Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. (22)
Když mě bylo asi třináct, vyrazila naše kapela na zájezd do Berlína. Bylo nedlouho po revoluci, už jsme nebyli dětmi, ale ještě ne dospělými, hráli jsme jazzíček a těšili se z každé chvíle volnosti, blbnutí a recesí. Povětšinou starší kluci se v kapele bavili recesemi a blbnutím všeho druhu, já většinou prožívala tragédie a pohromy. A právě v Berlíně na festivalu mě jedna taková pohroma postihla.
Dopoledne jsme měli krátkou zvukovou zkoušku, pak bylo volno a večer v sedm mělo být představení. A zatímco se ostatní vláčeli se svými pozouny a saxofony zpět na hotel, já jako pianistka jsem mezitím skočila do bazénu, který jsme měli jako bonus k dispozici. A užívala si. O pár hodin později kluci venku na trávníku začali hrát fotbal, a tak jsem šla koukat a fandit. Pila jsem colu, zírala do slunce a najednou -
mě cosi píchlo do pusy!?
Jazyk mě začal dřevěnět, rty mě bolely, poslední doušek coly jsem vyplivla do trávy. Co to herdek je? Že bych se píchla o plechovku? Takový ten canfrňoul, kterým se to otevírá? Ne. Vosa! Bzučela z posledních sil v trávě, zmáčená colou a oslabená svou akcí se žihadlem.
Do deseti minut jsem měla ty nejplnější rty v Berlíně. Ale co večerní představení? Copak takhle můžu mezi lidi? Vždyť vypadám jako ufon? Jdi si zaplavat do bazénu, to splaskne - radili kluci. Dobrý nápad. Po hodině plavání opravdu pusa splaskla, že to nebylo ani vidět. Radovala jsem se. Ne nadlouho. Večer do sedmi rty opět pěkně nabobtnaly do původní velikosti a já musela chtě nechtě na pódium.
Lidé asi divně koukali, protože jsem odehrála celý koncert podivně nakloněná nad piánem, v divoké křeči se zmítajíc po klaviatuře a s vlasy načesanými do obličeje. Jen aby nebylo poznat, že jsem ufon a že si po koncertě budu muset jít ještě zaplavat do bazénu.
