Ano tak už i já se pohybuju po silnicích coby účastnice silničního provozu. Zatím ještě v roli autoškolačky, ale postupně mířím do finiše a chystám se přeřadit na stupeň řidič.
Já a auta. No to je trošku komplikovaný vztah. Auta , hlavně ty pěkné a drahé mám samozřejmě ráda a líbí se mi velice. Navíc taťka je rozený autíčkář a když jsem chtěla hrát nějaké hry na jeho počítači, tak místo The Sims jsem mohla pařit maximálně závody aut Need for Speed. Ale do řidičáku jsem se moc nehrnula.
Říkala jsem si, že jednou si řidičák určitě udělám, ale není kam spěchat, žejo. Nicméně jak jsem dokončila střední školu v Brně a začala studovat vysokou v Olomouci, ukázalo se, že je nezbytné abych se mezi oběma městy občas dokázala pohybovat rychleji, než to zvládnou vlaky, či autobusy.
K mému štěstí jsem našla autoškolu, kde má táta známého instruktora, který mi slíbil, že na mě teda bude hodný, takže ihned jsme si domluvili všechny jízdy a termíny hodin teorie. Autoškolu jsem začala navštěvovat od poloviny listopadu, kdy jsem chodila na pár hodin do učebny. Od prosince jsem začala chodit na jízdy.
První jízdy byly zvláštní, měla jsem před tím obrovský respekt. I když jsem řízení párkrát zkoušela s taťkou u babičky na vesnici a přibližně jsem věděla, co kdy mám dělat, byla jsem i tak pekelně nervózní, že mi to vůbec nepůjde.
Samozřejmě první jízdy byly totální katastrofa! Bylo pro mě dost těžké soustředit se na řízení, vnímat okolí, značky a hlídat lidi, kam jdou, aby vám náhodou nevběhli do silnice a vůbec udržet auto, aby jelo rovně na rovince a nejelo rovně v zatáčkách.
Na každou jízdu jsem chodila vynervovaná, protože instruktor se občas uměl pěkně rozčílit a nebál se křičet, byť teda slíbil, že nebude. Oblíbená hláška byla, že mu ničím auto. No jako kdybych to snad dělala naschvál, že? Jednou jsem dokonce byla tak naštvaná, že jsem mu po celou dobu jízdy odpovídala jen “hm”. Tohle byla jediná jízda, kdy jsem toho měla plný kecky a chtěla jsem domů.
Ale jakmile jsem měla polovinu jízd za sebou, vše se začalo pomaličku lepšit a už jsem nad tím řízením ani nepřemýšlela. Člověk se vše naučí tak, že už to dělá automaticky. Dokonce jsem začínala i poznávat, kdy motor začal řvát a bylo potřeba přeřadit. A to jsem si na začátku jízd říkala, že tohle jako holka nikdy nepoznám.
Obrovský problém pro mě ale i nadále je parkování. Hlavně couváním. Prostě auto si vždy dělá úplně to, co samo chce. Můj osobní dojem je, že by se prostě parkování mělo více trénovat. Náš instruktor říká, že parkování se věnuje určitý počet hodin a ty už máme vyčerpány a jestli mám potřebu, ať si zaplatím kondiční jízdy. To teda řeším tak, že otravuji kamaráda, který má moc sympatickou starší Audinku a ještě sympatičtější trpělivost. Tak doufám, že je to fakt na dobré cestě.
Teď v dubnu teda jdu na zkoušky, tak mi držte palce! :-)
