Babeta Malinová a záhada zkrvavených kamenů

Mladá archeoložka se dostane díky záhadným okolnostem k vyřešení jednoho zvláštního detektivního případu na venkovské přehradě...

Babeta Malinová a záhada zkrvavených kamenů

Verze PDF v originálním formátu

I. Dovolená jako prázdniny

Konečně jsem se dočkala! pomyslela si Bety, když naposledy v červenci zamykala v půl páté zásuvky od stolu a brala ze sousední židle kabelu, visící přes opěradlo jako kotva na boku lodi. Dovolená je tady. Poslední rok byl víc než úmorný. Události v Budějovicích, potom ta francouzská anabáze, komplikace s matkou, problémy na všech frontách. Proto se teď, v modravé dálky volající léto, ozývá dvojnásobnou silou. Lucie, kamarádka z gymnázia, ji pozvala k sobě na venkov, že si udělají pohodové prázdniny, třeba i soukromý pionýrák, jako za starých časů. Opékání buřtů a hraní na schovku sice není to, co by jí zrovna teď chybělo, ale mocnost přírody, do které Bety vyrážela poslední dobou většinou jen pracovně na vykopávky anebo to byly ty prokleté Budějovice, je léčivá a může se tohle léto dotknout nastávající třicítky jako Lurdy. A snad konečně začne doopravdy znovu. Venku na dvoře archeologického ústavu zarachotila vykloktaná Avie.

„Tohle už je jenom pro tebe.“ s líčeným úsměvem prohodila Bety směrem ke kolegyni naproti stolu.

„Přivezli ty šutry, co.“ utrousila kolegyně naproti a usrkla limonádu z rohu stolu.

„Já si budu taky hrát se šutrama, šiškama a semtam se nalokám nějakýho rybníku a taky čerstvýho vzduchu, ale hlavně u toho nebudu muset nic evidovat. Tak čauky.“ a posadila kotvu ze židle na rameno a vyplula z pracovního přístavu vstříc neznámému dobrodružství. Karavela s polámanými stěžni a prasklým kormidlem, ale pluje.

II. Udělat lodičku z březové kůry

„Máš tady všechno k ruce, vůbec se na nic neptej, všechno si ber, jak budeš chtít. Jako doma.“ ukazovala jí všechny místnosti pěkné chalupy Lucie. „Večer zapálíme krb a otevřem si víno, ju.“

„Máte to tu fakt hezký.“ pochválila rekreační usedlost Babeta.

„Táta je pracant. Je to jeho koníček. Ale naši sou teď u moře, takže tady budem jen my.“

„Ta vesnice je tak akorát, viď. Klid, ale zase ne samota.“

„No je tady málo lufťáků, a místní se strachujou teď jenom o to, aby obstáli v konkurenci, takže honěj prachy a starají se jen sami o sebe a to je hlavní.“ akcentovala výhody zdejšího venkova Lucie.

„Hlavně vy ste tady na konci...dál už sou humna.“ a pohlédla na oplocení, za kterým už byl jen pás zrající pšenice a cíp temného lesa. Prolétla jí teď letmá vzpomínka na zrající lány jižních Čech, na projížďky po rybníku s Petrem, na toulky rožmberskou krajinou, jak brala do ruk stvoly trav a skláněla se k nim, aby jí dutinami prostoupila hořká vůně heřmánku a jitrocele. Jen ten osud si s ní pohrál nemilosrdně. To, co se stalo v Budějovicích jí bude provázet do konce života. A nejde to smýt. Nejde s tím dělat vůbec nic. Krásné vzpomínky byly zatopeny krví a zůstaly na dně jako bláto těch jihočeských rybníků. Zbyla jen naděje něčeho lepšího. Ale přijde to? Bude to lepší? Bude jí třicet. Tolik toho už prožila, ale jakoby stála pořád na začátku a nedokázala nic. Kýl je stále zaklíněný na mělčině mezi kameny.

„Copak je?“ položila jí dlaň na rameno Lucie, když viděla, jak smutně hledí do zahrady.

„Nejtišší pěšince v lukách…“

„Co?“

„Šrámek, pamatuješ?“ odvětila Bety.

„Jo, ty myslíš gympl.“ usmála se Lucie a mávla rukou. „Tak to se neboj, učit se tady nebudeš muset nic. To už máme děvče všechno a v to doufám, za sebou. Jsem sice učitelka, ale až od září.“

„Někdy se cítím jakobych měla na zádech obří metrákovej pytel se svou minulostí, se všema starostma a tragédiema a selháním, sem pod tím sehnutá a před sebou druhou rukou valím obří kámen, na kterým je zase napsáno budoucnost. A jdu a jdu, sunu se den za dnem, ani nevím kam. Den za dnem...“ melancholicky Bety pokračovala, jakoby se nemohla vytrhnout ze zakletí té romantické pohádky kolem.

„Den za dnem si to tady pěkně užijeme. To se neboj!“ hlasitě Lucie, aby snad přehradila pramen smutku.

„A přitom by jenom stačilo se od všeho odstřihnout a bejt prostě v přítomnosti. Zahodit ten pytel s minulostí i ten kámen, vznášet se nad vodou, nad zemí, v přítomnosti, v lotosovým květu a nic neřešit.“ dodala Bety a usmála se úkosem na svoji hostitelku.

„No přesně. Konečně jsi to pochopila. Teď a tady. Přítomnost. O tu tady běží. To je celý. Carpe diem! Dáme si do nosu!“ zvolala a vzala dvě skleničky s rybízovým moštem, na tácu chlebíčky a vynesla ho ven na terasu.

Odpoledne uteklo jako voda. Moštu ubývalo, vosy nalétávaly do sklenic a topily se v nich. Dvě mladé ženy klábosily, vzpomínaly na školní léta, na veselé historky se spolužáky, že si ani nevšimly, že kolem nich zahvízdali první komáři. Z trav kolem chalupy se ozvali cvrčci a mraky se zbarvily šarlatově.

„Zatopíme v krbu, tím se zbavíme těch komárů a otevřeme si konečně to víno. Mošty sou pro děcka.“ vyskočila hbitě z křesla a vplula do chalupy. Babeta jí plouživě následovala. Uvnitř se zastavila na prahu světnice a sledovala Lucii, jak se sklání u krbu, jak skládá polena, připravuje papír na podpálení a natahuje se na polici pro velké sirky. Nakonec jiskry vlétnou do polen, zrodí se oheň a Lucie se otočí ke dveřím na Betynu a usměje se. Ta ladná stínohra kolem krbu a rozžatý plamen obtisknutý v jejím obličeji je zhmotněním Rembrandtova obrazu.

„Jsi krásná.“

„Prosím tě.“ mávne rukou Lucie. „Radši otevři to víno, stojí támhle.“

Nakonec se obě usadí ke krbu naproti sobě a dál si povídají. Do hodiny mezi psem a vlkem je ještě daleko, ale skrz okna chalupy už není ven vůbec nic vidět. Kostkované záclonky se hýbou plamenem, dvé oči plavou po hladině zkvašených hroznů a zrosené rty se hýbou tu smíchem, tu sevřenou minulostí.

„Taky ste jako děcka na táboře dělaly lodičky s borový kůry?“ zeptala se náhle Babeta.

„Co myslíš, takový ty vyřezávaný?“

„Z kůry.“

„Z kůry?“ pobaveně Lucie.

„No, že ste šly někde v lese a najednou vedoucí řek, uděláme si lodičky a pustíme je po potoce.“

„No, asi jo.“ a rozesmála se tou dětinskou představou Lucie. „A jak se znám, ta moje lodička se potopila hned v první zatáčce.“ a vyprskla opileckým smíchem na celou světnici.

„Kolikrát potom sem si chtěla takovou loďku udělat. A nikdy už k tomu nebyl čas. Nebo sem nevzpomněla, že to vůbec chci.“ dodala melancholicky Babeta.

„Tak si je zítra uděláme! Vezmeme si nože a vyrazíme na puťák.“ sama se dál rozesmála tou představou. „Proto seš tady. Jako na táboře! Tábor u dvou prdloušek ročník 97!“ a zdvihla ke stropu skleničku s vínem a pak jí do sebe obrátila.

„To by bylo fajn.“ usmála se Bety a taky dopila svou sklenku.

