Přítomnost manžela - jak budete vzpomínat, až odejde.

Promiňte, nic ve zlém, ale ta posloupnost a podobnost textu se přímo vnucovala. Naopak - ať máte spolu v důchodu na co vzpomínat.

Toho klidu od návštěv. A sociálních kontaktů vůbec.

Nejsem ten správný člověk na odpověď, ale přece jen. Jako státní rentiér mám (spolu se ženou ovšem) možnost být na částečný úvazek hlídačem našeho kolibříka, dvouleté vnučky. Protože jiného dědečka nemá (nemusím se dělit) a tráví u nás hodně času, stala se mým „ocáskem“. Užívám si všechno, od rána do rána. Její přítomnost, tahání za ruku do předsíně, když si chce hrát s míčky (máme tři: oranžový, zelený a yellow - tomu zásadně odmítá říkat mu žlutý a neudělá kuli kuli), dokud neřeknu yellow) její úsměv, když se probudí, mazlení, polední siestu, na kterou se vždycky těším, čekání, až spolu večer usneme – a já pak jdu potajmu k PC ... Ona je režisérem dne a já nemám to srdce odmítnout plnit její program. Je to sluníčko jinak zamračené covidové doby. Má ode mě i písničku: Kalamajka mik mik mik, Zuzanka je kolibřík. Dnes ji potkal námořník, přivezl jí sladký fík. Zuzanka mu řekla: Dík, já jem taky labužník. Kalamajka mik mik mik, Zuzanka je kolibřík. --- Tak příjemné dny tam u vás.

Nojo jenže je to pořád jen dítě, které jako dědeček když nebudete mít náladu vrátíte rodičům. Ale ta matka je nemá komu vrátit když jí to nebude bavit.