Pooooplaaach!

Autentický rozhovor: "Helejte tohle není žádná sranda, je to dost komplikované a pořádná makačka. Není to pro plašmušky. Musíte mít sílu a být neustále ve střehu. Jinak tady nemáte co dělat..."

Stojím a kolem mě se pohybují překrásně tvarovaný muži. Jejich svaly hrajou překrásné divadlo pro oči. Hluboce vykrojená tílka a krátké kalhoty. Ach, je to docela sexy.

Hasiči...

"Dobrý den," začínám svůj zajímavý rozhovor.

"Oheň je strašné svinstvo," začne hned zostra muž, který se dobrovolně přihlásil jako můj průvodce. "Máme několik druhů ohně, ale každý z nich je nebezpečný, protože může poškodit okolí."

"Chápu," řeknu, ale úplně přesně nevím, o čem mluví. Pozná to na mě...

"Pojďte, ukážu Vám, jak to tady funguje." Tlačí mě ke skupince pracujících svalnáčů.

"Helejte, tohle není žádná sranda, je to dost komplikované a pořádná makačka. Není to pro plašmušky. Musíte mít sílu a být neustále ve střehu. Jinak tady nemáte co dělat..." říká jeden z nich. "Je to dřina, blbý je, že makáme pro ženskou. Ženský jsou..." zastaví se, dlouho přemýšlí, podívá se na mě, nechce mě urazit... "Jsou citlivější a slabší."

"Jsou to pěkný hysterky!" nakloní se k mikrofonu další chlapák. Odpověď mi vyrazila dech, ale on pokračuje. "Dřít pro chlapy, to by se mi líbilo. Jsou to tvrďáci, měli bychom větší oddych. Ale takhle? Ty ženský nálady, výbuchy pláče a smíchu. Vždycky je to nečekaný a my si občas ani nedojdem na záchod. Nerozumím tomu, ne, ne... ženský jsou divný!" ukončí svůj monolog, plive si do dlaní a odchází po svém.

"On to tak nemyslel, promiňte." snaží se ten příjemnější napravit už vyslovené. "Ženy jsou zkrátka křehčí od přírody. Víc vnímají svět kolem sebe a jsou něžnější. Mně tedy vůbec nevadí pracovat pro ženu." Usměju, ale nejsem si jeho větou moc jistá.

Ze všech mužských kolem cáká pot, každý přesně ví, kde je jeho místo. 

"Radši půjdeme dál." odvádí mě od drsňáků pryč.

Než se moje oči nabaží, dostrká mě hasič k velké jámě plné divné nechutné sračky, ze které stoupají bubliny. Asi se koukám nechápavě, protože do mě  průvodce strčí. Bubliny se začínají zvětšovat, hladina se čeří, prská to ven... a potom... vynoří se obrovský potápěč. Vystrčí nám velký bílý krystal k nohám a než se potopí, můj hasič ho zastaví.

"Hej, vodníku, pojď na chvíli ven." ťukne mu na hlavu a ukáže na mě. Já se červenám při pohledu na jeho velká ramena a vymakané bicáky. Vyskočí ven. Ach... oblečený do těsného oblečku... no, co budu vyprávět, je vidět úplně všechno. Nemůžu se soustředit, oči mi stále padají k jeho, ehm, ehm, bokům... 

"Chtěla jste něco?" zeptá se mě, ale já jen civím, nemám slov a tak se zase ponoří do toho hnusu.

"Zapomněla jste se zeptat..." řekne hasič, pak nade mnou mávne rukou. "Jdem dál."

"Tak, tady se míchá." Uvidím obrovské jezero. Na jeho březích stojí další statní pánové, v rukou drží měchačky a víří hladinu. Hlavy holé, silné paže, překrásná těla... hmm, tenhle pohled se mi zamlouvá.

"Oni tady míchají každý den?"

"Jasně!" rozhodí rukama můj průvodce. "Co myslíte? Nikdy nemůžeme vědět, kdy zase naše paní začne vyvádět." 

"Pozoruhodné," říkám jen. Nemám víc slov, ti muži pracují ve dne v noci a čekají. "Nemají nikdy pauzu?"

"Nemůžou." přiostří svůj hlas. "My nikdy nespíme."

K nohám se shýbne další silný pán, vezme tu bílou věc na záda a nese ji před námi stejným směrem.