„No vidíš, a já musím doputovat do sklepa pro další lahvinku, teda lodičku.“ Lucie se smíchy drápala z křesla ven. Hrozny už počaly svoji houpavou iluzi.

„Ne ne ne, už sme toho vypily, Lucko, asi by bylo nejlepší, kdybysme šly spát. Zítra nás čeká ten puťák, musíme bejt fit.“ a pomáhala kamarádce stát zpříma.

„Máš pravdu, a hele, já mám nápad, co kdybysme jely na kolobrndách. Pšt, to bude tajemství! Nesmíš to nikomu říct, nikde, to bude naše tajná mise.“ s opileckým pletením slov spiklenecky Lucka, zavěšená kolem ramen té střízlivější.

„Koloběžky?“

„No, přesně! Pšt, to už mám vymyšlený, jsou ve stodole, jenom dof..dof...foukneme kola a pof..pofičíme na ty loďky.“ a s prstem před pusou, aby náhodou Babeta nic předem nevyzradila se položila s její pomocí do postele.

„Tak už hezky spinkej, ty koloběžko.“

„Královna koložabka pr...prv..první.“ a to první vykřikla do setmělé ložničky. Babeta jí ještě sundala boty a nakonec přikryla duchnou.

Noc prořízl bělostný srpek a na pelesti se protáhly jeho stíny. Do hodiny mezi psem a vlkem zbývalo pár chvil. Pár klidných a tichých chvil. Bety ležela vedle pravidelně oddychující mladé ženy, sledovala měsícem zalitou tvář, její řasy, které hrály noční stínohru na lících, vlasy stočené po polštáři, zvedající se pokrývku, viděla vlastně sebe oproštěnou od všech vlastních starostí a trápení. Viděla sebe samu v nějaké podivně lepší a výhodnější pozici. Jaké starosti má taková Lucie? Ta přeci nemá vůbec žádné starosti. Ale také je sama, také ještě nenašla toho svého Delona a co vlastně prožila? A co chce prožít? Kam chce dojít? Každý má to své tajemství, co neřekne nikomu na světě. Nejniternější touhy a přání, o kterých snad neví ani strůjce tohoto světa. A která jen maně dojdou naplnění.

III. Pád do hlubiny

„Budeš muset na ty loďky sama, Bety. Musím do města něco zařídit, táta volal, že je to nutný. Na oběd jsem zpátky.“ probudila jí energickými souvětím hostitelka, která už pobíhala po chalupě jako Zátopek. Bylo devět hodin a Babeta sotva vytáhla nohu z pod duchny. Na dvorku sousedního domu zakokrhal poněkolikáté kohout. Promnula si oči. Spala jako nemluvně a ta, kterou včera večer uložila jako nemluvně ke spánku, je teď pozoruhodně čilá.

„Tak já počkám. Zatím si něco přečtu na zahradě.“ a zívla.

„Nebo se projeď na tý kolobrndě, aspoň si to vyzkoušíš, abys mě pak stačila.“

„No jo, to bych mohla. Ale nejdřív si musím dát kafe.“

„Je v kuchyni. Tak čauky. Klíč dej pod květináč, kdybys šla ven.“

Babeta osiřela. Vlastně jí to přišlo vhod, protože po ránu neměla ráda, když jí někdo viděl spánkem odulou, nenamalovanou a hlavně měla teď koupelnu sama pro sebe. Zívla na sebe do zrcadla. Do modrých očí se opřely paprsky ranního slunce. Nemá kam pospíchat, má prázdniny, totiž dovolenou. Bude jí třicet, ale to nevadí. Udělá si kakao, namaže si rohlík s máslem a marmeládou a pojede se projet světu navzdory na koloběžce a vyřeže si lodičku z borové kůry.

Ve stodole našla skutečně dvě koloběžky, ale ne pro děti, spíš takové dospělácké, jednu vytlačila na trávník dvorku a projela se. Byl to radostný, přítomný zážitek. Kroužila po trávě dokolečka a měla skutečně pocit, že se vrátila do dětských let plných bezstarostnosti. Pak ještě ve stodole na zdi našla pověšený luk. Ano, Lucie říkala, že s ním střílela, dokonce vedle visí i toulec se šípy. To je nápad! Pojede si do lesa zastřílet. Sňala luk, napjala tětivu a přes hlavu si ho nasadila na prsou, na záda toulec a jako indiánka vyrazila z chalupy vstříc dobrodružství. Možná uloví nějakého toho bobra nebo skunka a k obědu si ho s Luckou budou moci opéct na ohništi. Pak zabalí do několika třtinových listů kukuřici a tu také opečou jako brambory ve žhavém popelu. Pěkně po indiánsku.

Za vesnicí se polní cesta sbíhala dolů do údolí k řece. Babeta se odrážela a koloběžka drnčela mezi štěrkem a trsy trav. Nakonec v tom krásném letní dni s modrou oblohou a bílými beránky nad hlavou vyjela na louku, kde po levé straně měla lán s ječmenem a vpravo byl třešňový sad. Polňačka se z úvozu vymanila a v otevřeném údolí směřovala dolů k mostu. Nebyl to most, byla to přehrada. Malá, jen snad aby se vesnička nezatopila při rozvodnění toho většího potoka, který do ní vtékal. Ale přesto se tomu dalo říkat přehrada. Mělo to zdymadlo, mnoho kamenů na hrázi a cesta vedla na druhý břeh. Tam Babeta vyrazila, protože naproti viděla krásnou louku, kde si bude moci zastřílet, aniž by jí kdokoli rušil a ona by mohla někoho ohrozit střelbou. Navíc tam byl protisvah, což se hodilo. Aspoň nebude šípy muset dlouho hledat. Sjela dolů, cesta se zpevnila a na hrázi se objevily špičaté kameny modrošedé droby. Babeta sjela z kopečka a myslela, že koloběžkou pojede dál po vybetonované pěšině vedoucí po okraji hráze, ale nepovedeným manévrem a v náhlém okamžiku se jí koloběžka zadrhla zřejmě o nějaký vystouplý kámen nebo kus betonu a v tu ránu se tím krásným letním dnem řítila nekontrolovaně vstříc několika metrům pádu do kamenů. Ještě stačila v té setině dát před obličej dlaň pravé ruky a cítila nezměrnou bolest a náhlou nehybnost okolního i svého světa. Mraky na obloze strnuly. Tráva strnula. Svět se v tu chvíli zastavil. Kapky krve, to bylo to první, co uviděla pod sebou. Kapičky krve, dopadající na ostré kameny, do kterých spadla. Nohama zůstala ještě na pěšině hráze, ale celým tělem byla zaklíněná do kamenů hráze. Z obličeje jí stékal rudý potůček. Indiánské znamení lovkyně. Propadla se do jiné reality. Ještě před chvilkou jela vstříc louce a lukostřelbě, teď tu leží v tratolišti. Modrá obloha nad ní se náhle pohnula. Dalekosáhlý běh určil směr příštích okamžiků, chvil a dnů. Pokusila se vstát. Ano, jde to, může hýbat rukama i nohama. Vstává, luk vydržel, toulec nevidí, má ho stále na zádech, dokonce i šípy, žádný nevypadl, to je zázrak, koloběžka je odřená, ale ne moc. Nejvíc odřená je ona. Rudé kvítky na bílé košili se zmnožily. Vstala, bolí jí všechno, je otřesená, ale vlastně v pořádku. Nedopadlo to ještě tak hrozně, nemá nic zlomené. Jediná myšlenka je, dostat se zpátky do chalupy, lehnout si na postel, zavolat někoho na pomoc, bude potřebovat pomoc? Nemá nic zlomené, jediná myšlenka je dostat se zpátky do chalupy, lehnout si...zavolat někoho, Lucii, Lucie je ve městě, má se vrátit, možná už se vrátila, bolí jí tvář, je otřesená, musí se dostat zpátky...pokládá nohu na koloběžku a vydává se nazpět do vesnice...lehnout si na postel...Lucie je... Na kraji, naštěstí hned na kraji je jejich chalupa, klíč je pod květináčem, už tam bude, stojí na dvorku, zelená tráva, na které ulpívají kapičky krve, ne je ještě daleko za vsí, odráží se vší silou, jde to pomalu, už leží v posteli? Na sobě má duchnu, na nočním stolku leží čaj, u postele sedí matka, hladí jí po čele a konejší ji, náhle pohlédne Babeta vzhůru ve světnici a chybí střecha, vidí jen ty bílé mráčky nad sebou jak plují po modrém moři jako plachetnice, co všechny zvedly kotvy a jsou tak dětinsky bezstarostné. Leží na kamenech? Ne, jede, odráží se, vlevo je les, vpravo zurčí potok, přes ten nepřejela, ano, teď si vzpomíná, ten potok nepřejela, zůstala na svém břehu, luk má pořád na zádech, už vidí v dáli vesnici, musí si lehnout do postele...ještě asi tři sta metrů, je to kousek. Na řídítka dopadla kapka krve, s každou tou kapkou se víc a víc snaží odrážet, úvoz vede teď z kopce, jede to samo, naštěstí, už jí bolí noha a rameno, to pravé, na které spadla, záhadně necítí, jen ví, že to není dobré a náhle jí pálí celá hlava a píchá u srdce. Už je u plotu, otevírá plaňkovou branku, vidí zelený dvorek, stodolu, chalupu. Koloběžku pokládá do pažitu a hledá květináč s klíčem, ze dveří vychází Lucie s úsměvem, který ve vteřině mizí. Je doma, dokázala to. Lucie jí popadá za paže, které Babeta jako z barokního výjevu o návratu marnotratného syna k ní vztahuje a přitom pokleká na zápraží. Bezvětří letní nádhernosti se téměř nezčeřilo.

