Třicet historek z dětství ztřeštěné žirafy, která byla a je dodnes samá ruka a samá noha a která se ještě dnes dívá na svět dětskýma očima. Občas. Už přituhlo, ale bude to ještě horší... (6)
Takový letní krvavý příběh.
Už mi pravda nebylo pět ani deset, spíš víc. Jela jsem s kamarády na čundr. Do přírody, vlakem, po trampsku. V Písku jsme přesedli na "čugálu", která měla přejet po takovém starém železničním mostě na druhý břeh Vltavy, do stanice Červená.
Těšili jsme se, že se proběhneme po lesích, vykoupeme se ve Vltavě, že prostě bezpečně dorazíme do tichých Schwarzenberských lesů. Čugála kodrcala, hrálo se na kytaru, idylka. Když jsme byli před mostem, vlak mocně zahoukal. Najeli jsme na most - ten zarachotil a najednou...
Stalo se to, o čem jsem do té chvíle jen slyšela. Náraz. Tupý náraz. Každý ve vlaku se lekl. Vlak ale jel dál. Už jsme byli zase za mostem, kolem oken prolítávaly větvičky stromů. A najednou vlak prudce zabrzdil. Zastavil uprostřed lesa. Ticho. Mašinfíra vyšel z kabiny, bledý jako stěna. Něco se stalo.
Když jsme se pak na to místo u mostu šli podívat, krev ani kusy masa už tam nebyly. Snad jen pár temně rudých fleků na pražcích. Uklidili to.
Ve zchátralém strážném domku pod mostem bydlel bezdomovec. Přebýval tam spolu se psem, kterého za domkem nakonec podříznul, než udělal svůj poslední krok v životě. Skok pod vlak.
