Pád současného politického režimu v ČR není vyloučen.

Zhroucení komunistického režimu v ČSSR žádnou prokazatelnou příčinu nemělo. Skutečnost, že ani to nejskandálnější pošlapávání lidských práv a ani neefektivní hospodářská politika sama o sobě ještě nemusí vést k zhroucení represivního režimu, je možné názorně dokumentovat na KLDR a v jisté míře i na Číně.

Základním předpokladem pádu jakéhokoliv režimu je totiž zhroucení spontánní víry občanů ohledně legitimity daného společenského řádu. Pokud se tedy 17.11.1989 v ČSSR vytvořil prostor k zpochybnění legality dosavadního režimu a nikdo z jeho vůdců do vývoje razantně nezasáhl, tak muselo zákonitě dojít k prozření lidu, že císař již nemá šaty a je nahý. Tedy je dovoleno se srocovat a protestovat proti režimu včetně vyslovování požadavků na odevzdání moci.
Stejně náhle, jako se svého času zhroutila moc  KSČ, může dnes dojít ke zhroucení zdánlivě neotřesitelné moci současného politického režimu. Příčinou ukončení sociálního konsensu se může stát nahodilá, zdánlivě nedůležitá příčina. Tato varianta vývoje je pro ty, kteří si jiný než tento svět nedovedou představit , noční můrou a zároveň možná jednou z  nadějí těch, kteří v nynějších poměrech nenachází nic, co by jeho dlouhodobou existenci v současném provedení ospravedlňovalo.

 Obnovený kapitalistický systém nepřinesl nic, co tu ještě nebylo, a nepřinesl větší míru uspokojování potřeb pro nižší a střední vrstvy společnosti než by jich dosáhly i v podmínkách Husákovského režimu po uplynutí dvaceti let.. Tehdejší lídři (Klaus, Dlouhý, Tříska) počátkem roku 1990 přislíbili široké veřejnosti, že do několika let se svojí životní úrovní budeme blížit občanům Rakouska. Lidé pod vlivem jejich osobního  image uvěřili reálnosti těchto prognóz a podpořili je ve všeobecných volbách do parlamentu.
Po uplynulých dvaceti letech je stále tvorba HDP ve stejném odstupu za Rakouskem jako tomu bylo na počátku r.1990 (výkon naší ekonomiky přepočítaný na občana  je stále poloviční oproti občanu Rakouska). To se zákonitě promítá i do příjmů širokých vrstev obyvatelstva.
S uplynulým časem od r.1990 je vhodné hledat jiné politiky, kteří by dokázali do řízení státu přinést nové účinnější metody, když ty dosavadní zjevně nepřinesly zvýšení tempa růstu ekonomiky. Ty současné jsou ve spojitosti s globální krizí ještě více kontraproduktivní než v uplynulých 20 letech. Nelze hledat vzory pouze v zemích umístěných západním směrem.
Takovéto chybné jednostranné teorie se zde již jednou pod vlivem KSČ neosvědčily.

Dokonce ani energetická náročnost výroby se výrazně nesnížila (energetická náročnost výroby u nás je stále 2,5 krát vyšší než činí průměr evropské patnáctky). Z původních průmyslových podniků zůstalo pouze torzo a většina produkce probíhá v nově postavených provozech. Za této situace by se dalo logicky předpokládat, že firmy v soukromém vlastnictví budou schopny efektivnější produkce, zvláště za situace, že ceny energií stále rostly.

Podle některých internetových průzkumů se kupodivu třetí nejsilnější stranou stalo politické uskupení TOP 09, které ještě ani úplně nevzniklo. Má teprve přípravnou strukturu.Jejímu programu překvapivě věří vysoké procento voličů, přestože nebyl nikdy veřejnosti předložen. Zveřejněny byly z něho jen nepatrné útržky. Tato záhada nemusí být až tak nevysvětlitelná. V r. 2006 tu již byl podobný případ. Také tehdy se pod vlivem mohutné mediální kampaně do povědomí významné části nespokojených voličů zapsala Strana zelených. V r. 2006 se mohl nezasvěcený občan podivovat nad skutečností, kde se vzaly tak mohutné finanční prostředky na její předvolební kampaň? To se dnes týká i výše zmíněné strany TOP 09. Nejedná se o stejného sponzora, který se po vyčerpání  Strany zelených jako nového nadějného politického subjektu znovu pokouší ovlivnit výsledek voleb ve prospěch tzv. pravice a zároveň i svůj? Tyto záhady mohou rovněž velmi významně souviset s kultem osobnosti, protože mnoho občanů je stále ochotno tomuto fenoménu zděděného ještě z Habsburské monarchie přikládat značný význam a slyší na projevy mediálně známých osobností, které sice nic občanům neslibují a pouze jim kynou a současně vzbuzují dojem, že všemu rozumí.
Možná, že kdyby se objasnila tato záhada, tak by se mohly vysvětlit všechny ostatní na naší politické scéně. Protože svoboda znamená být také informován.  

Pokud by občan (volič) měl čas na prostudování převážné části politických programů parlamentních i neparlamentních stran, tak by mohl dospět k poznání, že tyto byly zpracovány za jiné globální hospodářské situace než se rýsuje v závěru r. 2009. Také jejich odborná úroveň je poplatná nejen politické orientaci, ale i možnostem stranické základny. Já jsem osobně nenašel jediný dokument tohoto druhu, který by splňoval mé představy a obsahoval všechny obecně prospěšné  zásady ať v pojetí levicovém nebo pravicovém.
Další aspekt, který je nutno vzít v úvahu, je existence prostředí v jednotlivých stranách, jež by umožňovalo prosazování tvůrčích a nových myšlenek. O tom by nás jednotlivé strany měly v rámci svých prezentací stále přesvědčovat a také formou primárek s využitím zkušeností z USA. Co by bylo platné, že by se nějaké straně podařilo zformulovat dobrý a přiměřeně úplný program, když by nebyl v jejích řadách nikdo, kdo by se ho snažil uvést do praxe. A k tomuto velmi často od r. 1990 docházelo a současnost není výjimkou. Boj s korupcí musí být sveden již na začátku cesty ( v základních organizacích). Jednou z významných příčin nevyhovující situace je také sponzoring podnikatelské sféry, který ze stran vytváří jejich filiálky.  Ta co se projevuje ve státním aparátu a ve státem vlastněných podnicích je jen důsledkem té, která se děje na půdě politických stran.
A pokud k jednoznačnému vyjasnění prostředí nejsou současné politické strany schopny (nepanuje u nich skutečná demokracie), tak bude potřebné v dohledné době takovou stranu založit včetně zpracování volebního programu orientovaného na ekonomické pozdvihnutí země založeného na podpoře prostředí pro podnikatelské subjekty ochotných se takového projektu zúčastnit.