Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (18)
Stalo se to v parku, po setmění, na odlehlém místě. Mě bylo asi dvanáct, takže už mi dětství pomalu končilo a život začínal. A také začínala jeho velmi zajímavá část.
Byla jsem s několika dalšími kamarády v parku a blbli jsme. Pak se někteří počali trousit domů na večeře a dopsat úkoly a nakonec jsme tam zbyli jen já a on. Mohlo to být opačně, že jsme se právě my dva trhli od ostatních, aniž bych si toho všimla, ale tak či onak byl už večer a my v parku osaměli.
Mluvil a mluvil, předváděl se a nakonec mě vyprávěl historku, která se mu stala nedávno v ordinaci u lékařky. A hned ji také herecky předvedl. Že ta doktorka chtěla nějaké vyšetření podbřišku a žaludku, kvůli kterému musel vestoje spustit kalhoty a posunout i trenýrky o kousek dolů, aby odhalil podbřišek. Sunul dolů, sunul, už zvědavé doktorce ukázal vyspělé strnisko pod pupíkem i níž, už ukázal i svého vyvinutého kořen, už ukázal i jeho v půli a najednou - přímo před očima doktorky, sestřičky a teď i mýma, se mu ten pevný i s kořenem i se strniskem zvrátil nad trenýrkami, vzepjal se jako oř a čněl.
V ordinaci i v parku.
Dodnes nevím, jestli spolu se mnou na tuto etudu skutečně zíraly i doktorka a sestřička anebo si to celé vymyslel, ale já jsem ten večer zírala určitě. Ani nevím, jak naše improvizované divadelní pseudorande v parku dopadlo, ale vím, že jestli si z toho večera nepamatuji už nic jiného, asi se už nic dalšího nestalo. Asi jsem zírala a zírala a zírala, až do svítání. Další dny už nebyla žádná psaníčka ani žádná další setkání. Jen vzpomínka na tu netradičně vyvinutou metodu balení.
Zdali nakonec s touto technikou skončil s kabátem v parku coby exhibicionista anebo v manželství coby hodný otec od rodiny, nevím. V každém případě bych tak jako před lety asi nejspíš - zírala.
