Největší důkaz lásky

Můj manžel se už mnoho let mylně domnívá, že mám svátek o jeden den později, než ho mám. A to i přesto, že mě má správně poznamenanou ve svém google kalendáři.

Proto se vždy sama se sebou vsázím, kdy mu dojde, že opět mé jmeniny zazdil, a celkem dobře se nad tím bavím. Ne že bychom svátek nějak přehnaně řešili, ale je pravda, že kytkou nepohrdnu, přeci jen je třeba využít každou příležitost k tomu ji dostat. Ale letos mě čekal dárek mnohem cennější. Vlastně asi nejcennější, který mi kdy muž dal. A nepřestávejte číst, o briliantový prstýnek nebo vlastní hvězdu fakt nešlo.

Muž mi povolil se s příběhem svěřit, za což ho obdivuji, neboť, jak se později dozvíte, jeho mužská přirozenost musela ustoupit lásce, a bolest, se kterou se pro mě obětoval, je i po dvou týdnech stále ještě palčivá. (Teď to vyznívá asi tak, že si nechal vytetovat Haňulínek na čelo nebo tak něco, ale tak mimo zase nejsme). Konečně k věci.

Tak trochu rekonstruujeme. Máme krásný, moderní, bílý obývák. S novou sedačkou. Co nám chybí ke štěstí, pohodlí a k dokonalé image? Ano, televize. My jsme ve všeobecnosti proti televizi, nic tam nedávají a reklamy nemůžeme vystát, ale bude jistě pohodlnější si po čtyřech letech společného soužití přehrát zcela legálně stažený film na skutečné televizi místo prachobyčejného notebooku.

Jak je asi zvykem všude, výběru televize se věnoval muž. Vyhneme se značkám, bude to tak lepší, ale jednoznačně top nabídka byla pro mého muže televize velikosti 65 palců. Když mi ukazoval na prázdné zdi, kolik tahle kráva zabere (pardon, ale televize velikosti 65 má dle mě nebezpečně blízko ke klasickým filmovým plátnům), rezolutně jsem nesouhlasila. Nicméně můj nesouhlas jsem postupem času vyjadřovala čím dál méně nesouhlasněji a říkala jsem si, že nakonec bude mít muž pravdu. My si zvykneme a bude to super. Takže aniž by se mě zeptal, jednoho dne televizi objednal.

V noci, poté, co odešla návštěva, která mi přišla popřát k muži zapomenutému svátku, jsme televizi dosmýkali z garáže do obýváku. Dost dlouho trvalo, než jsme ji rozbalili a postavili. A pak? Muž se kochal a já se rozbrečela. Ráda bych řekla, že za to může mé těhotenství, ale nemyslím si.

Dle mého názoru televize, jestli se tomu monstru dá vůbec ještě říkat televize, zabírala nejmíň polovinu obýváku. Ne, že by to byla ta nejvýraznější věc v celém pokoji, byla to jediná věc, které byste si všimli! Nechtěla jsem vypadat jako televizní závislák, nechtěla jsem, aby si před televizí hrálo dítě, které se do její úhlopříčky vleze skoro třikrát. Pobrekávala jsem se a sledovala jsem tu velkou černou screenu. A v té chvíli se můj muž zachoval tak, jak bych snad ani nevěřila, že se dokáže zachovat. Řekl mi, že pokud mě ta televize dělá nešťastnou a že to přeci jen budu já, kdo bude většinu času doma trávit, tak můžeme tu televizi vrátit. Dovede si představit tu mužskou bolest? Ani jsme ji nezapojili. Po hlubokém, láskyplném rozhovoru tedy láska mého muže porazila tu mou vůči němu a televizi jsme začali balit. Aby to nebylo tak růžové, tak jeden šroub muž ke stojanu přivrtal tak vehementně, že ho půl hodiny nemohl odmontovat, zatímco já odevzdaně seděla na gauči a dotazovala se sama sebe, jestli si tu televizi skutečně budeme muset ponechat. Nakonec se však vše povedlo a my do jedné do noci balili televizi.

Druhý den jsme ji vezli na PPL, kde zaměstnanec, který zboží přebíral, ránu mého muže rozjitřil tím nejzákeřnějším způsobem.

PPlák: „Máte v tom televizi, jo?“

Muž: „Jo, jo.“

PPLák: „Aha. A co? Nějaká reklamace?“

Muž: „Ne…byla moc velká.“

PPLák: „Haha, to slyším prvně.“

Tím už tak dost zkaženou náladu muži ještě pokazil. Abychom si však pořídili nějakou náplast, ještě ten den jsme zakoupili televizi s úhlopříčkou, která se mně jevila pro náš pokoj jako ideální – 49 palců. Já jsem spokojená, muž čas od času zmíní: „Je to malý.“ Nicméně já si jeho gesta lásky cením natolik, že jsem mu na oplátku nabídla možnost si trvale sundat snubní prsten, který nechce nosit a se kterým si neustále hraje. A o tom je, vážení, manželství. O velkých gestech a kompromisech.