„Je to skutečný?“ zmateně se po pár minutách zeptala Babeta, když seděla ve světnici na pohovce.

„Jak to myslíš?“ starostlivě Lucie, zatímco jí ošetřovala rány v obličeji kysličníkem a náplastmi.

„Je to skutečnost, tohle? Není to sen. Skutečně se to stalo?“ opakovala Bety.

„Radši zavolám záchranku. Praštila ses do hlavy. Asi máš otřes.“ a vrhla se k telefonu.

„Sem Babeta Malinová, je mi dvacet devět, sem archeoložka, studovala sem...Budějice… Petr...dítě...“ drmolila dál Bety a vypadala hrozně. Krev zasychala, ale zmatenost jejího projevu byla děsivá. Na gauči seděl smotaný uzlík. Konce provazu ale nebyly vidět.

Mráčky po obloze plynuly ledabyle, zlatavá pole se jako moře dálek vlnila a unášela plachetnice poutníků a lovců perel všemi směry. Dívka s lukem, která pelášila vesnicí a pak humny aby si zastřílela a projela se přírodou, aby ve svém dobrodružném volnu si užila život. Krev teče po kamenech. Přehrada se utápí v slzách tragédie, všechno je teď jinak, ta dívka, co se odráží úvozem, si změnila život. Borovice s měděnými punčochami šumí lehounkým větrem a pod nimi teď vidí stádečko srn s mláďaty. Ach, ta příroda má takovou sílu. Je nádherná.

„Ano, spadla na hlavu z koloběžky…“ do telefonu Lucie.

„Jsem Babeta, je tohle skutečný. Asi se mi to jenom zdá. Ty jsi Lucie, tebe znám.“ drmolí dál zpod náplastí. Krev už nekane.

Světlo je neskutečné, dneska je opravdu krásný den. Ta chvíle trvá pětkrát, skutečnost a přítomnost je opakována nastokrát. Jede úvozem, ne! Je v Praze, ještě sedí v kanceláři, musí dopít ten poslední čaj a pak zvedne kotvy. Naproti sedí kolegyně, no jasně, vidí její brýle a drdol a na dvoře záhy zarachotí Avie. Ano, teď se to stalo, tu Avii slyší. Ano, bože, to je úleva, je to jenom sen, sedí v kanceláři, je normální pracovní den. Nic se nestalo. Vidí, jak se jí kouří z hrnečku. Asi se jen na chvilku zamyslela. Čas se někdy tak zašmodrchá, ale všechno je v pořádku. Je přeci pátek! Před malou chvilkou si přeci udělala ten jasmínový čaj. Je to skutečně jenom sen. To je nádhera. Nic z toho se nestalo. To je úleva. Slza kane po tváři. A není rudá, je čirá. Jen se v ní odráží modrá obloha s bělavými párami. Slzy přeci nejsou rudé. Jen se zamyslela, za chvíli jde domů. A má dovolenou. Pojede za Lucií, jsou tak domluvené. Má tolik plánů.

„Už jsou tady.“ Lucie pomáhá vstát, ruka náhle zabolí jako sto čertů.

„Kdo je tady? Já sem doma? Kde to jsem? Ty jsi Lucie, já sem Babeta. To vím. Tebe znám. Chodily sme spolu do školy. Tohle je skutečný?“ opakuje stále. Čas se zmnožil a zacyklil.

„Sanitka je tady, pojď Bety.“

A pak to šlo ráz naráz. Rychlá jí odvezla do města, udělali jí CT, rentgen a všechna další vyšetření, napíchli jí kapačky, to si už všechno pamatovala, vlastně se v nemocnici naplno probrala z těch blouznivých stavů, uspořádala si myšlenky a všechno se zdálo být na dobré cestě. Nic nenašli. Ještě to dopadlo skvěle. Ani nemá nic zlomeného, jen ty odřeniny, pohmožděniny, modřiny ve tváři se jí budou hojit dlouho, na rukách, dlaň má celou odřenou, ale ve srovnání s jinými variantami dopadla Babeta jako štístko. Motolice na posteli akutního oddělení se jí sice na chvilku vrátila, a tak si zase lehla, ale za hodinu už to bylo dobré. A slabost v kloubech se zvětšila a příšerně jí bolí tvář a to má nějaké tišící léky, ale domů půjde samozřejmě po svých. A kdy půjde domů? Není důvod, ano, není důvod, aby si jí tu nechali přes noc, zbytečně by zabírala místo a amortizovala. Ano, ano, přijede si pro mě, Lucie, zavolá jí telefonem, ano, to je bezva, závěrečná zpráva po čtyřech hodinách strávených v nemocnici je, že může jít domů. Lékař jí propouští. Vlastně jí nic není. Jen spadla z koloběžky. Nic víc. Ať si zavolá odvoz. To dá přeci rozum, že nepojede domů na koloběžce, ani neví, kde jí nechala, snad na dvorku, Lucie pro ní přijede autem. Už jde volat.

IV. Bude to dobré

„Vypadalas fakt zmateně…“ zopakovala Lucie za volantem.

„To je dobře, žes je zavolala, aspoň mám jistotu, že mám mozek.“ s úsměvem na to Bety. Krajina východních Čech se za okny skládala jako leporelo. Teď sjely ze státovky a projely pár vesnicemi. Další les je spolknul. Smrky kolem cesty s bohorovným klidem chytaly poslední žíly slunce a chystaly se na večer.

„Na chalupě si odfrkneš, bude to holt taková odpočinková dovča, no.“ dodala Lucka.

„Hm.“ vzdychla raněnka a sledovala míjející les.

„Večer si můžeme opíct buřty.“

„Já budu radši pár dní v posteli, jestli tě to nevadí, všechno mě bolí. Teď nějak víc.“

„To je jasný, přichází to k sobě, si byla nadopovaná práškama. Budeš hezky hajat a já se o tebe postarám. Vidíš, jaká je další výhoda učitelského stavu, prázdniny. Můžu se o tebe starat.“

„Potom se pudeme podívat na to místo, kde sem slítla.“

„Jasně, vycvakneš si to na památku.“

„Sem letěla snad tři metry vzduchem.“

„Měla jsi štěstí. Jeden učitel v Jugošce byl ale ještě větší štístko. Nebo smolař, jak se to vezme. Jednou jel vlakem a ten vykolejil, jemu se ale nic nestalo. Pár měsíců na to letěl letadlem a to spadlo. Jemu se nic nestalo, protože vypadl nějak dřív a spadl do hnoje. Potom jel autobusem a ten sjel ze srázu do propasti. Plno mrtvých, ale jemu se nic nestalo. Snad rok na to už jel pro jistotu vlastním autem, ale to se vzňalo, hořelo jako krabička od sirek, ale jemu se vůbec nic nestalo. Pak se radši vrátil zpátky k autobusu, ale s tím měl taky nehodu, a zase nic. Dokonce ho jiný autobus při nehodě přejel, ale nic se mu nestalo. Nakonec myslím, že jel někam sám autem a zřítil se s ním zase do propasti, ale on vypadl ven a nic se mu nestalo. Auto našrot. Z toho je vidět, že Jugoška je pěkně nebezpečná země.“ a plácla rukou do volantu. „Tak a sme doma.“

Pár dní si Babeta poležela v klidovém režimu na posteli, občas vyšla na zahradu, ale naštěstí ty dva tři dny propršely, všechno se zalilo, takže vlastně nebyla žádná škoda, že jí je nanic. Pak se to zlepšilo. Lucie se o ní starala jako o mimino, dokonce jí dávala pusu na čelo, když jí potírala mastí rány. Ve starobylé peci upekla buchty a venku na ohništi špízy, že si Bety připadala jako v luxusních lázních all inclusive.

