Jak jsme nejeli do Paříže

Možná, že to znáte. Máte dítě, mírně nepřizpůsobivé dítě taktně řečeno, takže občas prostě sníte. Sníte o tom, že si v klidu protřídíte fotky, že uvaříte bez řevu jídlo nebo že si prostě i s tím malým pokladem zajedete do Paříže. 

A my nejsme výjimka. Ač oba dva necestovatelské tipy (kromě Chorvatska, Hradce nad Moravicí a Beskyd jsme spolu nikde nebyli), zatoužili jsme využít neopakovatelnou příležitost. Muž měl 4 dny volna, Paříž máme co by kamenem dohodil, takže rozumějte 3 hodiny cesty autem po dálnici. S dítětem to sice pocitově bude nějakých 6 hodin, ale jak říkám za rohem. No a nějaký love by se taky našly.

Naše snění trvalo asi hodinku. Pak přišlo samozřejmě vystřízlivění. Po pár chvílích strávených s Emmou je prostě jasné, že bude vítězství přežít ty 4 dny ve zdraví a psychické pohodě při činnostech, které Emmu baví a na místech, kde se Emmě líbí. Což, pro zajímavost uvádím výčet, rozhodně není: autosedačka, kočár, procházka po městě, prakticky cokoliv.

Takže město Eiffelovky a zamilovaných musí počkat. Tak 10 let. Ale to nevadí, naše láska stále kvete i po dítěti, hypotéce a v hormonálně nestabilním těhotenství, takže si to užijeme ještě mnohem víc. A podíváme se na Eiffelovku večer!

Trošku rozesmutnělí ztrátou vidiny návštěvy Paříže jsme odvážně uvažovali aspoň o koupi skládacích kol a cyklovozíku pro dítě, abychom si ušlou útratu vynahradili a zapadli do Beneluxu, ale opět naštěstí zvítězil rozum a my si v Decathlonu koupili tak akorát sluneční brýle a jeli jsme do bruselského parku strávit nádherný den, který skončil zhruba za 2 hodiny, kdy Emma dokázala celému Bruselu, jak silné má hlasivky. V tu chvíli nám bylo jasné, že jsme se ohledně Paříže rozhodli správně.

Čtyři dny jsme nakonec přežili ve zdraví. Naše pětileté výročí chození jsme oslavili jak jinak než všichni 3 kvalitním burgrem v restauraci na náměstí.