Vaření na mateřské

Nene, žádné recepty a v žádném prípadě článek o tom, jak já, chuděrka na mateřské, se od té zpropadené plotny ani nehnu.

Koneckonců s mým kuchařským repertoárem by byl spíš zázrak, kdybych u ní skutečně prostála víc než hodinku denně. Ale dneska se stalo něco převratného.

Muž vzal Emmu večer ven. Sám. Šli na procházku nebo na rande. To je jedno. Takhle se to vlastně stalo poprvé. Většinou totiž zvládnu naši mega domácnost nějak ukorigovat přes den a navíc večer nechci sama trčet doma, zatímco muž a dítě vyrážejí za zábavou.

Ale dneska už jsem byla venku. Dvakrát. S Emmou. Byly to natolik vyčeprávající procházky, i když slovo procházka je trochu scestné, když ujdete asi tak 5 metrů za 10 minut, že jsem raději večer zůstala doma, vybalila nákup a vařím oběd na zítra. A teď to přijde! Pozor!

Už delší dobu, přesněji řečeno 19 měsíců a 2 dny mám pocit, že mě vaření nějak přestává bavit. Vlastně mě docela dost otravuje. Přisuzovala jsem to tomu, že prostě nejsem ten typ, co rád vaří. Raději věším prádlo a žehlím. Ale stejně pokukuju po sušišce, takže potom už asi budu úplná lemra.

Dneska jsem však zjistila, že mezi vařit a vařit je propastný rozdíl. Vařit s dítětem na noze, které vám závidí, že přicházíte do kontaktu s jídlem, takže neustále něco pochtívá a do toho zdemoluje půlku kuchyně a navíc vaše nervy je úplně něco jiného než vaření bez něj, za rytmu jazzíku, v relativně čisté kuchyni, kdy máte svobodu si uždibnout cokoliv, aniž by vás za to čekal přísný postih.

Takže ženy, které jste na mateřské záhadně na kulinářské umění zanevřely, nemusí to být ve vás, ale v tom malém roběti. Za 10 let už třeba nebudete na sporák hledět s nechutí, ale se sympatickým zájmem.

PS: rady typu vař, když dítě spí, nepřicházejí v úvahu. Čas, kdy dítě spí, je pro mě natolik cenný, že ho nestrávím domácími pracemi.