Poměrové indikátory spotřebovaného tepla a " tepelní upíři ".

Jedná se o nejúspěšnější mystifikaci obyvatel bytových domů po roce 1990. Více než 15 roků se v ČR s podporou státu užívají poměrové indikátory spotřebovaného tepla založené na měření teploty radiátorů v obytných prostorách bytů. Při jejich zavádění se dodavatelé této technologie holedbali, že do spotřeby tepla přinášejí řád a spravedlnost. Každý byt bude mít své korekční koeficienty, které údajně zohlední všechny aspekty (poloha, počet ochlazovaných stěn).

V praxi se však ukázalo, že se jedná o přesná čísla získaná za okolností, které vzbuzují oprávněné pochybnosti o serióznosti systému jako celku.
Hlavním nedostatkem indikátorů je to, že registrují jen povrchovou teplotu otopného tělesa a tato jejich jednostrannost přiměla MMR k rozdělení celkových nákladů na vytápění na dvě složky (obvykle v poměru 40:60 nebo 50:50). Nové typy sice deklarují i měření teploty v místnosti, ale to lze brát s rezervou, když je toto čidlo 2-3 cm od radiátoru a podstata měření zůstává skoro totožná s čidly první generace:

    - tzv. spotřební složka vyjadřuje tu část nákladů na tepelnou energii pro vytápění, která se do daného prostoru šíří z otopných těles v něm umístěných; je rozpočítávána podle korigovaných náměrů indikátorů,

    - tzv. základní složka vyjadřuje naproti tomu náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místnosti bytu prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla, a která rovněž vyjadřuje část nákladů na temperování společných částí domu. Tato složka se rozúčtuje mezi domácnosti podle jejich podílu na započitatelné ploše objektu.

Z předchozího je zřejmé, že byty, které mají během zúčtovacího období neustále vypnuté otopná tělesa se na úhradě spotřební složky nepodílí a ani nemohou podílet (mají nulové náměry). Na případnou kritiku mají jejich uživatelé stereotypní odpověď typu „mně stačí k vytápění stoupačky a na nákladech na jejich provoz se podílím v rámci základní složky poměrem podle podlahové plochy“.O tom, že nezanedbatelné množství tepla do jejich bytových jednotek prostupuje stěnami, které nejsou nijak izolované, taktně mlčí.

Propočty těchto tepelných zisků jsou velmi sporadické a nesystematické. Nicméně dovolují soudit, že jsou ještě mnohem vyšší než v případě stoupaček.

Obecně lze říci, že obytný dům je jedna topná jednotka, protože mezi byty nejsou instalovány tepelné izolace a použití indikátorů na radiátorech je zcela nevhodné.

Při ročním rozúčtování spotřeby tepla dostává každý uživatel bytu vyúčtování jeho spotřeby založené na úhradě základní a spotřební složky. Nemá však žádné informace o spotřebě svých sousedů. Tak se ani nedozví, že jeho spotřeba je v mnoha případech významně ovlivněna těmi jeho sousedy, kteří tzv. nepotřebují tak vysokou teplotu a mají proto uzavřené regulační kohouty u svých radiátorů.

Taková praxe tedy primárně poškozuje uživatele bytů s více ochlazovanými stěnami, ale i ty uprostřed domu, kteří jsou obklopeni „tepelnými upíry“ se zavřenými radiátory.

Argumenty, že vyhláška 372/2001 Sb. pamatuje na velké odchylky od průměrné spotřeby, jsou zavádějící. Z praxe lze doložit při porovnání spotřeby „šetřivých uživatelů“ a těch, kteří kvůli dosažení tepelné pohody musí topit více než by se očekávalo, že ti prvně zmiňovaní mají minimální náměry na indikátorech a také vypočítané náklady za teplo jsou u nich nižší o cca. 40% než je průměrná hodnota za celý dům. Oproti tomu ti druzí (značná část) mají spotřebu vyšší než je průměrná o cca. 40% a tím také i náklady. Obě skupiny se tedy dle vyhlášky 372/2001Sb. pohybují v rámci povolené tolerance a k žádnému přerozdělení nákladů nedochází.

Je to ve stylu: Já mám k obědu husu a soused nic, ale v průměru máme oba k jídlu ½ husy.
V konečném důsledku mají všichni přibližně stejnou tepelnou pohodu za zcela odlišné peníze!

Poměrové indikátory prosazují hlavně jejich dodavatelé a část tzv. „šetřivých“ vlastníků bytů na úkor neinformovaných sousedů nucených nadměrně temperovat.

 Za této situace lze spravedlivě rozdělit náklady tzv. spotřební složky podle §4 odst.5 vyhl. MMR č.372/2001 Sb(, protože na instalované indikátory se prokazatelně nelze spolehnout (viz. nulové náměry) a lze je tedy po schválení nadpoloviční většinou účastníků shromáždění SVJ nechat zdemontovat odbornou firmou):
V zúčtovací jednotce, ve které u konečných spotřebitelů nejsou instalovány měřiče tepelné energie nebo indikátory vytápění, vlastník spotřební složku rozdělí mezi konečné spotřebitele obdobným způsobem jako složku základní.

Tyto závěry jsou v praxi již ověřeny v několika obytných domech s ústředním vytápěním po dobu čtyř topných sezón.Náklady se dramaticky nezvýšily. Pokud by nějaký vlastník svůj byt přetápěl, tak se přebytečné teplo rozptýlí do sousedních bytů.Pouze je potřebné ohlídat, aby nedocházelo k neodůvodněnému nadměrnému větrání okny a odsávání z kuchyní a koupelen. Pokud se na trhu objeví skutečně funkční systém rozdělování nákladů na teplo v podmínkách jedné topné jednotky, tak se můžeme bavit o jeho možném použití. Nesmí to však být princip zneužitelný jako u výše uvedených indikátorů.

Pokud se chcete dozvědět konkrétní možné řešení, tak mi napište na můj e-mail. Již jsem sice na toto téma na svém blogu psal, ale nebráním se diskuzi a případným konzultacím o konkrétních záležitostech týkajících se obytných domů.