Americký sen pro všechny občany ČR.(Kdo ho viděl- ať se přihlásí).

Stále na něj čekáme a on ani po dvaceti letech nepřišel. Škoda uplynulého času. V roce 1948 jsme začali prožívat veliký výchovný pokus směřující k světlým zítřkům bez falše a násilí. Herci i režisér však své role jen předstírali, protože neznali své úkoly v potřebném rozsahu.

Hodný strýček z Kremlu nám tehdy poslal zkušené poradce, kteří všem dávali lekce z dobrého chování. Pod jejich vedením jsme se dopracovali po prvotních chybných krocích i k dokonalým zločinům před tehdejšími soudy.

Po několika letech skončila éra poradců a my jsme dále pokračovali v budování spravedlivé společnosti. Problém byl pouze v tom, že ji nechtěli vytvářet všichni občané státu. Stále se někteří lidé ohlíželi západním směrem , kde byly státy o nichž se proslýchalo, že tam padají pečení holubi přímo do pusy. Stačilo ve správnou chvíli koupit akcie (deriváty) na burze a držitel se mohl rázem stát milionářem. Nějak jim však nedocházelo, že s podobnou pravděpodobností mohou zbohatnout i u nás v loterii nebo sportce. Ke všemu tam byla
(a dosud ještě je) spotřební společnost, která přesvědčovala své občany, aby si stále kupovali nové a novější věci, přestože ty dosavadní byly zcela funkční. To se našim občanům jevilo velice zajímavé, protože u nás dostupnost novinek značně pokulhávala za požadavky kupujících.

Tyto atributy západního stylu života se tedy jevily informované části občanů tím skutečným rájem na zemi. Vždyť v takové zemi se jeho obyvatelé mají určitě lépe než my. Po čtyřiceti letech od února 1948 se číše trpělivosti našich občanů naplnila až po okraj. Nyní stačil malý podnět k masovému vyjádření nespokojenosti s metodami řízení státu a defakto i s celým dosavadním komunistickým režimem.

V listopadu 1989 se do čela mas postavili noví proroci, kteří vedli lid neomylně na osvědčenou cestu kapitalismu. Jak tvrdili, není jiné schůdné cesty k úspěchu, než prodat všechny továrny zkušeným kapitalistům. Ti se ve svém altruismu postarají současně i o blaho našich pracujících, kteří pod jejich vedením budou pro ně rozmnožovat kapitál a podílet se na výrobě. Velmi brzy (do 5-ti let) se staneme stejně úspěšnými jako Rakousko. Byl tu však jeden technický problém. Kde vzít v ČSFR po tak dlouhé době vlády komunistů zkušené manažery a kapitalisty? Současní kapitáni průmyslu s vysokoškolskými diplomy se bili v prsa, že to snadno dokáží. A opravdu tam, kde dostali příležitost, tam výroba brzy skončila. Pořád tu byla celá průmyslová odvětví v rukou státu. Řešila se otázka, jak je rychle a úspěšně privatizovat? Nakonec zvítězila myšlenka V. Klause na jejich tzv. privatizaci pomocí kuponové metody. Heslo znělo: Každý občan akcionářem (spolumajitelem) podniku. Tato idea však nezískala podporu na Slovensku. Slovo dalo slovo a federace vzala za své. Premiéři obou národních států se koncem roku 1992 kulturně dohodli, že dojde k zániku federace. Poslanci FS tento právní akt odsouhlasili. Od té doby žijeme v oddělených státech.

Teď už nic nestálo v cestě velké privatizaci kuponovou metodou. Bohužel drtivá většina občanů nechápala princip a ti co znali teoretické zákonitosti tohoto způsobu investování zase neměli přístup k relevantním informacím o hospodaření podniků. Výsledek je všeobecně známý. Na této akci zbohatl zlomek občanů za užití tehdy platné legislativy, která neviděla nic špatného na zneužívání informací v obchodním styku a umožňovala machinace s majetkem a aktivy zprivatizovaných firem.

