Utíkej!... dokud můžeš!

Oči vytřeštěné, ústa dokořán, ruce v pěst... Postava klečící v prachu, v bolesti a strachu. Lze z ní vyčíst jen touhu po záchraně. Nezbylo už nic víc. "Běž!!!" křikne na ní a pak vysíleně klesne. 

Jako hřebík vystřelí tohle slovo do její hlavy. Jako kulka, která neminula. Jak kulka, která tam stále pálí, přivádí jí k šílenství.

"Tak utíkej!" 

Ani na okamžik nezaváhá. Víckrát se neotočí, její tělo prchá. Nohy se boří do hluboké suché rýhy v poli. Prach se zvedá, slzy si v něm máčí cestu, bezmyšlenkovitě se otře, pevně sevře oči a utře hřbetem dlaně tekoucí slano.

***

Musím běžet.

Svaly se napínají k prasknutí, ruce pokrčené v lokti pravidelně kmitají. Dívám se na objevující se a zase mizící botasky na zemi. Kolena necítím, ani pravé, které nemůžu ohnout, žene mě touha, bolest mi nesmí bránit. Touha přežít. 

Plíce se roztahují, nasaju vzduch, vybírají si kyslík a zbytek vydechuju zpět. Nestíhám, tělo si žádá větší přísun, snažím se pravidelně nadechnout a vydechnout na tři doby. Souhra celého těla je důležitá. 

Potím se všude. Stéká mi to po čele, do obočí, vlasy mám přilepené prachem a vlhkem jako špatně vyrobená paruka. Jen uhnu prsty rousy z čela, otřu pot i z krku. Položím ruku na místo srdce. Tepe, tepe jako by chtělo ukončit můj život.

Vydrž, říkám mu, vydrž, neumírej, doběhneme tam a pak ...

Kotníky chtějí vypovědět službu. Vzdávají to. Chodidla pálí k zbláznění. Kdybych tušila, že uteču, vzala bych si běžecké boty. 

Píchá mně v boku, nemůžu popadnout dech, špatně dýchám, probleskne mi hlavou, nikdy se to dýchání nenaučím dobře. 

Chtěla bych se otočit, podívat se zpět, ale neudělám to. Vím, že by mě to oslabilo, zastavilo a to se nesmí stát. 

Funím, běžím z posledních sil. Už jen tenhle kopec. Rukama padnu na čtyři a lezu přes pařezy a mladé keře. Větvičky praskají, zabodávají se do dlaní, škrábou předloktí, drásají kůži. Nohama zabírám, špičky zakopávám do měkka, abych si udělala stupínky. Hlína se drolí dolů, podrážky podkluzujou, je to vyčerpávající. 

Nedám to, prožene se mi hlavou hloupá myšlenka. Doprcič, nemysli na kraviny a radši koukej makat. Ruce se chytají všeho, co by mi pomohlo postoupit výš, připadám si jako tonoucí, co se stébla chytá, když má na kahánku. 

Dlaně otírají pot i slzy, bolí to a já přestávám být tvrďačka. Drdol se už dávno rozvázal a vlasy se mi motají do výhledu. Kruci!!! 

"SAKRA!" vykřiknu do propasti pode mnou. Ozvěna se odráží od vysokých těl skalnatého masivu. Jsem vyčerpaná, ale nesmím zastavit, tam nahoře je... Kouknu tam. Bože, je tak neskutečně vysoko, až se mi chce snad radši umřít. Hrabu rukama, lezu po kolenou, bláto se mi lepí úplně všude. Náhle mi ujede noha, ruka chce našmátrat nějaký záchytný bod, nic tam ale není.

"NÉ!" vzteky zapřu nohu, teď přece nespadnu, to by byl konec. Visím nad zarostlou propastí, tělo vykazuje ztrátu veškeré energie. Hledám poslepu rukou něco... Cokoliv, brečím... Mám chuť to vzdát. 

Teď. Teď by se přece měla objevit ruka. Tak to přece bývá v napínavých filmech. Na poslední chvíli ji zachrání silný, vysněný muž a schová hrdinku do své velké náruče. "Už je dobře," zašeptá ji do ucha a pohladí po vlasech. 

Zvednu hlavu. Kde je? Jsem bez chuti pokračovat. Nikde žádnou pomocnou ruku nevidím. 

"Doprdele! Tak kde jsi?!" 

"Ele a e si?" "A e si?" "E si?" odpoví mi skaliska. 

***