Není to ono, ale alespoň něco... Cože? Ty bláho, kdo si kdy může něco takového dopřát...

Když myslíš, že tvůj život už nemůže nabídnout nic hezkého. Když ztratíš veškeré naděje a máš pocit vyhoření. V tu chvíli se rozhlídni, možná najdeš něco, co tě povzbudí na další roky.  

Znám to. Po nehodě v práci jsem upoután na vozík a mým nejvěrnější přítelem se stal ... dalekohled

***

Mobil zapípá a já odhrnuju závěs. Je 6.30

Jako každý den, v jakékoli roční době nehledě na počasí.

Vezmu dalekohled...

Je tam.

Srdce mi chce vyskočit z hrudníku. Je tam, nevím, proč se každé ráno tak těším, když vím, že ona tam stejně bude. Nikdy nevynechá.

V lodžii má dnes rozsvícených jen pár svíček. Je středa, klidový den. Dnes necvičí milovanou jógu, dnes medituje. Zabalená do teplého dlouhého svetru, na nohou pletené, pruhované ponožky, v rukou obrovský hrnek, ze kterého se kouří. Uvelebená do mohutných polštářů svého ratanového posezení s nataženýma nohama usrkne z hrnku. Zavře oči a usměje se.

Rád bych věděl, na co právě teď myslí. Možná na tiše se snášející vločky, které dnes poletují. Zaklání hlavinu, prsty rozprostře vlasy, otevře ústa a něco si brouká. Škoda, že ji nemůžu slyšet. Jen si představuju, jaký má asi hlas... veselý a mírný hlas. 

***

Mobil zapípá a já odhrnuju závěs. 6.30

Přitisknu dalekohled k očím. Dnes má kosmetické ráno. Na obličeji černou věc, zřejmě nějakou pleťovou, zázračnou masku. Vlasy smotané do utaženého ručníku. Velký hrnek na stolku, v uších sluchátka, ústa zpívají a ona si lakuje nehty. Je velmi soustředěná, občas přestane zpívat a mezi rty se objeví růžový jazyk. Lakuje červeň, moji oblíbenou barvu. Už zkoušela různé druhy barev, ale vždy se nakonec vrátí k červené. Sluší jí nejvíc.

***

Sleduji tuhle mladou dámu už třetí rok. Prakticky od prvního dne, kdy jsem ji spatřil na jejím balkonu. Byla to tehdy náhoda, nemohl jsem ráno dospat a 'šel' si ven zakouřit. Uviděl jsem spoře oděnou krásku, ohnutou do nepřirozené polohy, zadeček vystrčený právě ke mně. Cvičila jógu, jak jsem zjistil časem, cvičila ji každé pondělí a čtvrtek, úterý měla knižní, ve středu se oddávala kosmetickým úpravám, pátek měla vinné ráno.

Začal jsem ji sledovat. Stal jsem se divákem. Dívám se na ní, neobtěžuju ji, jen si ji prohlížím, když čte knihu, jak lehce nasliní prst a otočí jím na další stranu, jak se rty dotýkají hrnku, když upíjí horkou kávu. Jak se velké modré oči změní v animované oči Makové panenky, když je zavře a usměje se. Jak její drobná ústa zpívají. Jak kříží nožky, když se do ní dá zima, jak velkým kartáčem hřebenuje své dlouhé havraní vlasy. Jak nanáší na své polonahé tělo bílý krém a jemně ho roztírá do všech zákoutí. Přál bych si být tím krémem... Miluju, jak našpulí rty, když sfoukne poslední svíčku. Nastane tma. Pak vidím jen obrys, ještě dlouho tam jen tak sedí nebo stojí a hledí... někam.

Pak zmizí a po chvilce se objeví, jako by se mi chtěla ukázat v oblečení, které si bere na sebe. Sluší ji všechno. Má velmi ženský styl oblékání, přijde na balkon, zatočí se dokolečka, upraví si neposedné vlasy, usměje se, ještě propne nožku a potom odchází.

Každé ráno v 6.30 ji čekám a doufám, že jednou zvedne hlavu a usměje se mi do dálkohledu. Představuju si, co bych asi udělal, kdybych ji potkal někde ve městě.

***

6.30 úterý

Rozsvěcí hned několik svíček. Usedá do polštáře a nohy pohodlně hodí naproti na sedátko. Usrkává z hrnku a otevírá knihu. Dnes je velmi nalehko. Je prosinec, venku je hluboko pod nulou, vítr buší do skla její lodžie. Není zachumlaná do svého oblíbeného svetru, má jen černé krajové prádlo a na nohou teplé, pletené, pruhované ponožky. Musím se usmát, ty a ještě jedny podobné ponožky nosí každé ráno, v zimě i v létě. Dnes není soustředěná, oči jí těkají po stránkách, ale ona nečte. Každou chvilku pootočí hlavinu, ale potom se opět věnuje knize. Olízne si prst, ale neotočí stránku. Zvedne zrak. Usměje se. Položí hlavu na opěradlo a prsty pročesává vlasy. Ten tajemný úsměv mne vzrušuje, něco říká, možná čte nahlas, nevím, ale mám pocit, jakoby mluvila ke mně.

Zhluboka dýchám, cítím mrazení v zádech.

Vstává. Pohladí si podprsenku, odhodí vlasy dozadu a ...

... podívá se na mě ...

Skoro mi zaskočí. Srdce vykazuje zřejmě infarkt. Nemůžu dýchat, jen tu tak 'stojím' a pozoruju jí. Chvilku trvá, než mi dojde, že opravdu hledí na mě. Zůstávám jak opařený... Měl bych se schovat?

Idiote! Nadávám si, tos mohl čekat, že budeš za debila!

Stojí u okna, cucá horkou kávu, kniha leží na zemi a ona vzhlíží k našemu patnáctipatrovému domu. Dívá se přímo na mě. 

TEĎ!!! Teď se naše oči střetly. Kolikrát jsem si tohle představoval, kolikrát přehrával v hlavě...?

Odkládám dalekohled. Civím na ní. Je krásná, nemračí se, naopak. Stoupne si dál od okna a otočí se. Předvádí se mi. Zvednu palec a usměju se. Je nádherná!

píp píp pí 7.30 šou pravděpodobně končí. Je vždy dochvilná... právě teď odejde. Hmmm... škoda.

Dnes otálí, usmívá se a zamává mi. Ufff, zčervenám, pokývám hlavou a přátelsky zamávám. Ona pošle vzdušnou pusu, otočí se a odejde.

Ještě celou hodinu tam tak stojím a bojím se, co bude zítra.

Přijde zase?