Pak v úterý vysvitlo opět sluníčko, zapražilo pažit a obtisklo stíny jabloní a hrušní do zahrady. Bety seděla venku na terase, upíjela čaj a četla knížku. Sledovala pak jedním okem, jak z chalupy vyšla Lucie v plavkách, že se bude opalovat. Natáhla si lehátko pěkně doprostřed dvorku, namazala krémem, modrý plátěný klobouček překlopila přes obličej a zmrtvěla žárem. Pohodička, pomyslila si Bety a vrátila se zpět ke knize. Po obědě navrhla, že by se mohly jít projít na to místo.

„Ale jenom jestli je tě dobře.“ opatrně Lucie.

„Samo, už mi je dobře. Chci to vidět.“

„Chceš prostě vidět krev, je mi to jasný.“ laškovně odvětila.

„No, ale vlastní.“ s úsměvem na to bety.

„Ale půjdeme hezky pomalu. A kdyby něco, hned se vrátíme. Vezmu foťák.“

Vypadalo to docela obyčejně. Výběžek lesa, který se ztrácel malými smrčinami v louce a vlevo to kynoucí pole s ječmenem, potom polní cesta, která se svažovala k té přehradě, betonová hráz s kameny a už jsou na tom místě, ano, tady se to stalo. Nebe je dnes stejně modré jako tehdy, kameny se zdají snad ještě větší, než si to Bety pamatuje. A vidí kapky krve, ty jsou taky snad větší a je jich tu dost. Nejsou červené, ale temně hnědé. Tak sem dopadla, přímo tady mezi ty dva velké a ostré. Když to Lucie viděla, podivila se, že Bety skutečně dopadla ještě dobře. Vyfotila to i s účastnicí, bude to mít na památku, a prstem jako v aréně dala najevo, že to zvládly mistrovsky.

„Chceš se tady projít nebo už chceš dom?“ nabídla Lucie.

„Jak asi vypadá ta louka tam vzadu.“ a ukázala prstem přes přehradu, kam vlastně měla namířeno tehdy s lukem. Vykročila tím směrem a Lucie jí ošetřovatelsky následovala.

„Příroda je tady krásná.“

„Představ si, že loni to tady bylo celý zatopený. Jak byly ty dlouhý deště, to sme tu přehradu ocenili. Že nás to nevytopilo.“

„Tady sem chtěla střílet z toho luku.“

„Tak můžeme sem jít, ale koukám, že ty si nějaký ten pátek nezastřílíš, viď.“

„Polámal se mraveneček…“ pobavila se Babeta a zastavila se v kraji louky s výhledem do krajiny.

„Já sem to těm saniťákům říkala, že aby se nedivili, když budeš brebentit, že si byla střílet z luku na koloběžce, že je to pravda. Aby si nemysleli, že blouzníš.“

„Vážně?“

„No a taky se divili, že je tady nějaká přehrada. No my tomu říkáme přehrada, ale je to jenom taková větší zádržka na potoce, že jo.“ dodala Lucie na vysvětlenou.

„Měla sem takovej živej sen.“ řekla Babeta a zasněně a zvláštně důležitě se dívala do té otevřené krajiny.

„Sen?“

„No, já sem si to tak nazvala, že jako si nepamatuju ten celej zážitek ale jenom takový útržky, jak se mi to slepilo jako obrázková knížka pro děti nebo jak bych to popsala. Rozumíš mi?“

„Vypadalas zmateně.“

„Teď už si to pamatuju celý, ale bylo to zvláštní. Jakobych se propadla do jinýho světa na chvilku. Nebo do zásvětí tohodle světa. Neumím to popsat.“ a vydechla zhluboka do louky plné kvítí, že se málem zachvěla tím lidským dechem. Ale byl to jen vítr.

„Já tě rozumím. Občas i já mám takový pocity, neurčitý.“ Lucie na to jemně. „Že cítím...vlastně nevím.“ a promnula si obličej.

Vítr zesílil. Obilí v blízkém poli zašumělo, stejně jako trávy, dokonce odvál Lucii ten modrý klobouček ze zelenou fanglí. Musela ho sebrat ze země. Babeta se na ní otočila. Vlasy jí vlétly do tváře, odhrnula si je za ucho. Sledovala svoji hostitelku, svoji ošetřovatelku, kamarádku. Stála v louce jako slovanská děva, s těmi květinovými šaty. Náhle jí připadala tak blízká, jakoby jí měla na dosah stovky let, a přitom byla za zdí neprostupnou, skleněnou. Jakoby to byla děvečka na statku, ve kterém vyrůstala. Čas se vrátil o dvě stě let. Po polích se nehnaly traktory, ale jen volci a ti bohatší měli koně a děvečky pak při žních srpy sekaly obilí a skládaly snopy do panáků. A večer seděli kolem jednoho stolu a sypali chleba solí. Tak jí v té chvíli připadala. Pohlédla na ní novýma očima.

„V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdání.“ s básnickou náladou nakonec pronesla Bety.

„Co myslíš?“

„No ten Šrámek. Sem si vzpomněla. Chtěla bych tě potkati v lukách. Šla bych ti vstříc a až bys mi odešla, z večera již…“ pokračovala snivě a pak jí rukou lapila několik pramenů poletujících vlasů a zatáhla jí je taky za ucho. Pak dlaní spočinula na tváři a políbila ji. Lucie se ani nepohnula, stála a jemně se usmívala. Došlo k prolnutí světů.

V. Včela bez křídel

„Že bysme jely na výlet na jeden hrad, tady kousek?“ nabídla asi po týdnu chalupářského lenošení Lucie nad snídaňovým stolkem. Babeta se zakuckala rohlíkem.

„Myslíš, že můžu takhle mezi lidi?“ a ukázala rohlíkem na svůj pomlácený obličej.

„To není skoro vidět a můžeš to zalíčit, ne?“

„To mě jako zveš na rande?“ culila se Bety.

„Třeba. První skutečný rande.“

„Tak jo. Vyděsím tam nějaký lidi na hradbách jako strašidlo.“

„Bílá paní.“

„Spíš Bloody Mary.“ rozesmála se Bety.

„Doma si tě pak vykoupu v krvavé lázni.“

„Ty si mě vykoupeš, jo. A co ještě budeš dělat?“ laškovně.

„Nó, mohla bych tě zabalit do prostěradla, udělat tě bylinkový zábal, aby si se mi rychle zahojila...spoustu věcí bych tě udělala.“ pokračovala laškovně Lucie.

„A co ten hrad, nevynecháme ho?“

„To bude přeci předehra.“

„Jó předehra, bez ní to nejde, to je jasný.“ důležitě dodala Babeta a olízla smyslně nůž od marmelády.

V rohu zahrady zašuměly mohutné bílé rododendrony a včela dosedla na okraj skleničky s jahodovou marmeládou. Dvě mladé ženy se dotkly pod stolem nohama, pak se chvíli potutelně smály. Tyto chvíle u snídaňového stolku v zahradě jsou tak zázračné. Nebylo třeba vzpomínat ani myslet na cokoli jiného, bylo jen tady a teď. Přítomnost ve své plnosti. Opět zadul vítr, tráva se zachvěla. Včela nabrala na nožky nektar a vznosně odlétla.

„Tak jedem?“ po chvíli zopakovala Lucie nabídku výletu.

