Někdy je lepší odolat tomu kouzlu...

Příběh o jedné milovnici. O tom, že někdy nevadí, když nejdete se stádem. O tom, že když vám někdy někdo utrhne od úst, může vám tím zachránit  život.

Co to bylo? Co se to dělo? 

Hmmm, ta vůně! Sakra, jako brie, cítila trochu vlašských ořechů, ale i med. Něco mezi zrajícím a nivou, možná parmezán. Bože! To se nedalo vydržet. 

Dokonce tu vůni viděla. Přichvátla si, radši, ostatní už to zřejmě taky našli. I sousedka se belhala s tou svou hnátou zlámanou. Všichni spěchali, přímo k tomu místu tam vzadu u srázu. Co tam asi tak mohlo být? Viděla nádhernou žlutohnědou vůni přecházející do růžové. Její nozdry to nasávaly. Slintala, ještě nic nejedla, neochutnala, dokonce ani neviděla tu pochoutku a přesto slintala.

Nohy jí kmitaly, aby tam byla první. Ale bylo jich tam najednou celá horda. Velké stádo hladovějících hnědých přátel, kteří se chtěli nažrat.

Čím víc se přibližovali, tím větší byla strkanice. Tlačili se na ní ze všech stran.

"Uhni, strakáči." odstrčila ji hnědka. Cože? STRAKÁČI??? Jaká diskriminace! I po tolika společných měsíců strávených spolu ji měli za lůzu, jen protože byla jinak zbarvená. Dobře, její matka byla coura, bůhví, kde se zaběhla, ale tahle stračena se cítila být jako oni. 

Zřejmě měli jiný názor!

Pomalu ji dav odtlačil až na samý okraj. Když se mihla kolem vysokých kožených bot s vázáním, vznesla se do vzduchu. Letěla? 

"Copak ty tu děláš, maličká?"

ČLOVĚK!!! Držel ji za ocásek a díval se jí mile do očí.

Ty jeho byly šedé a pichlavé, knír a vousy se mu kroutily kolem uší, na sobě měl zelenou kamizolu a černé těsné kalhoty. Z úst právě vyndával dřevěnou tyčku s dírkami.

Když promluvil, přestala cítit ten sýrový odér, zmizela i magická hudba. Dav pod jeho nohama se zastavil. Všichni jakoby se konečně nadechli. Začali se rozkoukávat, netušili, proč byli na tomhle místě. Hloupě se rozhlíželi, očichávali se, byli zmatení. 

"Ty jsi ale hezká, tebe si nechám." A než ho stačila kousnout, strčil toho malého roztomilého strakáčka do krabičky.

A pak... Zase ta vůně! Ach!

Chtěla ji. Chtěla jíst tu pochoutku, hltat ji, ukusovat a přecpat se jí, až by jí bylo zle. Byla ale zavřená v krabičce a ty mrchy dole jí pravděpodobně všechno sežerlaly. ANO! Byla lůzr! 

Ještě dlouho bláznila a snažila se dostat ven z toho vězení. Drápky si rozedřela na krev, zuby měla obroušené, až bolely. Uvědomovala si, že ta božská vůně začala ustupovat, dokonce pod sebou přestala slyšet dav, ťapání tlapek utichl a ona nevěděla, co se stalo. 

Gurmánský pach sýra byl pryč. A ona byla ve vězení. Všichni se asi dobře nejedli, nic ji nenechali a odešli v míru domů. Plakala si do kapsy. Zase měla smůlu.

***

Nebo nee? Možná není potřeba být na každém shromáždění. Možná je lepší, když vás zavřou, až vás bolí tlapky.

***

Však víte...