Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (17)
Jako desetiletá jsem byla na prázdninách na venkově. A byla jsem tam účastna pogromu. Nevyhnula jsem se tomu. Po vzoru staršího bratra a dalších dětí jsem to prostě taky musela vzít do ruky.
Vražedný nástroj much. Metač střev a mozků po zdech a záclonách. Katana i kulomet v jednom. Zkrátka - "zavařovací gumička". Oranžová, placatá, s vypouleninkou, na kterou mi bratr namaloval mouchu za letu. Jak ironické.
Probíhalo to takhle. Naše komando dětí včele s bratrem zaujalo pozice. Někdo stál v rohu, aby měl přehled o pohybu nepřátel, já se schovala za židli, další děcko sledovalo ve skrytu narafičenou bábovku. Vyčkávali jsme tiše a nehybně. Mouchy začaly sedat. Gumičky zasvištěly vzduchem, pleskaly o zdi, záclony i bábovku a stačila chvilka a kuchyň byla totálně vymušena.
Nejhůře se strefovalo do much usedlých na sklenicích, květinách, na dědovo brýlích, když je měl nasazené. Oproti tomu se nejlépe braly na polštářích, stropě a stěnách a raritním zásahem bylo sejmout mouchu za letu. Zůstalo po nás mnoho krve na zdech a záclonách, ale zábava to byla ohromná.
Na své oranžové praky jsme si kreslili zářezy a soutěžili jsme o výhry. Masařky byly za víc bodů, velká vzdálenost byla obdivována a mrtvolka bez poškození byla ceněna víc než rozmáznutá střeva po stropě. A když někomu gumička praskla, oželel jí.
Tento muší armagedon jsme podnikali po celé prázdniny a na stropě i stěnách přibývalo památek po muších vraždách. Na konci prázdnin se babička rozhodla, že teď už konečně nastal ten pravý čas, aby se vybílilo. Nechtělo se nám, ale nakonec jsme museli pomáhat s nábytkem, uklízením, a dokonce i bílit zárohákem za topením. A strůjce toho mušího neštěstí – bratr, musel vybílit celé spodní patro.
Byla to alespoň malý trest za to, co jsme těm chudinkám mouchám provedli.