Nakonec skončila většina takto privatizovaných podniků, které nezbankrotovali, v rukou zkušeného zahraničního kapitálu. Po r. 1993 pokračovaly vlády v postupné privatizaci zbylých strategických podniků přímým prodejem vybraným kupcům. Na řadu přišly i banky, které dosud byly ve vlastnictví státu.

V průběhu uplynulých 20 let zde vznikaly i nové továrny na zelené louce zaměřené rozhodující měrou na výrobu automobilů, které postavili zahraniční investoři.

Značné dovozy levného spotřebního zboží z Asie se negativně podepsaly na existenci domácích podniků zpracovatelského průmyslu. Nízká úroveň mezd po r. 1993 byla chápána jako výhoda pro podnikání zahraničních firem, ale zároveň byla příčinou nízké kupní síly občanů, kteří se proto museli orientovat na nákupy levného (v té době nekvalitního) spotřebního zboží z Asie. Kvalitní výrobky českých firem neměly dostatečný odbyt kvůli vyšší ceně než konkurenční zboží z Číny. To byla hlavní příčina zániku české výroby.

Dlouhodobě nevyvážená obchodní bilance s touto zemí může být značným problémem i v budoucnosti. Pokud občané mají nízké příjmy, tak ani nelze z jejich strany očekávat změnu v orientaci na kvalitní domácí výrobky.

I po dvaceti letech nejsou současné příjmy drtivé části našich občanů nijak závratné. Jedině v počtu ojetých osobních automobilů jsme si významně polepšili. Zvláště od r. 2009 se začala krize také projevovat i v jejich používání. Menší provoz na našich silnicích se kladně promítnul do nejnižší úmrtnosti za posledních 20 let. Stačí vyhlédnout z okna bytu, aby se člověk přesvědčil, že vlastníci osobních aut je mají pouze zaparkovaná před domem (pokud mají to štěstí a našli místo) a z ekonomických důvodů je používají jen zřídka.

Stále se můžeme seznamovat s ekonomickými teoriemi, které hovoří o fungování tržního hospodářství. Některé propagují absolutní volnost a jiné zase regulační zásahy. Pro oba směry se najdou zastánci. V uplynulém roce jsme byli svědky, že i vláda USA vedená prezidentem začala uplatňovat regulační a intervenční zásahy do ekonomiky. O vládě Číny se to ví již dlouho, že svými intervencemi zásadně ovlivňuje chod své ekonomiky.

Pro úspěšnost takových kroků je zároveň nutné, aby i negativní jevy (korupce, kriminalita) bylo možné účinně a rychle řešit v rámci justice.

Struktura našeho průmyslu je orientována na EU, kde se projevuje krize. Fungování ekonomiky bez výrazných zásahů státu tedy nese své ovoce. Je to svým způsobem nejlevnější forma vývoje. Podniky, které nebudou mít odbyt, zkrachují. Místo nich zde vzniknou po určitém čase jiné potřebnější. Je to velmi podobné počítačové hře pro 8bit. počítače o závislosti lišek na počtu zajíců v přírodě. Na začátku simulace je málo lišek a hodně zajíců. Lišky mají dost potravy a jejich počet rychle roste. Zajíců tedy ubývá až jich je málo. Lišky nemají co žrát a značný počet jich umírá na nedostatek potravy. A cyklus se může opakovat.
Funguje to bez problémů. Jediná potíž vzniká u lidí, kteří po ztrátě zaměstnání a možnosti obživy jsou ohroženi bez podpory státu na životě. Nebo vezmou spravedlnost do svých rukou a potom dochází k násilným bouřím.

Popsaný vývoj signalizuje, že k dosažení lepší srovnatelné úrovně v dohledné době jako v Rakousku nebo USA zřejmě nestačí zavést kapitalismus a čekat na výsledek. Dosavadní vývoj spíše nasvědčuje, že bez regulačních opatření budeme čekat ještě mnoho desítek let. Kapitalismus je přece dlouhodobě uplatňován i v Kostarice a přesto tam ekonomika nemá žádné významné přírůstky.