"A teď?" ptám se jako školačka. Průvodci asi začíná docházet trpělivost. "Co myslíte?" hodí otázku a já tápu. Nevím, copak já můžu vědět o tom, co tady probíhá.

"To je ta věc, co se rozpouští v támhletom jezeře?"

"BINGO!" jásá chlapák a plácne mě po ramenou až se zakuckám. "Pardon."

"Takže se to asi musí nějak drtit, ne?!"

"Teda, Vy jste hlavinka." uznale (ironicky) pokyvuje hlavou. "To hrubé jde nahoru k chlupům, ale to jemňoučké, to nejjemnější jde k nám do jezera a my to pak používáme k..."

Víjů, víjů, víjů...

Náhle moji exkurzi přeruší rozčileně hulákající maják. Červená oslňuje každého, kdo se jen přiblíží.

Blik! Blik! Blik!

"Na nic nečekejte! Blíží se to! Makejte!" Hlásí rozhlas a všichni běhají podle přesně daných předpisů. Každý začne plnit svůj úkol. Je to jako na závodech dobrovolných hasičů.

Dva překrásný hasiči (nemůžu si pomoct, promiňte čtenáři) při běhu našroubují proudnice na rozmotané hadice. V dáli jsou připraveny dva otvory, do kterých kovové vyústění zasunou. 

Jiní dva odhodí smotané hadice do dáli a ty se v celé své délce rozmotají. Všichni pracují v párech, na každé straně se odehrává ve stejné chvíli totéž. Jsou tu další, kteří spojují hadice k sobě.

Jeden plavčík skočí do jezera s kratší hadicí, na jejímž konci je nějaký košík. Ve stejný okamžik zapojuje jiný dříč svou hadici do podivného tlakového přístroje, který když mu přidají plyn, řve víc než osmiválec. Vše běží jak nalinkované. Z mašiny vede jedna silnější hadice takzvaný béčko. Na konci toho béčka našroubuje jeden silák rozvaděč. Do něj jiní dva připojí užší hadice, kterým se říká céčka. 

Někdo by mohl říct, že je tu chaos, ale po setině vteřiny jsou všichni na místě a čekají.

"Tak co se děje?" Říká velitel.

"Vypadá to jen na smích." hlásí z kontrolního centra.

"Tomu nerozumím." křiknu na mého hasiče.

"Bude to pohodička. Tentokrát bude hořet v okolí smíchu. Je to pomalý a málo nebezpečný oheň, který jak rychle vznikne, tak rychle zase zmizí, po krátkém hašení brzy zmizí. Ale je velmi potřebný, tento oheň spálí špatné myšlenky na uhel. Zůstanou pouze veselé a všechno smutné je alespoň na chvilku tatam. 

Horší je, když hoří třeba v oblasti zdraví. Je velmi důležité hasit opatrně a postupně, bacily jsou mrchy zákeřné a hodně toho vydrží. To potom tekutina vytéká všude, nosem očima..., je to nepříjemné, ale pomáhá to.

Úplně nejhorší situace nastane, když se plameny rozšíří na nejcitlivější oblast, oblast lásky. Tam je požár vždy nejsilnější a může způsobit nevratné škody. Třeba při takovém zlomení srdce nastává katastrofický okamžik. Oheň se rozšíří po celém okolí a devastuje vše hezké. Pálí hezké vzpomínky i myšlenky, ničí vše, co mu přijde do cesty. Tady musíme nastoupit s větším průměrem hadic. Pak je to boj na život!" mluví rychle, čeká na příchozí oheň. "Podobné je to při ztrátě milované osoby. To je potom o hubu!"

Ztrácím se, svět se se mnou točí, všude hluk a napětí, začínám se toho ohně trochu bát.

"Nebojte se," řekne ten můj osobní krasavec a opět mi dá hrču do zad. "Ona se jen dívá na velmi veselý film, válí se u televize, jí u toho brambůrky a vanilkovou zmrzlinu. Z mozku nám dali signál, že se pravděpodobně bude řechtat, až jí potečou slzy. Bude to krátké a málo namáhavé. klidně se posaďte, pak si dáme kafe." mrkne na mě a já se ohromená jejich prací kácím k zemi.

Ještě že jsem pouze investigativní novinář. 

Díky za vaši návštěvu. Ahojte. Bohunka 0