhu po Bohu, byl její extatický spirituální zážitek při skupinovém modlení. Ale když jí andělé zakázali ho sdílet a připojit se k mladému knězi, který řekl, že cítil, jak se ho dotkl Bůh, poslušně sklapla paty a mlčela. Vlastně vždy anděly poslouchala a místo žití plnila jejich úkoly. Když si Lorna jako dospělá před Vánocemi zoufala, že pro děti nemá jídlo, jen růžičkovou kapustu, kterou v dešti na zahradě právě otrhávala, obviňovala přitom anděly, že dopustí takovou mizérii. Předala jim i zodpovědnost za svůj vlastní život?

Každopádně po smrti svého muže Joea v roce 2000 uchopila Lorna Byrne konečně život do svých rukou. Začala psát o andělech a manévrujíc od katolictví (katolíci ji na základě jejích knih za správnou křesťanku neuznávají) směrem k new age, dokonale vystihla, co chtějí lidé na celém světě slyšet. Andělé v mých vlasech vyšly v roce 2003 a staly se bestsellerem. Následovaly další knihy a dnes už je autorka zmocněná tlumočit i andělská moudra k politické situaci (viz zde). Někteří v tom všem vidí „kalkul vdovy se čtyřmi dětmi, která objevila způsob, jak se – po tom, co prožila dlouhou finanční krizi – dobře zajistit“ (zdroj). Řídím-li se zatím nejspolehlivějším dostupným měřítkem „duchovní hodnotnosti“ zdroje, zásadou „Po ovoci poznáte je.“, docházím k závěru, že Andělé v mých vlasech nikomu neuškodí, ale také nepomohou. Život vyřešili jenom Lorně.

BYRNE, Lorna. Andělé v mých vlasech. Praha: Kokay ve spolupráci s Popron music & publishing, 4 zvukové desky (78:24, 77:07, 78:27, 66:46). Čte Gabriela Filippi.

BYRNE, Lorna. Andělé v mých vlasech: vzpomínky. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2010, 298 s. ISBN 978-80-242-2672-9.