Magická změna aneb co se do háje děje u prarodičů

Vaše dítě jede k prarodičům na víkend. A vrátí se vám nějaké jiné. Řekněme spratečnější. Přitom prarodiče jsou super. Tak jak je to do pytle možné?

Když jsem mou tříletou dceru políbila na rozloučenou a zabouchla za ní dveře auta mých rodičů, neměla jsem daleko do pláče. Moje holčička jede pryč. Normálně nejsem tak přecitlivělá a vyznávám názor, že je to dobré pro ni i pro její rodiče (kdyby nám tedy na krku nezůstal ještě synáček), nicméně těhotenské hormony jsou těhotenské hormony a já si dala brečící pětiminutovku za její odjezd.

A pak přišel super víkend. Vždycky jsem měla za černého Petra naše mladší dítě, nicméně je docela uvolňující zjistit, že na vás neustále někdo (rozuměj hrozně chytrá, úžasná, zvídavá holčička) nemluví a nevyžaduje vaše reakce, za které vás následně kritizuje ("Proč jsi jako zase řekla mmm???!!!!") Víkend jsme tedy s mužem zhodnotili kladně. A pak nastal čas převzít zpět zodpovědnost, kterou jsme si před 4 lety počali.

Předání proběhlo radostně. Ne tak další fungování princezny, která pravděpodobně přijela z wellness pobytu. Přítomnost bratra ji vyloženě obtěžovala. A to, že její služebnictvo (já a její otec) neplnilo požadavky jejího veličenstva ještě dřív, než je stihla vymyslet, nám dávala krutě sežrat. Mluvila jako mimino, všechno bylo problém. S mužem jsme prošli několika fázemi.

1. Smích - absolutně nás pohltila absurdita situací a jelikož my jsme od přírody hrozní pohodáři (no já určitě ne), všemu jsme se s radostí zasmáli. Neb takhle se naše dítě nechová, takže jde o nějaký sci-fi zásah, jsme ve filmu, snu nebo tak. Ha ha ha.
2. Rezignace - němě jsme hleděli na naši? dceru...a nedělali nic. Doufali, že ono se to nějak samo.
   Já: "Myslíš, že ten jeden a půl dne, kdy byla pryč, za tohle všechno stálo?
   On: "No to uvidíme podle toho, jak dlouho to bude trvat. Jestli míň než jeden a půl dne, tak jo."
3. Snaha o výchovu - když na velmi příjemné procházce lesem, kterou jsme si všichni až na hraběnku užívali, naše malá panovnice začala brečíc vyřvávat asi tisíckrát otázku: "Kdy už bude to parkoviště?!" zasáhl dokonce i muž a snažili jsme se dítě vychovat, převychovat nebo snad backvychovat (něco jakože ji vrátit tam, kde byla, než odjela). Celkem marně. Tak jsme radši vdechovali lesní vůně a zpívali si (jo, ten zoufalý zpěv).

Nakonec stav přetrvával ještě další ráno, ale postupně vymizel. Hele, moji rodiče jsou super, to je jasné už jen z toho, že vychovali mě. V tom případě nechápu, kde je problém. Ano, má více pozornosti než doma (to není tak těžké), nicméně takhle brutální přeměna z hodné holčičky na rozmazleného ufňukance musí mít někde svůj kořen. Kdo ví. Každopádně chce to silné nervy.

Matka: "Chceš meloun?"
Dcera: "Jo, ale jenom, když tam nebudou pecky."
Matka: "Ok, nějaké ti vyndám, ale když tam nějaké zůstanou, tak tam prostě zůstanou."
Dcera: "No ale babička umí meloun bez pecek! A jedli jsme ho vidličkou!"

Ok a spala jsi v hedvábí a koupala ses v šampaňském nebo co? Nevím, co prarodiče s našimi dětmi dělají. Ale je v tom nějaké mystery, to jako stopro.