„Du se nalíčit.“

Na hradě nebylo mnoho lidí a přestože byl konec července, ani rodinných výletů s dětmi. Veskrze důchodci. Nebylo tedy koho strašit. Babeta se sice nalíčila tak, aby zakryla ty největší modřiny a krvavé fleky v obličeji, ale bylo stejně vidět, že je po nehodě. Odřené ruce měla jako by je strčila do soustruhu. Zato její přítelkyně zářila štěstím na všechny strany a v porcelánově květinových šatech a modrém kloboučku vypadala jako anglická šlechtična na dovolené. Postava od Agathy Christie.

„Kdo jde všechno na prohlídku?“ ozvalo se náhle za nimi, když čekaly u hradní brány. Po tomto svolání se kolem obstarožního průvodce na penzi seběhlo asi sedm housat turistů.

Prohlídka probíhala standardně, pokoj za pokojem, z paláce do paláce, Bety to stejně všechno znala, protože dějiny Smiřických vcelku studovala na škole, a i když tady nikdy předtím nebyla, z paměti teď lovila všechny detaily onoho rodu. Nakonec spolu s Lucií a dalšími se ocitly u hradní studny. Průvodce vykládat technické parametry, v šeru hradní věže, kde byla studna umístěná, aby byla ochráněná před poškozením, vypadali všichni teď jako přízraky. Babeta samozřejmě nejvíc, se svými modřinami. Hned toho využila a začala strašit Lucku, která se rozesmála tak, až byla napomenuta průvodcem káravým pohledem. Lidé se otáčeli, najednou jich tam bylo nějak víc, další a další se kupili kolem ní, jeden měl takový bílý oblek a na hlavě mu něco viselo, asi zrcátko, vypadalo to bizarně v těch hradních kulisách. Najednou měla pocit, že jich ve skupině muselo jít nejmíň třicet, možná je došla další skupina nebo vyšla jiná naproti nim a tady se setkali. Náhle nemohla najít Lucii, volala na ní, ale nikdo se neozýval, jen se lidé za ní otáčeli a pohoršeně na ní ukazovali. Asi, že je celá pomlácená. Bylo to strašidelné. Najednou ona nebyla tím strašidlem, ale všichni ostatní ji tak připadali, jako přízraky ze tmy vyvstavší. Průvodce se k ní náhle otočil a byl to Petr. Byl mladý a krásný, tak jak si ho vždycky pamatovala. Najednou v té hradní sluji vypadal jako krásná nestvůra. Delon z Budějic, jak ho nakonec překřtila po tom, co jí všechno udělal. Stál tady před ní, zjevil se náhle a tak skutečně. Lekla se. Začala brečet. Co se to stalo? Kde je Lucie? Kde jsi?! Křičela, lidé se na ní mačkali, Petr jí vzal do náruče a pevně jí sevřel, že nemohla utéct. Babeta křičela a snažila se vymknout z toho sevření, neměla dost sil, ruce i ramena jí bolely, nemohla se pohnout, stála jako přibitá mohutnými hřeby jako ke kříži Kristus, muž v bílém obleku náhle prošel za Petrem nerušeně jako apoštol na orloji, jakoby se tam nic nestalo, netčen realitou. Nikdy Babetu ani Petra neviděl, nikdy nebyl na hradě Smiřických, nikdy nespadl do studny. Ano, studna, stojí kousek vedle ní, stačí jen pár kroků a všemu bude konec. Skončí to pekelné drama s Petrem jednou provždy. Udělá to. Vysmekne se z Petrova objetí, roztrhne dav lidí a vrhne se do propasti. Tma jí sevře jako včelku, které kdosi utrhnul křídla a teď padá jako troska jako tříska jako něco docela zbytečného a k nepotřebě do bezedné nicoty. Necítí nic, jen úlevu. Necítí ani lásku, ani nenávist, necítí bolest. Jen tu úlevu. Vydechne zhluboka do studené tmy. Probudí se.

VI. Lapis oblivionis

„No konečně, sláva.“ zaslechla vyčerpaná Babeta kousek vedle sebe.

Byl bílý den anebo ta světla v nemocnici byla bílá. Všechno tady kolem ní bylo najednou bílé. A zelené. Světlounce, jako jarní tráva. Kde to jsem? Jsem v nemocnici? Pomyslela si zmateně utopena v slzách.

„Ten pád sem přežila? Byla to taková hloubka!“ řekla oschlým hlasem Babeta.

„Tak jsi mezi námi, Betynko.“ uslyšela Lucku, která se nad ní naklonila.

„Sem živá, není to sen, je to skutečný...je to skutečný?“ a v tu ránu si pomyslela, že už tohle jednou říkala. Ano, tehdy na té přehradě, na té chalupě. Tohle je asi opravdu pravda. A skutečnost. Neví.

„To víš, že jsi živá. Neboj, všechno bude dobrý.“ konejšila jí Lucie.

„Jak sem to mohla přežít?! Taková hloubka.“

„Hloubka?“ divila se Lucie ale v tu chvíli už tam přišel lékař a další sestra v zeleném.

„Tak co, probrali jsme se? Jak se cítíte, paní doktorko?“ zvučným hlasem lékař.

„Žiju...bude to dobrý.“ snažila se silně promluvit Bety.

„No to bych řek, že to bude dobrý, když už jste se probrala z těch mrákot, tak to je vyhráno.“ dodal a hmatal jí na ruce.

„Chvilku si tu ještě poležíte, ale to se všechno uvidí.“ nakonec jí nadzdvihl víčko tak jak to lékaři dělávají. „Přijde se na vás podívat ještě někdo, ale zatím ležte, odpočívejte.“ dodal a odešel.

Bety byla vysílená tím náhlým zvratem, podívala se na Lucii, ta se jí zdála stejná. Ano, má ty květinové šaty, je den, za oknem vidí pohybující se větve, je na oddělení asi někde v přízemí. Na stolku jí leží hrnek.

„Mám děsnou žízeň.“ vyschle Babeta.

„Může dostat?“ zeptala se Lucie sestřičky. Ta kývla.

„Jak sem to mohla přežít, takovou hloubku, ten pád byl snad nekonečnej.“ když se napila.

„No spadla jsi pěkně, měla jsi štěstí, že tě našli sousedi.“ vysvětlila Lucie nechápajícímu marodu.

„Jak se do té studni dostali. Po žebříku?“

„Studni?“ nechápavě teď pro změnu Lucka a podívala se na sestřičku, ta jen pokrčila rameny.

„Na tom hradě přeci.“ dodala pro vysvětlení.

„Kotě, ty si spadla na přehradě za naší vesnicí.“

„Na přehradě?“

„No, jela si se projet na koloběžce, když sem byla ve městě, a pak se to stalo.“ pečlivě Lucka, ale do toho náhle vešel do nemocničního pokoje nějaký cizí muž v šedém plátěném saku a v ruce měl zápisník.

„Poručík Málek.“ a zápisníkem se plácl do prsou, jakože to je on.

Pokusila se na posteli narovnat, ale z lehu do sedu jí to stejně nešlo, i díky kanyle a hadičkám. Celé tělo jí bolelo.

„Jen klidně ležte, já si k vám sednu, když dovolíte.“ a přisunul si židli po druhé straně než seděla Lucie. „Víte co se vám stalo?“

Babeta chvíli mlčela a pak se podívala na svoje ruce. Vypadaly skutečně. Ale to všechno předtím bylo stejně tak skutečné. Co když tohle je právě jenom sen.

„No, spadla sem. Jela sem na koloběžce…“ a podívala se na Lucku, aby se ujistila, že nemluví hlouposti.

„A nic jiného si nepamatujete?“ zeptal se poručík.

„No, byli sme na hradě, byla tam studna.“ pokračovala nejistě.

„Na hradě?“ zvídavě policista a také se podíval na Lucii. Ta jen pokrčila rameny a chytla Babetu za ruku.

„Myslím, nevšimla jste si, nepamatujete si nějaké další drobnosti. Jela jste na tu přehradu, měla jste koloběžku, na zádech luk, šípy…“ snažil se jí připomenout události poručík a i Lucie teď kývala.

Babeta byla zmatená. Nevěděla už, co je skutečnost a co jen zlý sen. Byla k smrti unavená. Zhluboka se nadýchla, chtěla ještě napít. Vypadala jako včela bez křídel, která leží v posteli a vlastně ani neví, jestli je včela nebo padlý anděl.

