Traktor Grand S...

A je to tady. Rozhodnutím pořídit si třetí dítě, potažmo třetí autosedačku, jsme se dedikovali ke koupi traktoru neboli rodinného auta neboli pro konzervy MPV.

Ne že bychom chtěli zrazovat našeho letos 20 le starého Megana, kterého kromě trochu rzi a škrábanců zdobí nejen bohaté zápisy v servisní knížce (kecám, nic takového nevedeme), ale hlavně naše vzpomínky. Auto, se kterým jsme jeli na svatební cestu, které mě odvezlo dvakrát do porodnice a dvakrát z porodnice, které se podívalo 4x do Belgie a zpátky, ve kterém se naše dcera poprvé poblila, které jsem nabourala. Auto, kterému sice funguje jen jedno okno, zato mu nefunguje klimatizace, ve vlhku se mlží přední sklo a zadní stěrač reaguje pouze zároveň při sešlápnutí brzy. Vidíte, znám ho lépe než svoje boty.

A tomuto autu, tomuto držáku my chtě nechtě museli pořídit brášku, někdo by snad mohl říci i konkurenci. Protože ač bylo schopno pojmout celý náš domov při stěhování a spoustu aparatury při koncertech, nepojme třetí autosedačku. Tedy pojme, ale asi takovým způsobem, že to hezké, bezpečné, ani pohodlné není.

Takže nastal čas flirtování s kdekým. Ano bavíme se o Sharanovi, Alhambře, Citroenech a Peugeotech všech dodávkových typů... Prostě ty auta, které jsou docela hnusné, ale úžasně praktické. Až tedy na to parkování. Nejdříve jsme prahli po modelu s vysouvacími dveřmi, protože třeba v Ostravě u Shopinu jsou tak úzké místa, že i kdybyste tam měli zaparkovat kolo, tak hrozí možnost, že budete neúspěšní. A tak jsme snili a hledali a potáceli se mezi všemi možnými značkami (muž pak ještě mezi všemi možnými motory - nechápu, proč řešit něco tak nepodstatného) a pozorovali britské recenze na youtube se sympatickou Rebecou. Zmítali jsme se ze strany "koupíme drahé super auto" přes koupíme "Chryslera za 50 000" až po "nekoupíme nic, necháváme si našeho miláčka".

Jenže muž pořád vysedával na "autech", ne snad doslovně a my se tedy hecli, že si jedno, do kterého jsme se zamilovali, koupíme. Jsme boháči. Teď jezdíme, teda spíš jezdím, muži zůstal dědeček Megane, ve zlatym autě. Cítím se jako nějaká hvězda. Až teda na to, že to auto bylo vlastně zlaté na fotkách, ve skutečnosti je to taková babičkovská béžovovyblitokafovosnadizlatá barva, ale já jsem spokojená. Zůstali jsme věrní značce, nicméně zásadně navýšili centimetry na šířku a zvolili jsme o 14 let mladšího jinocha než doposud, zajásali nad třemi isofixy, i když ani jednu sedačku na isofix nemáme, a oba se učíme jezdit na naftu a vypnout a zapnout auto, protože start-stop system, že.

Co to pro nás znamenalo? Zbavit se peněz, už tak je přehazujeme vidlema, aspoň trošku roztočíme kolečka ekonomiky, když vláda o tuto aktivitu zájem evidentně nemá, a taky pracovní sobotu, kdy jsme museli (ok, muž musel) zásadně zreorganizovat garáž. Rozuměj - rozmontovat a vyvézt 20 let staré skříně, které sloužily v naší garáží jako rustikální úložné regály. Konec zvonec. Tím je na dalších pár let (nebo do příští technické Megana) náš příběh ukončen. Teď jsme mega podnikatelé s dvěma mega povinnýma ručeníma. Úplní piráti silnic. A ze stažených okének nám vyhrává spotifyský playlist Peppa’s first album.