Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už dost přituhlo, ale bude to ještě mnohem horší... (10)
Málem jsem ji nepřežila. Šikanu.
I mě potkala. Bylo to hned v první třídě. Chodila jsem po škole do jídelny s ostatními dětmi, a pak z jídelny domů už sama. Klíče na krku, aktovku a pytlík na přezůvky. Každý den stejnou cestou. Jinou cestu jsem jít ani nemohla. Byla to soutěska mezi domy a jídelnou. A on tam čekal.
Poděs. Bála jsem se ho strašlivě. Byla jsem malinká a bojácná. Byl to asi 15letý kluk, co několikrát propadl a skoro každý den tam na mě čekal. Nevěděla jsem, co dělat. Byl dvakrát tak vysoký a desetkrát tak silný. Kolemjdoucí si nás samozřejmě nevšímali.
Nejprve chtěl céčka. Já mu je dávala. Pak chtěl svačiny. Já mu je dávala, ve škole jsem kvůli tomu nejedla. Pak chtěl lístky na obědy. Já mu je dávala. Vyhlédl si, kde bydlím a na pískovišti před domem mě nutil hrabat tunely a stavět bábovičky. Házel mi písek do vlasů. Nedovolil mě jít domů. Byl to grázl. Trpěla jsem pod nátlakem jeho pošťuchování a zastrašování. Až jednou.
Ve škole se dohodlo, že osmáci jako takovou školní hru vyfasují každý jednoho prvňáka a budou se o něho takříkajíc starat. A mě dostala dívka, jejíž kluk byl předseda třídy 8A. Ona byla krásná, on byl silný, hezký a chytrý. Oblíbený u holek i učitelů. A teď se stal oblíbencem i mým.
Doprovodil svou dívku i mě z jídelny, dal při té příležitosti trošku po tlamě tomu grázlovi, nahlásil to ředitelce, toho debílka konečně přeložili na zvláštní školu a byl rázem pokoj. Mnoho malých dětí si tehdy oddychlo. Nebyla jsem jeho jediná oběť.
Když se mluví o šikaně dětí, vím o tom své. Ještě teď ten písek ve vlasech cítím, když na to vzpomenu.
