Umělkyně Zdenička. Po kom to ta holka může mít? Samozřejmě po mamince.

Blog o naší Zdeničce. Je to snaživá a moc šikovná holčína. Zlatíčko, andílek, čertík, mazlíček, malířka...

V dnešním blogu se vám chci pochlubit tvorbou naší malé umělkyně Zdeničky. (pro nově příchozí, Zdenička je úplně normální holčička, jen nezapadá do tabulek lékařů a psychologů)

Přiblížím vám ji třemi příhodami.

Zdeninka je v počítání na štíru (Marie, všimni se, mám to správně), vlastně na pětku, ale my si z toho nic neděláme, protože díky tomu zažijeme občas veselé chvilky.

První počítání při oblékání pyžama:

"Pení (první)," noha v nohavici.

"Duhou (druhá)," noha v nohavici.

"Čteí (třetí)," noha v nohavici.

Říkám jí: "Ty máš tři nohy?"

A ona, že ano. A tak jsem se zeptala, kde jí má. Začala se otáčet na všechny strany a opravdu vážně hledala svoji třetí nohu.

"Zdenyšku, ty nemáš třetí nožičku. Máš jen dvě."

"Fa? (fakt, to má ze školy)" Byla opravdu smutná. A pak dodala. "Koda (škoda)."

Momentálně se léčím se zánětem spojivek. Zdenička je starostlivá a stále se ptala, jestli mne to nebolí, jestli potřebuju pofoukat. Kontroluje mi do oči.

Včera po koupání se mi zase dívala zpříma do očí. A protože ve škole mají počítání jedna, dva, tři  (je to pro ni dost těžký oříšek), stále počítala.

"Jeden," málem mi vypíchla zarudlé očíčko. Pochvala...

"Da (dva)," ukončila počítání. Opět pochvala...

"Da (dva)?, Da oi (dvě oči)?" Divila se. A já, že ano.

Radovala se.

"Kolik jich máš ty?" Zeptala jsem se a rázem jsem jí zkazila náladu.

"Nehim (nevím)," sklopila hlavu. A tak jsem ji povzbudila, ať si je taky spočítá.

"Jeden, da (dva)!" Vyskočila radostí. (už jsem naučená uhýbat, abych si nepřekousla jazyk při každém jejím výskoku)

"Da (dva)? Taky da (dva)?" A já že ano. 

"Šupe (super, další výraz ze školy).

Tak to bylo počítání. A teď pravá a levá ruka...

Manžel si tuhle ztěžoval, že Zdenička neví, kde je levá a pravá ruka. Já samozřejmě jako matka znalá své dítě, machrovala, že tohle už máme v malíku dávno. A hned, že uděláme ukázku.

"Zdenýšo, kde máš levou ruku?" To jsem ji během jejího hraní s autíčky zaskočila. (právě je řadila podle barev a podle hodností do jedné řady, jaký v tom má systém, ještě nevím)

"Nehim (nevím)," smutná...

"Zdený, levá ruka... to přece znáš." Manžel pokyvoval hlavou (já to říkal), nechtěla jsem to vzdát. Vyhrajeme!

"Levá. Hm?" Snažila jsem se ji trochu povzbudit.

Najednou levá ruka vystřelila, málem mi urazila hlavu. PARÁDA!!! Vítězství je moje.

"Ano, ty jsi šikovná, a kde máš pravou?" Ó, jak nečekaná otázka. V hlavě měla ještě ta autíčka, jejich jména, barvy, atd. a oni chtějí pravou ruku???

Otočila se dokola a pokrčila rameny. 

"Pravou, broučku. Kdepak ji asi máš?" To jsem ji totálně dorazila, chudinku. V očích slzy, že snad ztratila pravou ruku. Manžel se uculoval.

Vzala jsem ji za pravou ruku a ukázala jsem jí ji.

"Pavou (pravou)?" Ptala se, jakoby to slyšela poprvé v životě.

"A já, ano, tohle je pravá."

Koukala na ní jako na ztraceného syna.

"Pavou, hm..." pokyvovala znalecky hlavou a pak dodala: "Fak bohy (fakt boží)!"

Ale já vám chtěla ukázat něco, v čem ona opravdu vyniká. Její kresby. 

Snad se vám její malůvky líbily stejně, jako se líbí mě.

Samozřejmě tohle nadání zdědila po mamince.