„Chtěla bych zavolat domů.“ řekla nakonec.

„To...jistě můžete.“ opatrně poručík, pak dodal. „Abyste chápala, proč vás takhle trápíme, pamatujete si aspoň ten výstřel? Neviděla jste nikoho?“

„Výstřel?“ vyděsila se Bety a vyvalila oči.

„No, Bety, oni tě střelili, víš.“ vysvětlila Lucie.

„Cože?“

„Paní doktorko, musíte si odpočinout a pak si to srovnáte a určitě si vzpomenete. Věřím vám.“ a dotkl se peřiny. Pak vstal, usmál se a beze slova odešel. Ve dveřích ještě dal nějaké instrukce uniformovanému policistovi a píchl prstem dozadu za sebe směrem k ležící.

Bety byla teď ve dvojnásobném zmatení. Nakonec ale pomalu polehoučku začínala chápat, co se vlastně stalo a co nestalo. Ano, teď leží v nemocnici, byla v nějakém kómatu, to už pochopila. Venku je den, vidí modrou oblohu, podobně pěknou jako tehdy na přehradě. Vedle postele sedí Lucie, je léto, má prázdniny, vlastně dovolenou. Tohle všechno chápe. Ale co ten Petr?

„Co Petr?“ vydechla nahlas.

„Jaký Petr?“ Lucie na to.

„Petr, byl tam u té studni, držel mě tak pevně, nemohla sem se hnout, skoro jakoby se mě vysmíval, aha, to byl jenom sen.“ vydechla úlevou. Už to definitivně odplulo. Petr byl jen přízrak z minulosti, který se jí promítl do jejího blouznění. A vidí teď obvazy pod ramenem. Ano, vidí, že je ofačovaná kolem prsou, byla tedy vážně postřelená, protože to předtím neměla. Jen pár modřin.

„Mě střelili?“

„No, proto jsi spadla a natloukla ses. Měla jsi děsnou smůlu a štěstí zároveň. Kdyby tam nešli pak naši sousedi a nezavolali sanitku, umřela bys. Hodně jsi krvácela.“ a slzy se Lucii vedraly do modrých očí. Ruku nepustila.

„Chci se tam podívat. Na to místo.“ prohlásila tvrdě Betyna.

„Co blbneš, teď lež. Musíš odpočívat, byla si dva dny bez sebe.“ a pokynula sestře, aby jí uklidnila a snad zabránila tomu, aby nevyskočila z lůžka a pádila rovnou na místo činu.

„Mám děsnou žízeň.“

VII. Jak to tedy je?

Příští den už to bylo docela jinačí. Babeta se zotavovala jako mladá žena velmi dobře. Rána pod ramenem sice pořád pálila jako čert a ruce i obličej měla potrhaný víc než v tom snovém blouznění, ale už měla hlad a jasnou hlavu. Lucie cítila zodpovědnost a bděla dnem i nocí u jejího lůžka. Nejenom, že cítila tak trochu vinu za to, že jí sem na chalupu vytáhla právě ona a nebýt toho nápadu s prázdninami, Babeta by byla zdravá, docela jinde a rozhodně by nebyla postřelená, ale byla to kamarádka. Proto. Četla jí knihy z nočního stolku, dokonce vzala i tu útlou a malou knížečku, kterou měla Bety rozečtenou na chalupě, Šrámkovy básně. Tak proto ten Šrámek! To všechno se najednou zdálo tak zřejmé. Jediné, co zůstávalo záhadou byla ta střelba. Kdo by jí chtěl proboha zabít? A proč? Byla tady docela neznámá, v cizím prostředí, poprvé. Nedávalo to smysl. A právě, když dvě dívky byly ve čtenářské zábavě v nejlepším, vešel do pokoje znovu poručík Málek. Ve stejném saku, se stejným zápisníkem a stejným křečovitým úsměvem.

„Klidně ležte, doktorko, já si k vám sednu.“ a přisunul si židli jakoby to dělal denně. Ale možná ano.

„Pořád jsem si nevzpomněla na nic. Už se mi to vybavilo a vyčistilo, to jo, ale z tý přehrady si na nic nevzpomínám.“ střídmě Bety s hrnkem čaje v ruce.

„Mě by zajímalo, jestli jste tam někoho neviděla. Nějakého muže, známého. Nepřijel za vámi někdo?“ vysvětlil poručík.

„Určitě ne. My sme tady s Luckou byly na chalupě samy, měly sme pohodičku, pak Lucka jela do města a já šla do stodoly, ty koloběžky, luk...“ vzpomínala Babeta.

„No…“ pošmrdlal se na nose poručík.

„Tady nemůže bejt žádnej motiv, poručíku. To musel bejt šílenec. Mě tady nikdo nezná.“ nakonec jistě dodala Bety.

„No, to se nedá vyloučit. Co rodina?“

„Rodina?“ rozesmála se Babeta, ta je přeci v Praze.

„No?“

„Co no?“

„Vyslechneme si je taky. A že za váma nepřijeli?“ dotázal se téměř naivně, leč s plnou inteligencí policista.

„Já sem její maminku dneska zavolala. Přijede.“ vysvětlila Lucie.

„Přijede, hm. A nikdo jiný? Neměla jste třeba s někým spor? Třeba v zaměstnání.“ poručík dál vyšetřoval.

„Já sem archeolog, víte. Ne majitel diskotéky.“ výsměšně.

„Tomu rozumím, ale čemu nerozumím, že vy si jedete na výlet na koloběžce v místě, kde vás nikdo nezná, někdo vás střelí, ale kulku nenajdeme. Protože ten střelec vám jí z těla vyjme. Nožem, dost nešetrně, jakoby si chtěl bejt jistej, že nepoznáme ráži, zbraň. A nakonec sousedi, který vás neznaj, vás nahlásí sanitářům jako svojí sousedku.“ překvapivě s plnou informovaností poručík.

„Vy ste nenašli kulku?“ podivila se Babeta.

„On vám jí vydloubnul nožem. Musela jste ho vidět. Hodně zblízka.“

Babetě poklesl zrak na to místo a pochopila, že velký fáč je důvodný a palčivá bolest, která se i přes analgetika ozývala, rovněž. Zakroutila hlavou. Nikoho neviděla. Jen ten pád z koloběžky. Jen svoje sedřené ruce a krev na kamenech. Proklatě modrou oblohu a jasné kontury klasů ječmene. Nic jiného. Poručík po chvilce ticha zavřel notýsek a pleskl s ním o klopu saka. Asi to tak dělá často. A se slovy „ještě se uvidíme“ zmizel.

VIII. Pán tohoto světa

Matka na zdraví a klidu zraněné laně nepřidala. Staré výčitky, jaký to vede život, ode zdi ke zdi, nakonec bylo dobře, že odjela. Věděla, že Lucie se o její dceru postará a nakonec už byla Babeta natolik silná, aby vzdorovala jejím mateřským nápadům a radám, takže jí vlastně nic tak hrozného není. Hlavně že je pryč, pomyslela si, protože právě teď jí tady nepotřebuje. Nepotřebuje její rozloženou psychiku a výlevy už od dvanácti, ale teď má dovolenou, má prázdniny s Lucií a ty, navzdory nešťastné události, která jí postihla, si nehodlá ještě víc kazit. To už by tu raději měla Petrova tatínka, s tím si krásně rozuměla, ale ten už bohužel odkrývá jiná naleziště a tajemství, než ta, která leží v této zemi. Zůstala sama. Je tu sama. Je tu s Lucií. Lucie sedí a čte. Ani neví, na které stránce už je, nevnímá děj knihy, ani neví, o čem kniha je, vnímá jen její dívčí hlas. Jako učitelka je jistě dětmi milována. Kdo by ji nemiloval.

„Jsi krásná.“ vyřkne pravdu téměř stejně jako tehdy u krbu.

Lucie se jen usměje.

„Nechceš ještě něco k jídlu?“ zeptá se starostlivě.

„Chci už pryč. Chci domů. Kdy říkali, že mě pustí?“

„Do týdne? Ale to už je pár dní.“

„Kdyby to bylo už zejtra. Už chci klid, soukromí. Nesnáším nemocnice, doktory, tohle všechno. Jakobych patřila jim a ne sama sobě.“ zoufale Bety a otočila se na bok, aby si ulevila od bolesti.

