Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už přituhlo, ale bude to ještě horší... (7)
Bylo horko... uf.
Jako devítiletá jsem jela sama na prázdniny do Jugoslávie. Rodiče mě tam poslali. Jela jsem autobusem spolu s dalšími dětmi. Tam někde u Dubrovníku jsme byly ubytovány do karavanů a každý den jsme měly rybu. K snídani, obědu i večeři. To nejlevnější, co se v přístavním městečku nejspíš dalo sehnat. Hrály jsme hry, blbly a taky se koupaly v moři - kam vedla cesta půl hodiny přes kopec. A v moři ježci a kameny, ale voda čistá jako křišťál.
Jednou jsme takhle šli v pařáku k moři a našeho táborového vedoucího napadlo, že na kamenité pláži se budeme opalovat nazí. Marně jsme se bránily, marně jsme se dovolávaly Ester, která s námi chodila k moři také, a která tentokrát zůstala v táboře. Donutil nás svléknout si plavky a odhalit tak svá, patrně pro něj vzrušující, dětská tělíčka, která pak nejspíš zálibně pozoroval.
Jeho druhý nápad byl snad ještě horší. Chtěl, abychom takto nahaté skočily do vody a spolu s ním doplavaly k bójce. Vyčerpaná děcka se nakonec potácela v moři jako nahaté škeble v záchvatu zuřivé bezmocnosti, div že se žádné neutopilo.
K osahávání nebo něčemu ještě horšímu asi nakonec nedošlo, ale i tak to byla pro většinu dětí ohromná zátěž. Nebylo potrestání, nebylo popotahování, nebylo vyšetřování, nebylo nic. Další den jsme měly zase tu stejnou rybu.
