Lízání k našemu každodennímu životu patří stejně neodmyslitelně jako třeba přemýšlení, dýchání nebo chůze. Jen si to tak neuvědomujeme. Má spousty podob a významů.
lizani
Začíná to tím, že si ráno oblízneme obličej, umyjeme se a pomyslně si ulízneme vlásky, obočí nebo licousy, abychom se líbili. K snídani se můžeme oblíznout nad koblihou nebo hrnkem dobré brazilské kávy.
Cestou do práce slízneme v autobuse pár šťouchanců anebo dokonce šrámů a v práci si svůj pozdní příchod slízneme od šéfa. V práci většinou na nějaké lízání není ani pomyšlení, i když se často musíme vylízat z kdejaké šlamastiky a maléru. Někdy se zachováme špatně a za kolegův nápad slízneme nezaslouženě smetanu. Kolega nás pak častuje nadávkou "vyliž si..." anebo od něj rovnou slízneme pár facek.
Na obědě se oblizujeme nad svíčkovou nebo nad prsatou servírkou, odpoledne můžeme jít do kina do první řady lízat plátno a večer pak naše dítko od nás slízne pohlavek za poznámku v žákajdě, že "...olizoval spolužačce svačinu." U televize nás olízne mrouskající kočka nebo pes a nakonec celého dne naše lízací odysea skončí v posteli, kde lízání nabere té nejzajímavější podoby.
Lízání je tedy nejen naší denní aktivitou, ale také velmi potřebnou. Lížeme na mnoho způsobů a kdybychom nelízali, asi bychom dopadli bídně.
Doufám, že si to tady neslíznu...