„Pomůžou ti.“

„Hm.“ naštvaně, když si tak v jedné vteřině sesumírovala, co se jí za poslední dobu všechno stalo. Teď leží tady, v hradecké nemocnici, daleko od domova, daleko od všeho. Jediná kotva, která jí drží jakžtakž na místě, je starostlivá Lucie. Ale co bude dál?

„Hele, jednou jsem na kázání slyšela příběh o Lazarovi, který přišel o všechno a nakonec i sám umřel. Ležel pak několik dní mrtvý v hrobě a nakonec se uzdravil. Ježíš ho uzdravil. Učinil zázrak. Ten se stal i tobě. Taky jsi vlastně obživla.“ nadšeně vyprávěla známý biblický motiv Lucka.

„To je známý. Ty si věřící?“ podivila se Babeta.

„No, celá rodina, i naši. Hlavně naši.“ kývala důležitě Lucie.

„To sem nevěděla.“ s lehkou averzí vůči všemu, co zavání bezmyšlenkovitým dogmatismem. Většina věřících, se kterými se setkala, byli divně otravní a často pokrytečtí až běda. Ale třeba je Lucie jiná. Doteď a vlastně vždycky vypadala docela normálně, i ve škole. Za totáče to snad i museli věřící tajit a asi to pro ní není to stěžejní životní poslání a míra všeho. Bere to třeba tak nějak sportovně. A je to její věc. Je to každého věc. Každopádně to mění trochu perspektivu Babetiny náklonnosti k ní. Čaj, který teď usrkla, byl vlažný.

„Já ti můžu povědět jinej příběh, taky poučnej. Byla jedna žena v Indii, Krišagautami se myslím jmenovala a ta přišla taky o všechno. Skoro o všechno. Rodiče, všechny děti kromě jediného syna. Dům jí vyhořel a jediné co jí zbylo, byl ten malý chlapec, nejmladší synek. Putovala s nim a pak jí i ten umřel. Nezbylo jí nic. Byla šílená, smutná, chtěla umřít. Donesla to mrtvý tělíčko k nohám Buddhy. A ten jí řek, že jí může syna oživit, když mu donese tři hořčičná semínka.“

„Horčici?“ zvědavě Lucie.

„No, obyčejná semena hořčice. Ale dal jednu podmínku.“

„A jakou proboha?“

„Že ty semena musí získat od lidí, kde nikdo nikdy v jejich rodině neumřel.“

„Cože?“

„Tak ta žena šla dům od domu, vesnice za vesnicí, všude by jí klidně dali celou káru semínek, ale všude jim lidé umírali. Nakonec se tedy po tom dlouhém putování vrátila k Buddhovi a řekla mu, že už se smířila se svým osudem, že nedokáže najít nikoho, kde by jim nikdo v rodině neumřel, a že si uvědomila, že smrt stejně jako život je přirozená a dar a je to vlastně v pořádku. Že se smířila s osudem.“

„A jak to s ní dopadlo?“

„Nijak. To je celý.“

„To nemá konec.“ namítla Lucie.

„Ona mu poděkovala, že pochopila, že jí dal Buddha to poznání a vymanil jí ze šílenství a vrátil jí zdravou mysl. To byl ten zázrak.“ ukončila příběh Babeta a upila ještě čaje. Lucie o tom přemýšlela a mlčela. Pak pokrčila rameny.

„To Ježíš dělá skutečný zázraky sám od sebe, to mi přijde lepší.“

„Když myslíš. Hlavně abych už odsud vypadla. To bude ten můj největší zázrak.“ Bety zakroutila hlavou v krku aby se protáhla a usmála se nakonec.

Venku se větve opřely do oken.

„Večer bude mít službu ten doktor Řezáč, tak já se ho zeptám.“ Lucie se na židli nervózně zavrtěla.

„Na co se zeptáš?“

„No, kdy tě už pustí. Že chceš domů. Zaurguju to.“

„Jo, tohle. Tak dík. Zeptáme se…“

„Je hezkej, viď.“

„Kdo?“

„No ten Řezáč.“ vysvětlila nadšeně Lucie.

„Já vůbec nevím, kdo to je.“ laxně Bety.

„No takovej brunet vysokej, vypadá docela jako ten herec jeden. Počkej, jo, jak hraje v tom MASHi toho Hawkeyho.“ jako školačka vysvětlovala dál, až jí srdce bušilo.

„Jo tenhle. A ten tady dělá, jo? Sem si ani nevšimla.“

„No, teď si bere noční. Snad i kvůli mně. Je děsně krásnej, viď.“ už se viděla nejspíš na radnici s dlouhou vlečkou a Mendelssohnem.

„Tak ty se nám tu ještě seznámíš a to díky mě, Lucinko. Díky tomu, že mě zastřelili, tak ty se dopustíš svátosti manželství.“ zastřeně zvesela Babeta a usrkla další dva loky čaje, už docela studeného. A přitom si uvědomila, že do kalhotek se jí nepodívá.

IX. Policie je bezradná

Jak jinak. Proč to Babetu nepřekvapuje. Další výslechy, další zjišťování a výsledek? Nic. Jen otravovali matku, jen otravovali u ní v práci, kde se aspoň dozvěděli, že hned tak nenastoupí, že se musí vykurýrovat ze všech zranění. A nakonec se věc odloží, s tím se dá u toho nekňuby Málka počítat. Bety odfrkla na posteli, když si oblékala své civilní šaty a po dlouhých dnech se konečně dostane z toho bílého vězení pryč. Pojedou s Lucií na chalupu, kde se pořádně dokurýruje. Příroda jí udělá jistě dobře. Policie se domnívá, že to musel být někdo místní, protože kdyby jí chtěl někdo zabít z osobních důvodů, asi by jí zabil a nenechal by ji na přehradě v mrákotném stavu, ale živou. Mohl si myslet, že mrtvá je. To je těžký. Ale to, že vyjmul kulku znamená, že střílel ze zbraně, která je evidovaná. A tak všem lidem v okolí vesnice sebrali zbraně na balistickou analýzu. Marně. Zvětšili okruh, lufťáky z Hradce, co tam dojíždějí, nic nenašli. Jediný důkaz, jediné svědectví nevedlo k cíli. Vyslechli sousedy, nic nezjistili. Jediné, na co poručík Málek upínal poslední naděje, byla rekonstrukce. Dopraví Betynu na to místo, třeba si vzpomene na pachatele.

Babetě to vlastně tou dobou už bylo jedno. Důležité pro ni bylo, že je naživu, že se pomalu hojí z ran jako střelená laň, že je konečně na chalupě s Lucií, která začala pro změnu docházet do nemocnice za svým doktůrkem. Časy se během pár dnů hodně změnily. Odpoledne se za plotem objevilo neznámé auto a z něj vystoupilo plátěné sako s notýskem. Křečovitě se usmálo.

X. To místo

„Víš, že to vypadá docela jinak, než sem si to pamatovala?“ prohlásila klidně Bety směrem k Lucii, když se shýbala nad krvavými skvrnami na kamenech. Byly tam, hnědé a mnohem větší, než myslela. Taky šrám od koloběžky. Kolem místa byly zapíchané dřevěné kolíky a na nich vlála policejní páska. Místy už větrem odtržená. Ale pořád to bylo místo činu. Poručík Málek postával opodál a pak ještě dva od nich.

„Střílel na vás odtamtud.“ a poručík píchl prstem směrem k nedalekému lesu. „Vy jste jela odtud a spadla jste sem.“ ukázal na potřísněné kameny.

To všechno Bety věděla. Kam spadla, to věděla celou dobu, ale zbytek? Nic. Nula. Amnézie.

„Lehla byste si na to místo jako tehdy? Prosím.“

Nechtělo se jí, hlavně jí bolelo rameno a ruce, ale co by pro rekonstrukci neudělala. Třeba to nakonec pomůže si vzpomenout. Chvíli to trvalo, ale nakonec se pomalu složila na to místo, s Luciinou pomocí. Srdce se jí rozbušilo. Mraky na obloze pluly nerušeně jako tehdy, ten den byl na chlup stejný. Kameny voněly vlhkostí z hráze. To si pamatovala. Poručík i ostatní odstoupili o pár kroků dál. Zmizeli jí z dohledu. Babeta osaměla v tom místě.

