Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, ale bude to ještě mnohem horší... (12)
Moje dětství se velkým dílem odehrávalo ve slunném a tichém bytě. A protože jsem tam nejspíš řádila na sto způsobů a také hrála na piano, hrála jsem na nervy všem sousedům. Zejména sousedce, co bydlela pod námi, a která když mě viděla, tak skřípala zuby.
Bydlela samotářsky a čas od času k nám vyjela nahoru výtahem a na chodbě matce domlouvala. Patrně šlo o moje dupání a hraní. To by se ale dalo pominout. Co se ale nedalo pominout, byl zápach. Trvalý zápach jdoucí z jejího bytu a z jejích šatů. Stačilo jet po ní ve výtahu a musela jsem si zacpat nos. Důvodem byly kočky. Měla jich snad dvacet. Nikdy jsem v jejím bytě nebyla, ale musela to být síla. Puch to byl hrozný.
Jednoho dne však zápach ve světlíku nějak zesílil. Už i na našem záchodě jsem si musela ucpat nos a v kuchyni se nám postupně usadila nasládlá pachuť. Trvalo to týden, snad dva a zápach se už linul celým domem. My jsme coby její nejbližší odpovídali na dotazy ostatních sousedů vyhýbavě, že „ve smradu žijeme vlastně pořád, takže co“. A nechali jsme to být. Až jednoho dne vešla do domu policie.
Otevřeli její dveře, nalezli kočky, s ucpanými nosy prošli bytem a tam ji našli. Prý ožranou v obličeji a na rukách a shnilou. Trpký konec.
Za měsíc byl byt dezinfikovaný a obydlený novým nájemníkem. Nový soused byl profesor hudby na penzi. Nabádal mojí matku, ať hraji víc, že velmi rád poslouchá a nakonec se usadil u mého piána jako večerní učitel. Musela jsem cvičit a na řádění a dupání už moc času nezbylo. Tehdy se mi po té staré paní s kočkami začalo stýskat.
