No nejsem já koketa???

Moje dcerka na spoustu otázek odpovídá: "Možná jo, možná ne." A tak ani já nevím... Jsem? Posuďte sami. Krátký příběh z dnešního dne.

Stáli jsme u čerpací stanice (název nebudu uvádět), stáli jsme tam dlouho. Manžel tankoval pro naše žrouty bagry větší množství nafty.

A co se nestalo?!

Zrovna jsem vykukovala z otevřeného okýnka naše dodávkového vozu (značku taktéž neuvedu ˘), chápejte výstavní ženksé tělo (chichi) v přiléhavým tričku s velkým výstřihem, to všechno skoro vypadávalo z okýnka, když v tom... (chvilka napětí)... přijelo nákladní auto. Takovéto, které u nás ze zničeného broukového lesa odváží klády bývalých stromů, pěkně poskládaných na valníku (snad jsem to správně popsala, ale i kdyby ne, mě čtou jen samí šikulové a šikulky, kteří mě pochopí).

No, co vám budu vyprávět, z kabiny která se otevřela, se nejdřív objevily bosé nohy, které se v rychlosti obuly do botasek a gumové pantofle koply pod volant. Potom z ní vyskočil... No to byste museli vidět.

Muž! Ale ten byl! K pohledání.

Můj typ mužů zde nemůžu popisovat, neboť nemám vlastně žádný, ale věřte, že tenhle mne zaujal hned napoprvé.

Oči se setkaly, dlouhé pohledy, krátké úsměvy. Nojono, asi jsem koketa, tenhle styl usmát se a očima civět mě zkrátka baví. Taková jsem já.

Nacpal pistoli do otvoru u nádrže a při pohledu na mě zvedl pravé obočí. Usmála jsem se. Nevím na co myslel on, ale já myslela jen to jedno. Nemám s ním hodit řeč? Bylo by to zajímavé.

Radši jsem se věnovala dcerce, ale nedalo mi to a stále jsem po něm pokukovala. Přiznám se, že moje oči dost často padaly na to jedno jediné místo pod pasem... ˘(nemravo!!!)

Že bych mu řekla... říkala jsem si. Pak jsem si zase vynadala, že za mnou manžel tankuje do sudu naftu, a že by tenhle při bližším kontaktu se mnou taky mohl přijít k úrazu... Ale stále mi to nahlodávalo a já se přistihla, že už už jsem chtěla vystoupit, dojít až k němu a něco mu říct. 

Dotankoval a já nebyla schopná mu něco naznačit. Jen jsme na sebe jukali a culili se a očima mrkali... Zamkl auto, odešel zaplatit.

No, už asi nic neřeknu, blesklo mi hlavou. Pak dotankoval manžel. Odešel platit a já dostala příležitost. Otevřela jsem dveře, ale při vystupování mne zachytila dcera a nutně něco potřebovala vysvětlit. Pán mezitím naskočil do kabiny, kopl botasky vedle sedačky, nazul gumáky a nastartoval. Ještě než zařadil, přece jen se otočil a usmál se na mě. Kývla jsem mu na pozdrav a on zamával. Ach jo. No někdy jsem tak stydlivá, nedá se nic dělat.

Nakonec tedy odjel, zmizel v dáli.

Jsem tak neschopná! Nadávala jsem si! Neschopná blbka, měla jsem k němu normálně zajít a říct mu, že nemá zapnutý poklopec.