„Po chvíli k vám přišel.“ zavolal náhle poručík šeptavým hlasem.

Chvíli bylo ticho. Ztěžka oddychovala. Neviděla nic. Nevzpomínala si na nic. Jen tu bolest, tu cítí i teď. Jen ty mraky, to slunce, ten ječmen, přehradu...všechno je stejné. Na chlup stejné. Co když tady pořád ještě leží? Co když to celé je jen další sen? Ten pravý, skutečný sen, který se jí zdá a ona jen teď vstane, opráší si lokty a kalhoty a pojede dál. Má na zádech luk? Cítí, že tam něco má. Toulec? Ano, má před sebou krásný den. Nic z toho dalšího se ještě nestalo a nestane. Žádná nemocnice, žádná sanitka, žádný poručík, matka, nic. Jen upadla na koloběžce. Nic víc se nestalo. Nevyspala se s Lucií. Je jako dítě. Desetiletá holčička, co si jede vyřezat loďku z borové kůry. Ach, ty mraky tak klidně plují. Nevidí už nic. Jen ty krvavé skvrny. Ty jsou skutečné.

„Tak vidíte ho?“ zopakoval otravným šeptem Málek.

Sešpulila rty. Pak opatrně a pracně vstala. Oprášila si kalhoty a lokty.

„Nepamatuju si nic. Jedu domů.“ a odkráčela pryč od přehrady směrem k autu. Rekonstrukce se nezdařila. Co ještě policii zbývá? Odložit.

XI. Důkaz

Lucie nacouvala do stodoly přesně tak, jak jí to otec naučil a vypnula motor. Potom si otřela obličej, dnešní den byl i pro Lucii obtížný. Bety seděla na sedadle spolujezdce a mlčela. To všechno kvůli ní. Nemůže si vzpomenout, protože ho prostě neviděla. Asi byla v té době omdlelá, to je jednoduché. Na tom nic není. Nikdo jí přeci nemůže dávat za vinu, že si nic nepamatuje. Ani sousedy, ani sanitku. Vzdychla. Podívala se na Lucii a lehce se usmála. Snad už bude od všeho pokoj. Vrátí se domů do Prahy, ale vlakem jet nemůže. Poprosí ještě Lucii, jestli by jí neodvezla? Může jí o to požádat? Nebo si vezme taxíka. To se pěkně prohne. Prkna stodoly zabraňovala průniku přímých paprsků, ale i tak bylo v tom stínu docela teplo. Lucie vystoupila z auta a zavřela dveře a právě v té chvíli to Babetu trklo. Něco je tady jinak! Něco důležitého je jinak. Ale co?!

„Prosímtě Lucí, vrať se.“ zvolala na Lucii, která už byla za vraty stodoly. Otočila se a sledovala auto, kde vězela zaražená Bety.

Zopakovala prosbu, Lucie došla zpět k autu.

„Sedni si prosím, je to důležitý.“

„Ty mě děsíš. Co zase?“

„Něco je tady jinak, ale já nevím co.“

Lucie si sedla zpátky k volantu. Chvíli bylo ticho. Babeta přemýšlela. Koukala kolem sebe. Pak vykřikla.

„Ten klobouk!“

„Jaký klobouk?“

„Tenhleten!“ a sejmula z opěrky řidiče bílý klobouk. „Mělas ho tady pořád? Nosíš ho pořád?“

„No, nosím, jinej nemám. Je to proti slunci.“ nechápavě.

„No právě, že je bílej!“

„Bílej, to vidím a co?“

„Ale dřív si měla modrej. Nemělas modrej, takovej se zelenou fanglí kolem?“ ptala se energicky dál.

„Modrej, ten sem nikdy neměla. Já klobouky nenosím, mám jen tenhle tady na chalupě a slamák tam máme ještě. Ten si měla přeci i ty, pamatuješ?“

„Ten klobouk…“ opakovala Babeta a přitom dloubala prstem do bílého Lucčina kloboučku. „Byl určitě modrej se zelenou fanglí.“

XII. Živý sen

Když poručík Málek zjistil, že si Babeta vzpomněla na někoho, kdo měl modrý klobouk se zelenou fanglí, bylo už celkem snadné najít jistého Kučeru ze sousední vesnice a po razii u něho doma a hlavně ve stodole pod podlahou najít nehlášenou historickou kulovnici z 19. století a několik podomácku odlitých olověných kulí. Kučera se třepal jako osika když ho sbírali, celou tu dobu se modlil, aby se na něho nepřišlo. Když zjistil, že ta holka na koloběžce od přehrady, kterou omylem střelil při své zábavné střelbě v přírodě, přežila, strachem nespal. Když jí nožem vylupoval ze hrudi kuli, domníval se, že je mrtvá. Nejevila prý známky života. Zazmatkoval, ale ne tak, aby se zachoval jako slušný člověk. Nikdo ho neviděl, z místa činu pak zbaběle utekl. Při příchodu policie měl doma na věšáku pověšený svůj modrý klobouk se zelenou pentlí. Ten zřejmě Bety zahlédla v posledním záchvěvu na koloběžce, když padala. Možná si muže všimla už dřív, jak postává u lesa, a pak na to následkem traumatu zapomněla. Dokonce ho mohla vidět hodně zblízka, jak řekl poručík, když byl přímo u ní, a nakláněl se nad ní. Neviděla tvář, jen ten klobouk. To se už nedozví. Je jisté, že živý sen, o kterém vyprávěla Lucii, dopomohl v tak divném a osobním případu ke spravedlnosti.

XIII. Alta mente regit mundum

„Jsi hodná, žes mě odvezla.“ poděkovala Babeta, když červené autíčko Lucie zastavilo u Hradeckého nádraží.

Hodiny na věži krásné neoklasicistní budovy ukazovaly časné odpoledne a Bety měla na to, aby se dostala do Prahy a do svého bytečku v Široké, celé odpoledne. Pojede vlakem hezky v klidu, bez lidí a tlačenici si užije až v Praze. Co se dá dělat. Však to zvládne.

„Mohla sem tě odvézt až do Prahy, kdybys chtěla.“ nabídla Lucie a zhasla motor.

„Jsi hodná. Naprosto mě to stačí takhle. Je zbytečný, aby ses trmácela se mnou až do Práglu, v tom mumraji bych to nezvládla odřídit ani já.“ a mávla sedřenou rukou.

„Je mi líto, že to takhle dopadlo. Ale aspoň máš zážitek, viď.“

„Vždyť to bylo parádní. Vlastně jsem si odpočinula. Fakt.“ vesele a posadila si batoh na klín.

„Až přijedeš příště, pojedeme k rybníku.“

„My sme se vlastně vůbec nebyly koupat, co?“ uvědomila si Bety a rozesmála se, protože si uvědomila, že ona se vlastně pěkně vykoupala, ale ve vlastní krvi. Nadneseně řečeno.

„Děkuju, že si se o mě tak krásně postarala, kočko. A držím palce s tím tvým doktůrkem.“

„Někoho má.“

„To mi mrzí.“

Po chvíli ticha vytáhla Babeta z kapsy batohu papírový sáček a podala ho Lucii.

„Co to je?“

„To máš ode mě na památku. Můžeš jí pokřtít.“ usmála se.

Byla to loďka z borové kůry. Poslední den ji pro sebe vyřezala, ale už neměla sílu a čas ji zkusit na potoce.

„Slovanský holky pouštěly po vodě věneček z kvítí, aby našly toho pravýho, můžeš zkusit pustit tuhle loďku. Třeba budeš mít štěstí a...“ dodala k dárku Babeta a usmála se na svoji hostitelku. „Tak pa.“ a kvapně otevřela dveře a záhy zmizela v nádražní budově.

Cesty osudu jsou dané přítomností a nic kromě ní není. Žádná minulost a žádná budoucnost. Dlíme v sevření teď a tady a pokud máme dost sil, abychom pozřeli doušek bytí, můžeme o sobě říct, že skutečně žijeme. Ať už jsme strom, mravenec nebo člověk, svým bytím uskutečňujeme realitu a zjevujeme pravdu o sobě samých.

* * *